ECLI:CZ:US:2010:4.US.1436.10.2
sp. zn. IV. ÚS 1436/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. září 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti R. V., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, AK se sídlem Sloupská 135, 473 01 Nový Bor, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2008 sp. zn. 10 T 8/2004 a usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2009 č. j. 6 To 118/2008-17473 a Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010 sp. zn. 3 Tdo 1367/2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel žádá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jeho trestní věci s tím, že jimi byl porušen princip uplatňování státní moci jen v případech a mezích stanovených zákonem zakotvený v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zákaz stíhání nebo zbavení svobody jinak než z důvodů a způsobem stanoveným zákonem garantovaný článkem 8 odst. 2 Listiny, právo na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny, zásada rovnosti zbraní dle článku 37 odst. 3 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 7. 2008 sp. zn. 10 T 8/2004 shledal stěžovatele vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle ustanovení §148 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, kterého se dopustil tím, že jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti CWA, spol. s r. o., v úmyslu zakrýt její povinnost platit spotřební daň a daň z přidané hodnoty za dovážené pohonné hmoty předstíral postavení jiných subjektů jako příjemců těchto pohonných hmot, kteří však příslušné daně nezaplatili, čímž způsobil škodu převyšující částku 500.000.000 Kč. Při stanovení výše trestu vzal soud v úvahu skutečnost, že trestní řízení trvalo dvanáct let, a proto neuložil nepodmíněný trest odnětí svobody při horní hranici zákonné trestní sazby, který by jinak odůvodňovala výše způsobené škody, ale v její dolní polovině, a to v délce 7,5 let. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. 5. 2009 č. j. 6 To 118/2008-17473 odvolání stěžovatele i státního zástupce jako nedůvodná zamítl. Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 2. 2010 sp. zn. 3 Tdo 1367/2009 stěžovatelovo dovolání odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Stěžovatel trvá na tom, že se trestné činnosti nedopustil, nebyla vyvrácena jeho obhajoba, subjektivní stránka trestného činu byla popsána zcela nedostatečně a právní hodnocení skutku je nesprávné. Poukazuje na skutečnost, že od inkriminovaného jednání uplynulo patnáct let, v jejichž průběhu byl opakovaně zproštěn obžaloby nebo trestní stíhání zastaveno a v trestním řízení pokračováno na základě využití mimořádných opravných prostředků. Stěžovatel žádá, aby Ústavní soud přihlédl ke skutečnosti, že jedním z případů bylo pravomocné usnesení zastavení o trestního stíhání zrušené rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 1999 na základě stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti v neprospěch stěžovatele za použití ustanovení §272 trestního řádu, jež bylo následně zrušeno Ústavním soudem pro porušení principu rovnosti zbraní.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94). Že sama "věcná správnost" není kriteriem ústavněprávního přezkumu, Ústavní soud traktuje opakovaně.
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci, přičemž procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sb.n.u., sv. svazek 3, s. 257). Jedná-li se o rozsudek v trestní věci, musí jeho odůvodnění obsahovat prvky vymezené ustanovením §125 trestního řádu, tj. uvedení skutečností, které soud považoval za prokázané, o jaké důkazy tato svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil; též musí být z odůvodnění rozhodnutí patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhu na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Odůvodnění musí být přesvědčivé a předmět řízení musí být vyčerpán v tom smyslu, že je třeba pečlivě zvážit všechny skutečnosti mající vztah k projednávané věci, pročež je nutné, aby obecné soudy v rámci odůvodnění rozhodnutí nejen osvětlily, na základě čeho dospěly k vysloveným závěrům, ale aby tyto závěry rovněž obhájily i tím, že se vypořádají se všemi relevantními námitkami uplatněnými stranami řízení.
Stěžovatelovy výtky obsažené v ústavní stížnosti představují pouhou opakovanou polemiku s rozhodnutími obecných soudů, která jeho věc neposunuje do ústavněprávní roviny. Soudy prvního i druhého stupně se v odůvodnění svých rozhodnutí velmi pečlivě zabývaly všemi provedenými důkazy i obhajobou stěžovatele, a proto skutkové i z nich vyplývající právní závěry, včetně naplnění subjektivní stránky trestného činu, jež jsou náležitě odůvodněny, nelze považovat za extrémní či jinak vybočující z mezí ústavnosti. Nepociťuje potřebu k nim co dalšího dodat, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Pokud jde o délku trestního řízení, je třeba konstatovat, že ji soud prvního stupně neponechal bez povšimnutí, ale v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 380/09, I. ÚS 1305/09 dostupné na http://nalus.usoud.cz) zohlednil při stanovení výše ukládaného trestu odnětí svobody tak, že uložil trest kratší, než by příslušel při náležitém běhu trestního řízení. Volbu tohoto způsobu kompenzace za průtahy v řízení dovoluje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (srov. nález sp. zn. I. ÚS 554/04, Sb. n. u., sv. 36, str. 707, I. ÚS 1305/09 dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Konečně nelze přiznat opodstatněnost požadavku, aby bylo přihlédnuto ke skutečnosti, že rozsudek Nejvyššího soudu, jímž bylo vyhověno stížnosti pro porušení zákona v neprospěch stěžovatele, byl vydán na základě později zrušeného ustanovení trestního řádu. Zrušení části právního předpisu Ústavním soudem může mít v trestní věci pouze ten důsledek, že je důvodem pro obnovu řízení dle trestního zákona, jestliže byl na základě takového zákonného ustanovení vydán soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud vykonán (srov. ustanovení §71 odst. 1 a 3 zákona o Ústavním soudu). Porušení principu "rovnosti zbraní" v zákonné úpravě aktivní legitimace k podání mimořádného opravného prostředku, jež bylo důvodem pro zrušení uvedeného zákonného ustanovení, se nedotýká ústavnosti, případně zákonnosti samotného řízení před Nejvyšším soudem, případně řízení na ně navazujícího. Zrušení §272 trestního řádu tudíž důvod obnovy řízení dle §71 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nezakládá (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sb. n. u., sv. 24, str. 201) a tím méně pak může samo o sobě opodstatňovat závěr, že v řízení ve stěžovatelově trestní věci byly porušeny kautely ústavnosti.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu