ECLI:CZ:US:2010:4.US.2662.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2662/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. října 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele J. M., zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem Pavelčákova 14, 779 00 Olomouc, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2010 č. j. 25 Cdo 4675/2008-125, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2008 č. j. 39 Co 476/2007-105 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. června 2007 č. j. 14 C 93/2006-66, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu stěžovatele na náhradu škody vůči České republice, přičemž Městský soud v Praze k jeho odvolání tento rozsudek tamtéž uvedeným rozsudkem potvrdil. Shora citovaným usnesením následně Nejvyšší soud odmítl stěžovatelem podané dovolání, když dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. ].
Rozhodovací důvody předmětných rozhodnutí obecných soudů jsou shodně založeny na tom, že stěžovatelem uplatněný nárok nelze podřadit pod ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pro posouzení věci rozhodném), neboť stěžovatelem vytýkané vady jsou kritikou postupu soudu, jenž posléze vyústil ve vydání rozhodnutí, pročež na takto vymezený skutkový základ dopadá dikce ustanovení §8 odst. 1 citovaného zákona. Z ní plyne, že nutnou (byť nikoliv dostatečnou) podmínkou pro založení odpovědnosti státu za způsobenou škodu je předpoklad, dle něhož bylo pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. V projednávaném případě stěžovatele ovšem ke zrušení či změně daných rozhodnutí pro nezákonnost nedošlo.
V záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů stěžovatel napadl včas podanou ústavní stížností s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36, čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Poté, co stěžovatel podrobně popsal skutkovou genezi svého případu, obecným soudům vytkl, že tento (v kritizovaném řízení nesporný) skutkový základ neposoudily z pohledu §13 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. nebo (pro absenci povinnosti žalobce jím uplatněný nárok právně stipulovat) dle obecných ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody (§415, resp. §420 a násl.). Stěžovatel rovněž vyjádřil přesvědčení, že měl být upřednostněn teleologický výklad před jazykovým a odkázal v tomto ohledu na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/03. Pro uvedené se domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další).
Zákon č. 82/1998 Sb. je oproti občanskému zákoníku veřejnoprávním předpisem, v němž (svrchovaný) zákonodárce projevil svou vůli spočívající v tom, že předpokladem uplatnění odpovědnosti státu za škodu, která byla způsobena při výkonu jeho vrchnostenské pravomoci (tj. v rámci vztahů subordinace na rozdíl od naroveň postavenému vztahu účastníků v občanském zákoníku), je (mimo další předpoklady), aby pravomocné rozhodnutí, jež je završením (kritice podrobeného) postupu soudu, bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno.
Výklad, o nějž obecné soudy své vývody opírají, je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 303/04, III. ÚS 677/07, IV. ÚS 1181/07), přičemž ani není v daném případě výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nedostává se do rozporu s rozhodovacími důvody obsaženými v nálezu sp. zn. III. ÚS 258/03 (dopadajícím na zcela odlišný skutkový i právní základ) a judikatorní kontradikci nezakládá (srov. kupř. ohledně výkladového rámce zákona č. 82/1998 Sb. i nález sp. zn. II. ÚS 1612/09); naopak sluší se říci, že Nejvyšší soud, jemuž přísluší primárně (ex lege) sjednocovat rozhodovací praxi obecných soudů (§14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů), na celou řadu svých rozhodnutí tento výklad potvrzující též řádně odkázal.
Stěžovateli se prokázat dotčení v ústavních právech nezdařilo; tudíž bylo mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2010
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu