ECLI:CZ:US:2010:4.US.2730.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2730/10
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti Rödl & Partner Consulting, s.r.o., IČ 257 24 231, se sídlem Praha 1, Platnéřská 191/2, právně zastoupené JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Platnéřská 2, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. února 2010, č.j. 3 Ads 137/2009-86, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. srpna 2010, č.j. 3 Ads 86/2010-150, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud podle §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a domáhala se zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 1 Ústavy České republiky, v čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 36 odst. 2 Listiny, a v čl. 6 smlouvy č. 94/2002 Sb.m.s. mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo o sociálním zabezpečení (dále jen "Smlouva").
Rozhodnutím Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 22. ledna 2007, č.j. 21293/010-9010/99-22.1.07/Čer, byla zamítnuta žádost stěžovatelky o vrácení přeplatku na pojistném ve výši 964.288,- Kč, které uhradila v souvislosti s pracovněprávním vztahem s cizím státním příslušníkem. Odvolání stěžovatelky zamítla Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 28. března 2007, č.j. 323-9010-700-6.3.2007/Hů. Stěžovatelka toto rozhodnutí napadla správní žalobou, o níž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. září 2009, č.j. 12 Cad 8/2007-57, tak, že napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná (Česká správa sociálního zabezpečení) podala proti tomuto rozsudku kasační stížnost, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud shora citovaným rozsudkem, jímž rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Následně rozhodl Městský soud v Praze, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, rozsudkem ze dne 30. března 2010, č.j. 12 Ad 7/2010-107, kterým správní žalobu zamítl. Stěžovatelka podala kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustnou.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně popsala okolnosti případu i důvody, proč se domnívá, že pojistné nebylo vybráno v souladu se Smlouvou. Odkázala rovněž na obdobnou problematiku, kterou se zabýval Ústavní soud v řízeních vedených pod sp. zn. II. ÚS 613/06; I. ÚS 520/06; I. ÚS 605/06, I. ÚS 629/06, III. ÚS 705/06 a I. ÚS 2373/07. S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části podaná po zákonné lhůtě a z části zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Jak se z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí i z rejstříku Ústavního soudu podává, stěžovatelka brojila proti napadenému rozsudku již v ústavní stížnosti ze dne 16. dubna 2010, vedené pod sp. zn. II. ÚS 1117/10. Tuto ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. května 2010 jako nepřípustnou, neboť stěžovatelka napadla rozhodnutí, jímž byla věc vrácena Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, a nejednalo se tedy o věc pravomocně ukončenou (viz §72 odst. 1 ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ve věci samé pak rozhodl Městský soud v Praze znovu rozsudkem ze dne 30. března 2010, č.j. 12 Ad 7/2010-107, který byl právnímu zástupci stěžovatelky doručen dne 30. dubna 2010. Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž kopii tohoto rozsudku, z jehož odůvodnění (str. 6 odst. 5) jednoznačně plyne fakt, že Městský soud v Praze rozhodl v souladu s kasačním rozsudkem. Ačkoli je v poučení připuštěna možnost podat znovu kasační stížnost "...za podmínek stanovených v §102 a násl. s.ř.s....", bylo na právním zástupci, jehož nezbytnost je jako jediná podmínka citována v poučení, aby zvážil oprávněnost kasační stížnosti a z toho plynoucích lhůt pro případné další kroky. Podle ustanovení §104 odst. 3 písm. a) zákona soudního řádu správního, je totiž za nepřípustnou považována kasační stížnost, směřující proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, co mu byla Nejvyšším správním soudem vrácena k novému projednání a rozhodnutí, vycházel-li soud ze závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu. V projednávaném případě tato skutečnost nastala, a proto posledním procesním prostředkem, který zákon k ochraně práv přiznává, bylo rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2010. Dnem jeho doručení počala běžet zákonná lhůta k podání ústavní stížnosti, která marně vypršela v úterý 29. června 2010.
Stěžovatelkou použitý procesní nástroj, kasační stížnost, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl dne 25. srpna 2010, tedy nebyla procesním nástrojem ve smyslu §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Pokud se stěžovatelka domáhala věcného přezkumu citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, byla její ústavní stížnost proti němu podána po zákonné lhůtě. V této části proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího správního soudu konstatuje Ústavní soud, že z jeho obsahu je zjevné, že v kasační stížnosti byly předloženy námitky uvedené i v ústavní stížnosti. S přihlédnutím k faktu, že Nejvyšší správní soud se v napadeném usnesení, s výše uvedených důvodů, nezabýval vlastním přezkumem rozhodnutím Městského soudu v Praze, nemohl zasáhnout do stěžovatelkou naříkaných práv způsobem, jaký v ústavní stížnosti uvedla, neboť rozhodl jediným způsobem, jaký v daném případě zákon připouští. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla žádnou další okolnost, která by svědčila o tom, že postupem Nejvyššího správního soudu ve druhém řízení v její věci došlo k zásahům do jejích základních práv. Nejvyšší správní soud rozhodl o věci zcela v mezích svých oprávnění daných mu příslušným procesním předpisem.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2010
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu