ECLI:CZ:US:2010:3.US.534.10.1
sp. zn. III. ÚS 534/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. I. Z., zastoupené JUDr. Vladislavou Halodovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36 , proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, č. j. 22 Cdo 183/2008-358, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení jejích práv dle čl. 1, čl. 2 odst. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví označené rozhodnutí dovolacího soudu, vydané v řízení o vypořádání společného jmění manželů.
Napadeným rozsudkem Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2007, č. j. 8 Co 2730/2006-310, ve znění usnesení ze dne 16. 8. 2007, č. j. 8 Co 2730/2006-328, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Oproti právnímu názoru odvolacího soudu ohledně vypořádání (zápočtu) dluhu z hypotečního úvěru poskytnutého Komerční bankou, a. s., na výstavbu domu ve Včelné dovodil, že " bylo-li SJM zúženo o nemovitost, kterou manželé nabyli též z prostředků získaných půjčkou (úvěrem), která byla součástí společného jmění, nelze v rámci vypořádání SJM započíst výši dluhu z půjčky (úvěru) ve prospěch vypořádacího podílu toho účastníka, který je výlučným vlastníkem nemovitosti a který také bude úvěr splácet...; na tom nic nemění skutečnost, že ve vztahu k bance, která úvěr poskytla, vystupují jako dlužníci nadále všechny osoby, kterým byl úvěr poskytnut".
Stěžovatelka se s tímto právním názorem dovolacího soudu neztotožňuje a namítá, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím došlo k neústavní aplikaci práva, spočívající v ústavně nekonformním výkladu §143a a §149 obč. zák., jež je v rozporu i se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st-2/96. Přípustnost ústavní stížnosti pak dovozuje z toho, že svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy, neboť napadené rozhodnutí "přináší novou judikaturu", která se v budoucnu promítne v rozhodovací praxi obecných soudů, a tím může mít "dopad na mnoho dalších osob".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn jen tím, že řízení o těchto prostředcích bylo dříve zahájeno, resp. skončeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že nadále bude vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím (napadeném) rozhodnutí vyslovil dovolací soud (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu, a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou nadto i tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá.
Za nemeritorní rozhodnutí, která jsou naopak (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 441/04) způsobilá bezprostředně zasáhnout do základních práv stěžovatele (tím, že vystihují "samostatnou uzavřenou část řízení", přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo), nelze proto považovat kasační rozhodnutí ve věci samé, neboť se jím jen věc vrací k dalšímu řízení před soudem nižšího stupně. Okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci.
Platí tedy, že proti rozhodnutí, jímž dovolací soud podle §243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.), není ústavní stížnost podle shora citovaného §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1829/08, sp. zn. III. ÚS 1493/08 a sp. zn. III.ÚS 2956/08).
Výjimečné okolnosti, za kterých podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu není nezbytné vyčerpat všechny procesní prostředky, Ústavní soud nastínil - v podobě základních tézí - již vícekrát, kupříkladu v usnesení sp. zn. II. ÚS 15/95, sp. zn. III. ÚS 16/96, sp. zn. II. ÚS 446/04, sp. zn. II. ÚS 251/04, resp. nálezu sp. zn. II. ÚS 53/06, a v dané věci se neuplatní očividně, neboť míří na situace jiné, kdy zde je (byl) objektivně k dispozici (pod-ústavní) opravný prostředek, řízení o něm však zahájeno nebylo; naopak je nelze vztáhnout k procesním poměrům existujícího řízení, jež stále probíhá.
Posouzení námitek stěžovatelky bude úkolem obecných soudů v dalších stadiích řízení před obecnými soudy včetně stadií opravných prostředků, jež jsou jí k dispozici, přičemž stěžovatelce nic nebrání, aby ústavní stížností (v budoucnu) napadla rozhodnutí, jež bude v její věci vydáno "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje" (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), pakliže jí bude vskutku nepříznivé.
Řečenému odpovídá, že ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle výše zmíněného ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu bylo nutno - soudcem zpravodajem - odmítnout, a tak se také stalo.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2010
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj