ECLI:CZ:US:2010:4.US.1122.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1122/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy, v právní věci stěžovatelky Kadran, s. r. o., se sídlem Na Příkopě 15, Praha 1, zastoupené Mgr. Ondřejem Peterkou, advokátem se sídlem Na Příkopě 15, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 3596/2007-156 ze dne 12. 2. 2008, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 11 Cmo 326/2006-122 ze dne 14. 3. 2007 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 5 Cm 146/2004-95 ze dne 15. 6. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 5. 5. 2008 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 5 Cm 146/2004, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatelka podala u městského soudu žalobu proti obchodní společnosti REAL SPEKTRUM, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice"), o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 7.500.000,- Kč. Jednalo se o částku, kterou stěžovatelka uhradila vedlejší účastnici na základě smlouvy o zprostředkování koupě nemovitostí jako zálohu na provizi. Stěžovatelka se domnívala, že zmíněná smlouva byla neplatná z důvodu nemožnosti plnění, neboť v den, kdy došlo k jejímu uzavření, podepsala stěžovatelka se správcem konkurzní podstaty úpadce JUDr. J. H., JUDr. Zdeňkem Urbanem, smlouvu o budoucí kupní smlouvě, jejímž předmětem byly právě ony nemovitosti, jejichž koupi měla vedlejší účastnice zprostředkovat. Městský soud nicméně rozsudkem č. j. 5 Cm 146/2004-95 ze dne 15. 6. 2006 žalobu stěžovatelky zamítl, když dovodil, že zprostředkovatelská smlouva byla uzavřena platně. Toto rozhodnutí bylo následně rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") č. j. 11 Cmo 326/2006-122 ze dne 14. 3. 2007 jako věcně správné potvrzeno. Dovolání proti rozsudku vrchního soudu, jehož přípustnost stěžovatelka opírala o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 3596/2007-156 ze dne 12. 2. 2008 jako nepřípustné odmítnuto, neboť dovolací soud neshledal, že by řešená právní otázka naplňovala znak zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 téhož předpisu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že postupem obecných soudů došlo k neoprávněnému zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Své výhrady vůči postupu obecných soudů přitom koncentrovala do následujících námitek: stěžovatelka především poukazovala na "překvapivost" rozhodnutí odvolacího soudu, kdy tento potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně na základě odlišné právní argumentace, aniž by dal stěžovatelce možnost na změnu právního náhledu reagovat. Stěžovatelka citovala judikaturu Ústavního soudu, týkající se "překvapivých" rozhodnutí (nálezy sp. zn. II. ÚS 349/05 a I. ÚS 220/04) a předestřela Ústavnímu soudu argumenty, jež v důsledku vytýkaného postupu odvolacího soudu nemohla v řízení před obecnými soudy uplatnit. Stěžovatelka měla rovněž za to, že rozhodnutí vrchního a Nejvyššího soudu odporovala zásadám logiky a zcela se míjela se skutečnostmi pro rozhodnutí relevantními. Obecné soudy dle jejího přesvědčení aplikovaly "jednoduché" právo svévolně a bez smysluplného odůvodnění, přičemž se jejich právní závěry nacházely v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 74/02 a III. ÚS 173/02). Konečně stěžovatelka vytkla městskému soudu, že postupoval v rozporu se zásadou přímosti a ústnosti, když vycházel toliko z písemných prohlášení svědků, přičemž tento nedostatek nebyl v odvolacím řízení odstraněn (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 641/99). Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 3596/2007-156 ze dne 12. 2. 2008, rozsudek vrchního soudu č. j. 11 Cmo 326/2006-122 ze dne 14. 3. 2007 a rozsudek městského soudu č. j. 5 Cm 146/2004-95 ze dne 15. 6. 2006 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Stěžovatelka uplatnila jako svou stěžejní námitku tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo tzv. "překvapivé", neboť potvrzující výrok odvolacího soudu byl založen na jiném právním názoru než výrok soudu prvního stupně. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že o "překvapivé" rozhodnutí se jedná především tehdy, jestliže odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, přestože posoudil věc po právní stránce odlišně. Účastník řízení je tak zbaven možnosti vyjádřit se k novému právnímu názoru a určité skutečnosti jsou pak předmětem pouze jednoho řízení, čímž je porušena zásada dvojinstančnosti (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 349/05, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 45, nález č. 69, str. 119 a násl., nebo nález sp. zn. III. ÚS 257/98, publikován tamtéž, svazek 13, nález č. 10, str. 65 a násl.). Taková situace však v projednávané věci nenastala. Městský soud v odůvodnění rozsudku č. j. 5 Cm 146/2004-95 ze dne 15. 6. 2006 uvedl, že zprostředkovatelská smlouva, včetně jejích dodatků, byla mezi stranami řádně a platně uzavřena, plnění přijaté na jejím základě proto nemohlo být bezdůvodným obohacením. Neztotožnil se přitom s tvrzením stěžovatelky, že předmětná smlouva byla neplatná z důvodu nemožnosti plnění ve smyslu §37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Vrchní soud pak ve svém rozsudku č. j. 11 Cmo 326/2006-122 ze dne 14. 3. 2007 výslovně konstatoval, že skutkové i právní závěry soudu prvního stupně považuje za správné a pro stručnost na ně odkazuje. Následně pak toliko doplnil argumentaci soudu prvního stupně v návaznosti na námitky obsažené v odvolání stěžovatelky. Jelikož se nejednalo o situaci, kdy by odvolací soud ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně posoudil věc po právní stránce odlišně, nemohl Ústavní soud přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že se v projednávané věci jednalo o "překvapivé" rozhodnutí, konstituující porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Co se týče námitek vůči právnímu posouzení věci, dle ustálené judikatury Ústavního soudu může v této souvislosti dojít k porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo. Obecné soudy se uplatněným nárokem řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí žaloby stěžovatelky podrobně a srozumitelně odůvodnily. Ústavní soud neshledal, že by interpretace relevantních ustanovení občanskoprávních a obchodněprávních předpisů provedená obecnými soudy vybočila z mezí ústavnosti, nepříslušelo mu proto jejich závěry jakkoliv přehodnocovat. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s výsledkem řízení nebyl sám o sobě způsobilý založit porušení jejích ústavně zaručených práv. V této souvislosti je pro úplnost možno zmínit, že poukazovala-li stěžovatelka na rozsudek městského soudu č. j. 27 Cm 142/2004-127 ze dne 15. 6. 2006, který se zabýval platností téže zprostředkovatelské smlouvy a v němž byl vysloven právní názor opačný, tj. městský soud dovodil nemožnost plnění a neplatnost právního úkonu, nebyl takový odkaz případný. Tento rozsudek byl totiž posléze změněn rozsudkem vrchního soudu č. j. 3 Cmo 406/2006-220 ze dne 22. 5. 2007, přičemž dovolání proti tomuto rozhodnutí bylo rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4604/2007 ze dne 13. 1. 2009 zamítnuto. Nejvyšší soud přitom dospěl k obdobným závěrům, o něž opřely obecné soudy svá rozhodnutí v projednávané věci.
Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku porušení zásady přímosti a ústnosti občanského soudního řízení, a to především z toho důvodu, že stěžovatelka neobjasnila, jakým způsobem se měla tato skutečnost, tzn. neprovedení výslechu svědků, negativně projevit v její právní sféře, resp. ve výsledku řízení. Stěžovatelka netvrdila, že by skutková zjištění učiněná obecnými soudy byla nesprávná, tzn. že by obsah čestných prohlášení neodpovídal skutečnosti. Vedlejší účastnice ostatně výslech svědků, kteří čestná prohlášení poskytli, navrhovala, městský soud však vzhledem k ostatním předloženým důkazům považoval provádění dalšího dokazování za neekonomické a z hlediska předmětu sporu i nepodstatné (str. 4 rozsudku městského soudu); nejednalo se tedy o důkazy jediné či stěžejní. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ani v tomto ohledu k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2010
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu