ECLI:CZ:US:2010:4.US.1925.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1925/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. ledna 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Vlasty Formánkové, o ústavní stížnosti společnosti Manhattan Development, a. s. se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, zastoupené Mgr. Milanem Partíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 949/32, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2008 sp. zn. 13 Cmo 336/2007, 13 Cmo 179/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces a práva na právní pomoc ve smyslu ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásahu do práva vlastnického ve smyslu čl. 11 Listiny, v záhlaví označené rozhodnutí ve výroku II, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4553/2008 ze dne 27. 5. 2009, bylo napadené rozhodnutí vydáno v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele o vyloučení věcí - tam specifikovaných nemovitostí - ze soupisu konkurzní podstaty úpadce. Městský soud v Praze svým v pořadí již druhým rozsudkem sp. zn. 12 Cm 12/99 ze dne 2. 5. 2006, (prvý byl odvolacím soudem pro nedostatek skutkových zjištění zrušen) zamítl žalobu stěžovatele a žalovanému s odkazem na ustanovení §150 o. s. ř. nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Tento rozsudek soudu I. stupně byl ústavní stížností napadeným rozsudkem vrchního soudu jako soudu odvolacího (který ve věci rovněž rozhodoval po druhé) změněn, a to ve výroku o věci samé tak, že ze soupisu konkurzní podstaty úpadce byly vyloučeny ve výroku specifikované nemovitosti, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovateli svědčí právo vylučující sepis sporných nemovitostí do soupisu konkurzní podstaty úpadce, a o nákladech řízení rozhodl pod bodem II. výroku tak, že žalovanému stanovil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 20.560,- Kč. Náhrada nákladů řízení byla v řízení zcela úspěšnému stěžovateli podle odůvodnění rozhodnutí přiznána v rozsahu odměny za zastoupení v prvním nalézacím řízení za pět úkonů právní služby po 1.000,- Kč a 5 náhrad hotových výdajů po 75,- Kč, přičemž při výpočtu odměny advokáta vycházel soud z advokátního tarifu - vyhlášky č. 177/1996 Sb. (řízení bylo zahájeno podáním žaloby v roce 1999 před účinností novely občanského soudního řádu zákonem č. 30/2000 Sb., jímž bylo novelizováno ustanovení §151 o. s. ř.). Pro účely stanovení odměny za úkon právní služby soud vycházel z ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, tj. z tarifní hodnoty 10.000,- Kč. V prvním odvolacím řízení náklady nevznikly, v druhém nalézacím řízení byla přiznána odměna za účast v řízení v jednom stupni v sazbě 6.200,- Kč (již ve smyslu novelizovaného ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř.) podle §8 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. a 4 náhrad hotových výdajů a konečně v druhém odvolacím řízení za účast v řízení v jednom stupni v sazbě 6.200,- Kč podle §8 písm. b) vyhlášky č. 484/2000b. a jedné náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč, do celkové náhrady byla dále zahrnuta částka 6.000,- Kč (soudní poplatek) a byla navýšena o 19 procent DPH.
V ústavní stížnosti, podané proti rozsudku odvolacího soudu, stěžovatel dává najevo nesouhlas s aplikací použitých právních předpisů náhradu nákladů řízení upravujících, neboť tak mu byl přiznán nárok ve výši, která podle něj právní úpravě neodpovídá. Především nesouhlasí s použitím ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu při stanovení odměny za zastoupení v prvním nalézacím řízení. Poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 598/2000 a I. ÚS 712/01 a dovozuje z nich, že v jeho případě, kdy předmětem sporu jsou nemovitosti, tedy věci ocenitelné penězi, je nutno vycházet z jejich hodnoty (§7, §8 tarifu) tj. dle ustanovení upravujících výši odměny za zastoupení advokátem ve věcech, jejichž předmětem je plnění penězi ocenitelné, nikoli z tarifní hodnoty věci stanovené v §9 odst. 3 tarifu. V další části ústavní stížnosti pak dává najevo nesouhlas s použitím vyhlášky č. 484/2000 Sb. při stanovení výše nákladů za druhé nalézací řízení a druhé odvolací řízení s tím, že závěr odvolacího soudu v tomto směru je založený podle něj na chybné aplikaci ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř. Podle jeho názoru totiž okolnosti projednávaného případu, které blíže rozebírá (mimořádná právní složitost, délka trvání řízení), svědčily pro postup podle §151 odst. 2 věty prvé za středníkem o. s. ř., a tudíž pro použití advokátního tarifu, kdy odměna za zastoupení, jak již dříve dovozoval s ohledem na cenu sporných nemovitostí v hodnotě několika milionů korun, by byla mnohonásobně vyšší než odměna paušální dle uvedené vyhlášky. V této souvislosti poukazuje i na odpovědnost advokáta vůči stěžovateli, kdy eventuelní náhrada škody, k niž by byl advokát povinen, by byla určována z hodnoty nemovitostí, a obdobně poukazuje na výši pojištění advokáta v takovém případě. Uvádí, že neměl možnost zajistit si právní pomoc za finančních podmínek rovnajících se soudem přiznané náhradě nákladů řízení vhledem k hodnotě nemovitosti. Přiznanou náhradu nákladů řízení tak považuje za zcela nepřiměřenou, interpretaci ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř. odvolacím soudem proto z uvedených důvodů považuje za stojící v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, postupem odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a zároveň došlo k zásahu do jeho práva vlastnit majetek, neboť v důsledku napadeného rozhodnutí byl jeho majetek zmenšen o náklady vzniklé v průběhu řízení před soudy obou stupňů, jejichž náhrada by mu jinak náležela. Z těchto a dalších v doplňujících podáních rozvedených důvodů navrhl zrušení napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud, poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti, obsahem napadeného rozhodnutí a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4553/2008 ze dne 27. 5. 2009 (jímž bylo zamítnuto dovolání protistrany, směřující proti výroku odvolacího soudu ve věci samé), dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích dává najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení - tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy zásadně podružné - postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo, např. právo na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny (srovnej např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 351/05, sp. zn. I. ÚS 800/06, sp. zn. II. ÚS 198/07, sp. zn. III. ÚS 607/04, I. ÚS 1056/07 a další). V posuzované věci však Ústavní soud důvod pro svůj zásah neshledal.
Samotný fakt, že obecné soudy při stanovení výše nákladů řízení - jejichž náhrada byla v řízení úspěšnému stěžovateli podle §142 odst. 1 o. s. ř. přiznána - v poměru k druhému nalézacímu řízení a druhému řízení odvolacímu použily vyhlášku č. 484/2000 Sb. jeho rozhodnutí protiústavním nečiní. Výše odměny za zastupování účastníka advokátem se totiž ve smyslu ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř., jak plyne z dikce tohoto ustanovení, zásadně stanoví podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni vyhláškou č. 484/2000 Sb., pouze výjimečně může soud výši této odměny stanovit podle právního předpisu o mimosmluvní odměně, tedy podle advokátního tarifu, a to mj. tehdy, odůvodňují-li to okolnosti případu. Jedná se přitom o diskreční oprávnění obecného soudu, do něhož se Ústavní soud, jak již opakovaně ve své judikatuře dal najevo, necítí být oprávněn zasahovat (např. rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 276/02, II. ÚS 316/02, III. ÚS 305/02, IV. ÚS 308/02, IV. ÚS 475/02 a dalších). Ve své judikatuře dává rovněž opakovaně najevo, že interpretace předpisů obyčejného práva může mít za následek porušení základních práv a svobod toliko tehdy, pokud by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V dané věci takovou interpretaci ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř. však obecnému soudu vytknout nelze. Na rozdíl od stěžovatele se totiž Ústavní soud nedomnívá, že by v meritu věci, jak tvrdí stěžovatel, šlo o případ mimořádně právně složitý, když, jak plyne z obsahu zamítavého rozsudku dovolacího soudu, šlo při posuzování platnosti kupní smlouvy o otázky principu materiální publicity zápisu do obchodního rejstříku, jímž se v podstatných rysech již judikatura i odborná literatura zabývala, na níž také dovolací soud poukázal. Dodat lze také, že při řešení uvedené právní otázky výše ceny nemovitostí nehrála roli.
Z výše uvedeného plyne, že Ústavní soud nepovažuje v projednávané věci aplikaci ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř. a použití vyhlášky o paušální náhradě nákladů při výpočtu výše odměny za zastoupení stěžovatele, na níž má nárok, za stojící v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Z pohledu tohoto svého závěru pak posuzoval i další část ústavní stížnosti, týkající se stanovení výše náhrady nákladů řízení za prvé nalézací řízení. Odvolací soud zde vycházel z odměny za zastoupení za jeden úkon právní pomoci podle §7 a §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu ve výši 1.000,- Kč. Za situace, kdy paušální náhrada stanovená vyhláškou č. 484/2000 Sb. - a použitá soudem při výpočtu náhrady pro další fáze téhož soudního řízení - je "vystavěna" na předpokladu šesti úkonů právní služby v řízení v jednom stupni, pak v podstatě odměna za jeden úkon téměř odpovídá odměně, z níž soud vycházel při výpočtu náhrady nákladů řízení za prvé nalézací řízení, kdy použil ustanovení §9 odst. 3 písm. a) tarifu. Za tohoto stavu, kdy, jak shora uzavřeno, Ústavní soud nepovažuje za protiústavní vyčíslení náhrady nákladů řízení za druhé nalézací řízení a druhé odvolací řízení a úkony právní pomoci jsou tak v zásadě oceněny téměř stejně jako úkony v prvém nalézacím řízení, potom fakt stanovení výše odměny v prvém nalézacím řízení v rozporu se závěry shora označených nálezů není s to posunout danou věc do ústavní roviny.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2010
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu