ECLI:CZ:US:2010:3.US.549.10.1
sp. zn. III. ÚS 549/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. T., zastoupeného Mgr. Viktorem Švantnerem, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášská tř. 9, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2010, č. j. 50 To 65/2010-154, a usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 6. 1. 2010, č. j. 3 PP 30/2004-124, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí v souladu s požadavky stanovenými zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví označená usnesení, jimiž bylo uzavřeno, že se ve zkušební době podmíněného propuštění neosvědčil, a proto zbytek nevykonaného trestu odnětí svobody bude vykonán. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva garantovaná v čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 36 odst. 1, odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Soudy podle stěžovatele pochybily tím, že neprovedly jím "navržené důkazy, které by prokázaly, že ... splnil všechny povinnosti mu uložené v průběhu zkušební doby podmínečného propuštění z výkonu trestu", a vyslovil oproti tomu přesvědčení, že v průběhu zkušební doby "dodržel všechny povinnosti mu uložené".
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného procesního spisu, se podává, že napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení, jímž Okresní soud Plzeň-město s poukazem na §332 odst. 1 tr. řádu za použití §91 odst. 1 tr. zákoníku rozhodl, že odsouzený stěžovatel se ve zkušební době podmíněného propuštění neosvědčil a vykoná zbytek nevykonaného trestu uloženého v trvání dvou roků rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 1. 1992, sp. zn. 2 T 91/91, a v trvání sedmi roků z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 56 T 6/98, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1999, sp. zn. 6 To 57/99, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 3 PP 30/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. 6 To 194/2004.
Obecné soudy odůvodnily ústavní stížností napadená usnesení tak, že stěžovatel ignoroval "stanovený dohled", neboť "od června 2008 ... probačního úředníka o své situaci neinformoval, nedostavoval se na stanovené schůzky", a již tím jeho podmínky "porušil". Oba soudy vycházely mimo jiné z výpovědi stěžovatele při rozhodování o vzetí do vazby, podle níž se "v době před zadržením přibližně osm měsíců zdržoval v Polsku, kde si sháněl zaměstnání", přičemž "původně měl v úmyslu se tam zdržet pouze několik dní, aby zaměstnání dojednal, ale ztratily se mu doklady a osobní věci a byl na místě, kde nemohl komunikovat (v horách)". Uvedeným dal stěžovatel najevo, konstatovaly obecné soudy, že se "probíhajícímu řízení vyhýbal vědomě", a to rovněž tím, že ani poté, co se "nakonec po osmi měsících vrátil do České republiky", ... "nekontaktoval probační a mediační službu ani příslušný soud", což odůvodnil pouze obavou, že "bude zadržen".
Stížnostní soud s vysvětlením, že rozhodné skutečnosti vyplynuly z jiných důkazních pramenů, jmenovitě ze zpráv Probační a mediační služby ČR, jakož i z výpovědí samotného stěžovatele, zamítl jím další navržené důkazy "pracovním hodnocením" Mgr. G. (probačního úředníka), "výslechem jeho bývalé přítelkyně", jakož i důkazy směřující k ověření tvrzení, že "způsobenou škodu" nenahradil "nikoli vlastní vinou" a že "výživné" neplatil, poněvadž oprávněný D. H. není jeho syn. S dovětkem, že "nelze samozřejmě předjímat výsledek uvedeného trestního stíhání", soud posléze zaznamenal, že stěžovatel je trestně stíhán "pro trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona a trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.
Ustanovení §91 odst. 1 tr. zákoníku stanoví, že jestliže podmíněně propuštěný nebo odsouzený, u něhož se podmíněně upustilo od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti ..., vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se zbytek trestu vykoná.
Obdobně jako platí, že není ústavně zaručeného práva na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a je především věcí obecných soudů, aby posoudily, zda jsou dány zákonem podmínky pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily (srov. kupříkladu usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 285/05, ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 612/05, ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. III. ÚS 60/06, a ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. III. ÚS 1845/09), nelze přesvědčivě dovodit ani existenci speciální ústavní garance práva na výrok soudu, že se odsouzený ve zkušební době osvědčil (srov. usnesení 25. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 799/02, a ze dne 15. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 231/09). V rovině ústavněprávního přezkumu proto zůstává k posouzení, zda napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení respektují principy spravedlivého procesu (práva na soudní ochranu), dovozovaného z čl. 36 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde tedy o to, zda užitým výkladem a aplikací citovaného ustanovení §91 odst. 1 tr. zákoníku nebyly založeny nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nebyl soudy uplatněn výklad, jež je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z těch standardů, jež jsou v soudní praxi respektovány (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupříkladu nález ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 269/99, N 33/17 SbNU 235).
Interpretace rozhodných podmínek, že odsouzený vedl ve zkušební době "řádný život" a vyhověl uloženým podmínkám, čímž je dán dostatečný podklad pro úsudek, že "se osvědčil" [§91 odst. 1 tr. zákoníku], je z povahy věci založena v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů; o relevantní nesprávnost zde pak může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené závěry obstát vůbec, zatímco není samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tím až stav, kdy soudy podaný výklad je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. kupříkladu usnesení ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. III. ÚS 31/06).
O takovou situaci v posuzované věci nejde.
Nic nenasvědčuje tomu, že obecnými soudy nebyl dodržen řádný procesní postup; stěžovatelovými námitkami se náležitě zabývaly, pro rozhodnutí si opatřily odpovídající skutkový podklad, a z odůvodnění jejich usnesení je zřejmé, jakými úvahami se při rozhodování řídily (§134 odst. 2 tr. řádu).
Ústavní soud neshledává důvod - z pozic svého přezkumu (viz výše) - oponovat jimi přijaté interpretaci rozhodného podústavního práva, jakož i dovozenému závěru, že k dotčení (natož porušení) stěžovatelem označených ústavněprávních norem nedošlo. Jinak řečeno, a cestou shrnutí, platí, že soudy uplatněné právní názory nevybočují ze zákonných mezí, a jsou z ústavních hledisek akceptovatelné; odůvodnění jejich rozhodnutí je jim konformní též tím, že jsou srozumitelná, vyznačují se náležitou logickou stavbou, a působí přesvědčivě.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel námitky proti postupům obecných soudů formuloval jen vágně a nekonkrétně, je namístě též poznamenat, že Ústavní soud je sice vázán petitem ústavní stížnosti, nikoliv jejím odůvodněním, leč stěžovatelem uplatněné námitky jsou logicky rozhodné pro určení hledisek, z nichž se má ústavněprávní přezkum odvíjet; projednáním ústavní stížnosti mimo tato hlediska se vystavuje Ústavní soud riziku "suprerrevizní instance", což roli, jež mu byla svěřena ústavodárcem, neodpovídá. Z povahy základních lidských práv a svobod ostatně vyplývá, že jejich porušení by měl stěžovatel skutečně vnímat jako "citelnou křivdu", a proto by měl být schopen, zejména při povinném zastoupení advokátem, ji jako stížností námitku formulovat, byť v její ústavněprávní kvalifikaci se může mýlit (srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha: ASPI, a. s., 2007, str. 448-449).
Konečně stojí za zaznamenání, že z obsahu samotné ústavní stížnosti se nikterak nepodává, proč a jakým způsobem by měly další důkazy, které stěžovatel v řízení o stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně navrhl, ovlivnit ty skutkové okolnosti, jež jako rozhodné si osvojily obecné soudy.
Tím je odůvodněno, že posuzovaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným; stěžovateli se porušení jeho základních práv a svobod doložit nezdařilo.
Jako takovou ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu