ECLI:CZ:US:2010:4.US.2934.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2934/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. J. M. a PaeDr. M. M., zastoupených JUDr. Hanou Neštickou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Ječná 1, směřující proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 153,154/2009-388 ze dne 4. června 2009, kterým Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 17 C 86/96-300 ze dne 27. července 2004 doplněný usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 17 C 86/96-320 ze dne 3. listopadu 2004 ve výroku II. o nákladech řízení tak, že se žalovaným náhrada nákladů řízení nepřiznává, a proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 153,154/2009-388 ze dne 4. června 2009, kterým Městský soud v Praze stěžovatelům nepřiznal náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení (dále též jen "napadené výroky"), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé s odkazem na porušení jejich práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhali zrušení napadených výroků.
Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 17 C 86/96 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem č. j. 17 C 86/96-320 ze dne 3. listopadu 2004 doplněným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 17 C 86/96-320 ze dne 3. listopadu 2004 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") zamítl žalobu M. D. (dále jen "žalobce"), kterou se domáhal na stěžovatelích zbudování blíže specifikovaného bytu a vydání klíčů od něho (výrok I.), uložil žalobci zaplatit stěžovatelům na náhradě nákladů řízení částku 67.575,- Kč (výrok II.) a nepřiznal České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 10 náhradu nákladů řízení ve výši 43,- Kč (výrok III.). K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen "soud") rozsudkem č. j. 22 Co 153,154/2009-388 ze dne 4. června 2009 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III. potvrdil, ve výroku II. změnil tak, že se stěžovatelům náhrada nákladů řízení nepřiznává a nepřiznal stěžovatelům náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjadřují nesouhlas s napadenými výroky. Mají především za to, že jsou vůči nim nespravedlivé, nepřiměřeně tvrdé a přesahují rozměry soudní libovůle.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností těchto soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů. Zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek libovůle, nebo jejichž důsledkem by byl velmi podstatný rozpor s principy spravedlnosti. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné.
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ustanovení §150 občanského soudního řádu. Aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze tehdy, zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjímečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení §150 občanského soudního řádu obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti tohoto kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.
Výklad rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu, kdy o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem.
Žádné z možných pochybení majících ústavněprávní význam Ústavní soud v projednávané věci neshledal a napadené výroky považuje za ústavně konformní. Soud své rozhodnutí řádným a zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnil, přičemž z tohoto odůvodnění vyplývá, jakou úvahou byl veden a na základě jakých skutečností shledal důvody pro aplikaci ustanovení §150 občanského soudního řádu. Ústavní soud v takovém postupu soudu nespatřuje prvky libovůle, extrémní rozpor s principy spravedlnosti, ani žádnou jinou okolnost mající za následek porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces nebo jejich jiného ústavně zaručeného práva či svobody.
Podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci nastal takový případ, a Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu