ECLI:CZ:US:2010:3.US.901.10.1
sp. zn. III. ÚS 901/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. K., právně zastoupeného JUDr. Josefem Lžičařem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 24, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2009 sp. zn. 8 To 69/2009, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6 a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze, neboť jím mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 36 odst. 1, článkem 38 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Postupem obecného soudu mělo dále dojít k porušení článku 90 Ústavy ČR.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti, byl v záhlaví označeným usnesením Městského soudu v Praze k odvolání státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu v celém rozsahu zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 8. 2007 sp. zn. 1 T 115/2005, jímž byl stěžovatel a jeho čtyři spoluobžalovaní podle §226 písm. a) tr. řádu zproštěni obžaloby z pokračujícího trestného činu pojistného podvodu dle §250a odst. 1, odst. 3, resp. odst. 4 písm. b) tr. zák., jehož se měli dopustit způsobem v citovaném rozsudku uvedeným. Dále byla věc podle §259 odst. 1 tr. řádu vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Ústavní stížností napadeným druhým výrokem citovaného usnesení odvolací soud podle §262 tr. řádu nařídil, aby věc byla soudem prvého stupně projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Jedná se v pořadí již o druhé rozhodnutí, jímž odvolací soud zrušil k dovolání státní zástupkyně zprošťující rozsudek soudu prvého stupně.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil své přesvědčení o správnosti zprošťujícího rozsudku nalézacího soudu, z jehož odůvodnění obsáhle citoval. Stěžovatel tvrdil, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je obsahově prakticky totožné s obdobným usnesením předchozím, a to navzdory tomu, že soud prvého stupně po zrušení svého prvého rozhodnutí z vlastní iniciativy doplnil dokazování k podpoře zprošťujícího rozsudku. Stěžovatel má za to, že odvolací soud v rozporu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti sám hodnotí důkazy provedené v hlavním líčení, a toto hodnocení se snaží vnutit soudu prvého stupně, a to i postupem dle §262 tr. řádu, ze své podstaty výjimečným.
Stěžovatel je přesvědčen, že důvod pro to, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, v jeho trestní věci neexistuje. Místo toho dochází k porušení jeho základního práva nebýt odňat svému zákonnému soudci dle článku 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatel je přesvědčen, že odvolací soud postup dle ust. §258 odst. 1 písm. c) tr. řádu, natož odnětí věci původnímu senátu nalézacího soudu dle §262 tr. řádu, náležitě neodůvodnil; odkaz na porušení zásad dle §2 odst. 5 a 6 tr. řádu považuje stěžovatel za příliš vágní.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ve světle námitek stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 339/01, dostupné v databázi NALUS). Za taková "konečná" rozhodnutí je ovšem možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn odvolacího soudu dle §262 tr. řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Ústavní soud přitom bere v úvahu i zásadu ekonomie řízení, neboť pokud by porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce dle článku 38 odst. 1 Listiny bylo shledáno až na samém konci soudního řízení, toto řízení by probíhalo zcela zbytečně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 389/05, sp. zn. I. ÚS 116/08, III. ÚS 963/08, dostupná v databázi NALUS).
Zároveň však v těchto případech musí být kladen zvláštní důraz na zásadu sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (srov. článek 83 Ústavy ČR) nepřísluší role arbitra ve sporech mezi jednotlivými instancemi všeobecného soudnictví. Kasační zásah Ústavního soudu tudíž v případech týkajících se odnětí věci ve smyslu §262 tr. řádu připadá v úvahu jen tehdy, shledá-li Ústavní soud, že postup odvolacího soudu byl projevem zjevné libovůle a došlo k němu bez náležitého odůvodnění. Ústavní soud se v této fázi trestního řízení zejména nemůže zabývat námitkami stěžovatelů, které jsou skutkového charakteru, neboť tím by mohl v podstatě prejudikovat rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, což by bylo v rozporu s článkem 90 Ústavy i s uvedeným principem minimalizace zásahů (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 207/09, III. ÚS 3038/09, III. ÚS 216/10, dostupná v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS).
V projednávané věci odvolací soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že soud prvého stupně, navzdory doplnění dokazování, opakovaně hodnotí provedené důkazy velmi jednostranně ve prospěch obžalovaných, přičemž důkazy svědčící v jejich neprospěch přehlíží, případně vyvozuje závěry, jež z provedeného dokazování vůbec nevyplývají. Odvolací soud soudu prvého stupně vytkl, že se v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval otázkou věrohodnosti obžalovaných a svědků, kteří jsou příbuznými obžalovaných nebo jsou k nim vázáni pracovními vztahy. Odvolací soud dále poukázal na konkrétní skutkové okolnosti, které byly obsahem dokazování, jež však soud nalézací ignoroval. Postup dle §262 tr. řádu považoval odvolací soud za nutný s ohledem na značné průtahy, k nimž v projednávané věci dochází a neschopnost nalézacího soudu napravit pochybení, jež jsou mu soudem druhého stupně vytýkána.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené zásady není ani v projednávané věci povolán vyjadřovat se ke konkrétním důkazům, jež byly v hlavním líčení provedeny. Vychází-li však z odůvodnění napadeného rozhodnutí a zrušeného rozsudku soudu prvého stupně, je nucen konstatovat, že výtky odvolacího soudu na adresu prvoinstančního rozhodnutí se jeví jako oprávněné. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí do značné míry jen rekapituluje jednotlivé důkazy, tyto důkazy většinou neklade do vzájemných souvislostí a nehodnotí je. Vlastní odůvodnění zprošťujících výroků na str. 19 a 20 citovaného prvoinstančního rozsudku je kusé, frázovité, postrádající souvislou a přesvědčivou argumentaci. Za této situace nelze odvolacímu soudu vytýkat, jestliže odvoláním napadený rozsudek zrušil s odkazem na §258 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. řádu, neboť je zjevné, že nalézací soud se výsledky provedeného dokazování náležitě nevypořádal a způsobem, jímž své rozhodnutí odůvodnil, porušil i zásady materiální pravdy a volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu. Dle názoru Ústavního soudu nelze odvolacímu soudu upírat možnost vyjádřit se k hodnocení důkazů nalézacím soudem, jestliže nalézací soud z kontextu provedených důkazů arbitrárně vyjímá jen některé skutečnosti, zatímco jiné významné okolnosti toliko konstatuje, aniž by se jakkoli zabýval jejich významem pro meritum dané trestní věci. Ze strany odvolacího soudu se tak primárně jedná o kritiku nedostatečného odůvodnění rozsudků soudu prvého stupně (§125 odst. 1 tr. řádu), nikoli o vnucování vlastní verze skutkových zjištění na základě odlišného hodnocení důkazů.
S ohledem na vady rozsudku nalézacího soudu a dosavadní průtahy při opětovaném projednání věci nelze považovat za svévoli ani postup dle §262 tr. řádu. Závěr odvolacího soudu o tom, že trestní věc stěžovatele je za daných okolností nutné projednat v jiném složení senátu soudu prvého stupně, lze odůvodnit pochybností, zda je dosavadní senát nalézacího soudu v dané věci s to rozhodnout bez shora uvedených vad a průtahů, v souladu se základními zásadami trestního řízení, jejichž dodržení je odvolací soud v rámci instančního přezkumu povinen vyžadovat.
Za situace, kdy Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze neslo známky flagrantní libovůle a účelovosti, a kdy stěžovatel ve stále probíhajícím řízení i nadále uplatňuje svá procesní práva podle trestního řádu, lze míru ústavněprávního přezkumu považovat za vyčerpanou.
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu