ECLI:CZ:US:2010:4.US.2487.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2487/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. října 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, AK se sídlem v Praze 2, Vinohradská 32, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2010 sp. zn. 3 To 6/2010 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. 56 T 10/2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 23. 8. 2010 a doplněným dne 2. 9. 2010 se J. H. (dále též "manželka odsouzeného", případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci jejího manžela Ing. V. H. (dále jen "odsouzený") vedené u Okresního soudu v Sokolově (dále jen "nalézací soud") pod sp. zn. 3 T 92/2007.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "stížnostní soud") ze dne 3. 5. 2010 vyplývají následující skutečnosti.
Odsouzený byl rozsudkem nalézacího soudu ze dne 15. 6. 2007 sp. zn. 56 T 9/2003 ve spojení s rozsudkem stížnostního soudu ze dne 17. 8. 2004 sp. zn. 3 To 33/2004 uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz dle §140 odst. 2 tr. zákona ve spojení s §143 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
Dne 8. 12. 2009 nalézací soud zamítl jako nedůvodný návrh manželky odsouzeného ze dne 19. 5. 2009 na povolení obnovy řízení podaný ve prospěch odsouzeného.
Dne 3. 5. 2010 stížnostní soud v neveřejném zasedání stížnost manželky odsouzeného proti rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 8. 12. 2009 jako nedůvodnou zamítl.
III.
V části I. ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena její práva zaručená ústavním pořádkem. V části II. zrekapitulovala průběh řízení o návrhu na povolení obnovy a opakovala, že postupem soudů obou stupňů byla zasažena její základní práva a svobody. V části III. obecným soudům vytkla, že se dostatečně nezabývaly novými důkazy jí uplatněnými, čímž plně rezignovaly na zásadu oficiality; nečinily žádné úkony ke zjištění skutečného stavu věci, na navržené důkazy nahlížely povrchně a nedávaly je do spojení a souvislosti s důkazy provedenými již v předcházejícím řízení. Tvrdila dále porušení zásady ústnosti trestního řízení a s ní související zásady bezprostřednosti zakotvené v čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen Ústava") zejména tím, že obecné soudy nevyslechly svědka J. V. a ledabyle se spokojily se "svědectvím" formou přečtení notářského zápisu a svůj postup dostatečně neodůvodnily; poukázala na nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 a tvrdila, že postupem obecných soudů byla zkrácena na právu na spravedlivý proces. Ve zbývajících částech ústavní stížnosti stěžovatelka mj. polemizovala s hodnocením důkazů obecnými soudy v řízení o návrhu na povolení obnovy a zpochybnila zákonnost odsouzení svého manžela.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
K aktivní legitimaci manželky odsouzeného podat ústavní stížnost proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení obnovy trestního řízení podaného ve prospěch odsouzeného manžela.
K podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí orgánu veřejné moci je aktivně legitimována (mj.) fyzická nebo právnická osoba tvrdící, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda, což plyne z ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), dle něhož:
Pojmu "účastník řízení" [ve smyslu výše citovaného §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud přisuzuje autonomní význam a tudíž jeho obsah se nemusí vždy krýt s vymezením účastníka v oblastech práva občanského či správního. Trestní řád s pojmem "účastník řízení" neoperuje a hovoří o "straně", kterou definuje ve svém ustanovení §12 odst. 6, podle něhož "stejné postavení jako strana má i jiná osoba, na jejíž návrh nebo žádost se řízení vede nebo která podala opravný prostředek."
Z uvedeného nutno dovodit, že stěžovatelku nutno považovat za "účastníka řízení", z něhož napadené rozhodnutí vzešlo ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Manželka odsouzeného jako subjekt základního práva na spravedlivý proces:
Další podmínkou řízení o ústavní stížnosti je, že stěžovatelka vůbec je schopna být subjektem základního práva, jehož porušení tvrdí [a není tudíž "někým zjevně neoprávněným" ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona u Ústavním soudu].
V projednávaném případě stěžovatelka tvrdila porušení základního práva na spravedlivý proces; Ústavní soud je toho názoru, že toto základní právo jí v limitovaném rozsahu náleželo. Podle ustanovení §280 odst. 3 tr. ř. totiž ve prospěch obviněného mohou návrh na povolení obnovy podat kromě obviněného též osoby, které by mohly podat v jeho prospěch odvolání, což jsou osoby vyjmenované v ustanovení §247 odst. 2 tr. ř., mezi nimi též manžel obviněného. Jedná se tudíž o relativně samostatné procesní právo vyjmenovaných osob, zahrnující např. právo na přístup k soudu, na reálnou účast v řízení, být informován o jeho průběhu a nahlížet do spisu, a v neposlední řadě také právo na kontradiktorní projednání návrhu. V tomto limitovaném rozsahu mohou uvedené osoby též uplatňovat základní právo na spravedlivý proces v řízení o ústavní stížnosti podle §72 a násl. zákona o Ústavním soudu. Uvedený závěr nepřímo plyne i z nálezu ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 202/05 (Sb. n. u., sv. 42, str. 75), dle něhož (v souvislosti s ústavní stížností proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o zamítnutí stížnosti pro porušení zákona), jestliže zákonodárce institut stížnosti pro porušení zákona do právního řádu vtělil, nutno na řízení o něm vztáhnout všechny požadavky kladené na spravedlivý proces.
Obecné principy spravedlivého procesu v řízení o návrhu na povolení obnovy:
Ústavní soud připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces před nezávislým a nestranným soudem zaručené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), musí být vykládáno ve světle Preambulí k Ústavě, resp. Úmluvě, deklarujících mj. princip právního státu. Jedním ze základních prvků tohoto principu je princip právní jistoty; ten vyžaduje, aby konečná rozhodnutí obecných soudů nebyla zpochybňována a aby žádná ze stran skončeného řízení nebyla oprávněna žádat jeho znovuotevření toliko za účelem opětovného projednání a nového rozhodnutí ve věci.
Výjimka z uvedeného principu právní jistoty je ospravedlněna pouze tehdy, jeví--li se jako nezbytná v důsledku podstatných a přesvědčivých okolností. Samotná možnost odlišného posouzení věci však není dostatečným důvodem pro její opětovné projednání. Pravomoc soudů vyšších stupňů zrušit nebo změnit závazná a vykonatelná soudní rozhodnutí by měla být vykonávána jen pro nápravu zásadních pochybení ("podstatných vad") za účelem dosažení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy jednotlivce a potřebou zajistit efektivitu soudního systému (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 1. 2009 ve věci Lenskaya proti Rusku, stížnost č. 28730/03, odst. 30 a násl., http://www.echr.coe.int).
Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny též v ustanovení §277 a násl. tr. řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky dle ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, je výlučnou záležitostí obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu.
V řízení o návrhu odsouzeného (což nebyl projednávaný případ) na povolení obnovy řízení v trestní věci nutno vzít v úvahu, že ten je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být uplatňovány již v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení.
I když se v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy (o takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy), nutno na takové řízení přiměřeně vztáhnout některé obecné principy spravedlivého procesu zakotvené v hlavě páté Listiny. Jedná se zejména o právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 I. ÚS 113/02, Sb. n. u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. I v řízení o návrhu na povolení obnovy obecné soudy disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět řízení; svůj postup však musí ve svém rozhodnutí přiměřeně odůvodnit.
Aplikace obecných principů na projednávaný případ:
Z napadeného rozhodnutí stížnostního soudu ze dne 3. 5. 2010 zřetelně vyplývá, že nalézací soud při rozhodování o návrhu stěžovatelky na povolení obnovy řízení postupoval v souladu s relevantními ustanoveními trestního řádu a své závěry, že skutečnosti, na které stěžovatelka poukazovala, byly z valné části jen opakováním argumentů uvedených v odvolání odsouzeného, s nimiž se odvolací soud ve svém rozsudku již vypořádal, že informace J. V. s ohledem na celkovou obecnost a neurčitost ve srovnání s logickými a přesvědčivými důkazními závěry ve věci rozhodujících obecných soudů nebyla způsobilá jakkoliv zvrátit již dříve učiněné důkazní závěry a že stěžovatelka ve svém návrhu neuvedla žádný důkaz jemu dříve neznámý, který by mohl sám o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o trestu, dostatečně odůvodnil.
S námitkami stěžovatelky se ústavně relevantním způsobem vypořádal i stížnostní soud v podrobném odůvodnění závěrů svého rozhodnutí ze dne 3. 5. 2010.
Za uvedených okolností je Ústavní soud toho názoru, že stěžovatelka se ústavní stížností fakticky domáhala opětovného posouzení splnění podmínek pro povolení obnovy řízení, tj. zda jí předložené důkazy a tvrzení byly novými skutečnostmi nebo důkazy ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu, či nikoliv. Jinak řečeno, stěžovatelka nesouhlasila s hodnocením důkazů učiněných v řízení o návrhu na povolení obnovy a právními závěry z takového hodnocení obecnými soudy vyvozenými. V této souvislosti nezbývá než poukázat na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů, dle níž je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů [srov. např. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (46)].
Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky o porušení principů spravedlivého procesu v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení jako zjevně neopodstatněné, čehož vyústěním je odmítnutí ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. října 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu