ECLI:CZ:US:2010:4.US.3001.09.1
sp. zn. IV. ÚS 3001/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatelky CENTRAL GROUP, a. s., IČ 63999102, se sídlem Praha 4, Na Strži 65/1702, právně zastoupené advokátem prof. JUDr. Alešem Gerlochem CSc., Botičská 4, Praha 2, proti jinému zásahu veřejné moci a příkazu Policie ČR ze dne 2. 11. 2009 č. j. OKFK - 84/TČ-2009-039025, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 23. 11. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala konstatování porušení svých základních práv, a to ze strany Policie ČR a současně se domáhala toho, aby Ústavní soud zakázal Policii ČR a Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze pokračovat v porušování ústavně zaručených práv stěžovatelky. Dále se stěžovatelka domáhala toho, aby Ústavní soud přikázal Policii ČR obnovení stavu před porušením jejích základních práv a svobod. Stěžovatelka se rovněž domáhala zrušení příkazu Policie ČR citovaného výše. Své podání spojila stěžovatelka s návrhem na přijetí usnesení o naléhavosti věci podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu a s návrhem na vydání předběžného opatření dle ustanovení §80 zákona o Ústavním soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, a to Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Plzeň (dále jen "Policie ČR"), který spočívá v prohlídce jiných prostor a pozemků provedené dne 10. 11. 2009 na základě napadeného příkazu k prohlídce ze dne 2. 11. 2009. Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky spočívá dle jejího tvrzení v tom, že byla provedena prohlídka jí užívaných kancelářských a dalších prostor a že byly odňaty věci patřící stěžovatelce, která tím byla dotčena ve svých základních právech a svobodách. Zásah do základních práv přitom stále trvá, neboť Policie ČR dosud věci stěžovatelce nevydala a seznamuje se s nimi. Příkaz k domovní prohlídce byl odůvodněn tím, že Policie ČR prověřuje podezření ze spáchání trestného činu, kterého se měly dopustit blíže neurčené osoby ze společnosti CENTRAL GROUP, a. s., v době od počátku roku 2005.
Zákonným průlomem do práva na nedotknutelnost obydlí je dle stěžovatelky ustanovení §83a zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že v předmětném případě nebylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání a je tedy relevantní ustanovení §158 odst. 3 písm. i) a ustanovení §160 odst. 4 tr. ř. Stěžovatelka je toho názoru, že v předmětném případě nebyly naplněny základní podmínky pro provedení prohlídky, neboť nebylo s kýmkoli zahájeno trestní stíhání a mohlo se tak jednat jedině o neodkladný či neopakovatelný úkon. Vzhledem k tomu, že podle odůvodnění příkazu měly být zajištěny účetní doklady a další listinné důkazy, nemohlo se jednat o úkon neopakovatelný, neboť nebezpečí jeho zmaření nehrozilo. Stěžovatelka je povinna vést účetnictví, které podléhá kontrole různých státních orgánů. Účetnictví je vedeno v elektronické i listinné podobě a je prakticky vyloučené, aby tato dokumentace, jež je nezbytná pro činnost stěžovatelky, byla zničena. V rámci prohlídky došlo k zajištění účetních dokladů, které jsou již zaneseny do účetnictví a jejich okamžitým zajištěním nemohla policie nic získat. V odůvodnění prohlídky chybí jakékoliv důvody objasňující její neodkladnost. Další pochybení spatřuje stěžovatelka v tom, že ani v protokolech o prohlídce nebyla neodkladnost prohlídky zdůvodněna, což je v rozporu s ustanovením §160 odst. 4 tr. ř. Vada spočívá i v tom, že nebyl proveden předchozí výslech dotčeného subjektu, a to i přesto, že byl přítomen předseda představenstva. Orgány Policie ČR měly nejprve vyslechnout osoby, po nichž bylo vydání účetnictví vyžadováno. Zde vyzdvihuje stěžovatelka tu skutečnost, že mezi vydáním příkazu k prohlídce a provedením prohlídky uplynul jeden týden. Jediný, kdo byl dle protokolu vyslechnut, byl prokurista společnosti, který byl ochoten Policii ČR požadované dokumenty vydat. Podle ustanovení §84 tr. ř. plyne, že prohlídku je možno konat jen tehdy, nejsou-li potřebné věci vydány dobrovolně. Orgány Policie ČR fakticky nevěděly, co mají konkrétně zajistit. Členové představenstva a ani zaměstnanci neměli důvod součinnost Policii ČR odpírat. Dále nebyla dle názoru stěžovatelky naplněna podmínka řádného odůvodnění příkazu k prohlídce jako celku. V rámci "výroku" jsou zahrnuty různé předměty, jež jsou předmětem zájmu Policie ČR (výpočetní technika, datové nosiče, atd.), ve vlastním odůvodnění se pak zmiňují pouze "účetní doklady za práce či služby". Z toho ovšem plyne, že pokud byly zajištěny další předměty, které nemají povahu účetních dokladů, postupovala Policie ČR nad rámec oprávnění vymezených v příkazu k prohlídce. V odůvodnění příkazu se hovoří o podezření ze spáchání trestného činu krácení daně. Tohoto trestného činu se může z povahy věci dopustit zejména ten, kdo podle zákona odpovídá za řádnost vedení účetnictví. Těmito osobami jsou statutární orgány společnosti. Jinými slovy řečeno, okruh podezřelých osob bylo možno stanovit, čímž došlo k nepřípustné záměně pořadí jednotlivých úkonů trestního řízení, neboť nejdříve mělo být zahájeno trestní stíhání a teprve poté měla být prováděna prohlídka, ovšem nikoliv jako neodkladný či neopakovatelný úkon. Vadou příkazu k prohlídce je jeho vnitřní rozpornost. Na straně jedné je "dostatečné odůvodnění podezření", že ke spáchání trestného činu došlo, na straně druhé se uvádí, že se "nepodařilo s určitostí potvrdit či vyvrátit", že k jednání došlo a kdo za něj odpovídá. Tato dvě tvrzení jsou v rozporu. Řádné je jen takové odůvodnění, které se opírá o konkrétní věcné okolnosti. Stěžovatelka je také toho názoru, že samotná prohlídka byla prováděna ústavně nepřípustným způsobem. Prohlídky se zúčastnilo několik desítek policistů, ačkoliv použití donucovacích prostředků nebylo vůbec potřeba vzhledem k tomu, že úkonům Policie ČR nikdo nebránil. Nelze uplatňovat donucovací instituty státní moci v případech, kdy lze téhož účelu dosáhnout bez donucení. Jako zásah do svých základních práv a svobod vnímá stěžovatelka též tu skutečnost, že Policie ČR prohledávala i prostory, které nebyly vymezeny v příkazu. Šlo především o sklad stěžovatele, který se nachází v 1. podzemním podlaží budovy na adrese Na Strži a o další sklad stěžovatele, nacházející se v 1. podlaží budovy (místnost č. P28) na adrese Kavčí Hory v areálu České televize. Tato skutečnost není v protokolu o prohlídce záměrně uvedena, přestože na to upozorňovala přítomná zaměstnankyně stěžovatelky. Prohlídce skladu na Kavčích Horách byl přítomen zaměstnanec stěžovatelky. O této prohlídce, při které nebyly zajištěny žádné věci, nebyl sepsán žádný protokol. Stěžovatelka též poukazuje na skutečnost, že prohlídce nebyla přítomna nezúčastněná osoba, jak to vyžaduje ustanovení §85 tr. ř. Prohlídky se účastnili pouze členové městské policie, které však nelze považovat za nezúčastněné. V neposlední řádě stěžovatelka nesouhlasí též s tím, že prohlídku organizoval policejní útvar se sídlem v Plzni, který nebyl místně příslušný. Porušeno bylo i ustanovení §83a tr. ř. neboť příkaz k prohlídce byl vydán dne 2. listopadu 2009 a státní zastupitelství udělilo souhlas až následně, dne 3. listopadu 2009. Stěžovatelka má za to, že v posuzovaném případě nešlo v prvé řadě o zajištění věcí potřebných pro trestní řízení, ale o šikanózní snahu o nalezení jakýchkoli důkazů, které by mohly vést k zahájení trestního řízení.
Vzhledem k tomu, že dle stěžovatelky reálně hrozí zneužití zajištěných materiálů a poškození jejího dobrého jména a ekonomické situace, navrhla, aby Ústavní soud rozhodl o podané ústavní stížnosti přednostně. Dále stěžovatelka navrhla i vydání předběžného opatření, neboť zajištěné věci a zjištěné informace by mohly být případně využity i v řízeních, která by byla zahájena až po rozhodnutí o této ústavní stížnosti. Orgány činné v trestním řízení by se tak neměly se zajištěnými materiály jakkoli seznamovat.
III.
K předmětné ústavní stížnosti se poměrně obsáhle vyjádřil útvar odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování. Ve svém přípisu ze dne 26. 1. 2010 popsal policejní orgán průběh postupu policejního orgánu před prohlídkou jiných prostor a pozemků. Zejména popsal okolnosti vedoucí ke vzniku podezření na spáchání trestného činu krácení daně. Policejní orgán se snažil v průběhu prohlídky omezit činnost stěžovatelky na minimum. Z toho důvodu ustoupil z původního záměru odpojit server od počítačové sítě, neboť by tím došlo ke znemožnění práce celé společnosti. Byl proveden otisk pevného disku stolního počítače hlavní účetní a prokuristy stěžovatelky. Těmto osobám tak byla znemožněna práce asi na 3 hod. Dále byly zajištěny notebooky hlavní účetní, prokuristy a předsedy představenstva. Hlavní účetní byl posléze vrácen, neboť obsahoval vesměs soukromé věci. V rámci prohlídky došlo též k zajištění pěti kusů přenosných disků (flash disků). Při pátrání po stavebních denících odkázal prokurista policisty na archiv společnosti, příp. na právě realizované stavby. Ve věci stavebních deníků nebyla poskytnuta žádná další součinnost, jak tomu bylo ve většině ostatních věcí a na opětovný dotaz policejního orgánu k místu uložení stavebních deníků reagoval prokurista v tom smyslu, že stavební deníky jsou již zlikvidovány. Při průchodu policejního orgánu po 19. podlaží byly stavební deníky zajištěny. Vydávání stavebních deníků a jejich pečetění bylo provedeno za stálé přítomnosti nezúčastněné osoby. Prohlídka nebyla provedena v povoleném a původně plánovaném rozsahu, vyjma prostor kanceláře prokuristy Ing. A. N. a předsedy představenstva Mgr. K. Prohlídky kanceláří obou jmenovaných byly provedeny i přes to, že uživatelé těchto kanceláří tvrdili, že se v nich nenacházejí věci důležité pro trestní řízení.
Policejnímu orgánu není známo, že by zajišťoval věci, jejichž obsah by byl neveřejný. Hlavní účetní A. byl notebook po ověření jejího tvrzení ponechán. Obdobně postupoval policejní orgán i v případě flash disků prokuristy N. K použití síly a prostředků využitých k provedení prohlídky vedlejší účastník uvádí, že samotné zajištění bylo realizováno v budově o 27 podlažích, z nichž stěžovatelkou užívané prostory se nacházely v 1., 2., 18., 19. a 25. patře, plus pronajaté prostory v České televizi. Jednotlivá podlaží jsou značně rozlehlá a jen součet plochy 18. a 19. patra činí přes 2000m2. Celé akce se zúčastnilo 6 realizačních skupin. Za součinnosti asistentky prokuristy byli telefonicky vyzváni prokurista Ing. N. a předseda představenstva Mgr. K., aby se dostavili do sídla společnosti. Po zajištění zájmových prostor vyčkaly orgány policie do příchodu prokuristy Ing. N., kterému byl nejprve předán příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků, byl poučen a dále byl proveden předchozí výslech. Výslech prováděla realizační skupina č. 1 v 19. patře. Po ukončení výslechu byly vyrozuměny ostatní skupiny, kterým byly předány informace výslechem získané a až poté došlo k tomu, že skupiny v 1. a 2. podlaží v areálu České televize a se souhlasem prokuristy se pouze namátkově přesvědčily, zda se v uvedených prostorách nenacházejí věci důležité pro trestní řízení. Skupina v 18. podlaží rovněž neprováděla prohlídku, ale pouze zajistila pracoviště hlavní účetní A. Obdobný průběh se odehrál i v 19. podlaží, kde byly jako jediné provedeny prohlídky kanceláří prokuristy a předsedy představenstva. Policejní orgán dále poukazuje na rozdílnost mezi pojmem účetnictví a prvotní účetní doklady, které byly vedle stavebních deníků jedním z hlavních předmětů zájmů policie. V souvislosti s předmětným případem se útvar odhalování korupce a finanční kriminality obrátil též na místně příslušný finanční úřad s požadavkem součinnosti. Ze získaných informací na základě žádosti dospěl policejní orgán k závěru, že požadavky, které měly být vůči správci daně společností Central Group, a. s., splněny, byly vyhotoveny tak, že byly pro správce daně i trestní řízení prakticky neupotřebitelné, a to zejména pro jejich účelovou nemožnost efektivního vytěžení. K námitce nesplnění podmínky předchozího výslechu vedlejší účastník uvedl, že tento byl proveden v 19. podlaží realizační skupinou č. 1. s prokuristou Ing. A. N. a týkal se celého obsahu příkazu. Po ukončení výslechu byla informace o jeho provedení, jakož i skutečnosti výslechem získané, předány ostatním realizačním skupinám. V protokolu o prohlídce jiných prostor a pozemků č. j. OKFK-84-58/TČ-2009 je sice uvedeno, že předchozí výslech proveden nebyl, ovšem tuto informaci je třeba interpretovat tak, že předchozí výslech nebyl proveden v daných prostorách 2. podlaží, kdy policejní orgán tuto skutečnost odůvodňuje právě nepřítomností žádného ze statutárních orgánů v daných prostorách. Předchozí výslech byl proveden jen v 19. podlaží, kde se osoba statutárního zástupce nacházela. Orgán policie též poukazuje na to, že prohlídku jiných prostor a pozemků je v tomto případě nutné považovat za jeden úkon a nikoliv za několik samostatných úkonů. V rozsahu a roztříštěnosti prostor samotných, nebylo už z časového hlediska možné dokumentovat a protokolovat tento úkon jako celek. Po provedení výslechu statutárního zástupce byla tato skutečnost předána ostatním skupinám, které teprve poté přistoupily k provedení prohlídky a ověření toho, zda se tvrzení prokuristy zakládají na pravdě. Prokurista také vydal pokyn svému zaměstnanci, aby umožnil vstup policii do pronajatých prostor v areálu České televize s tím, aby se policejní orgán přesvědčil, že se v daných prostorách nenacházejí věci důležité pro trestní řízení. Ke vstupu do archivu společnosti v suterénu budovy policejní orgán uvedl, že došlo pouze k zajištění přístupu do těchto prostor uniformovaným příslušníkem Policie ČR. Později byl vedoucí realizace společně s některými dalšími členy realizační skupiny vyzván hlavní účetní, aby se šli v její přítomnosti podívat na objem účetní evidence. V těchto prostorách policie prohlídku neprováděla a ani se namátkově nepřesvědčovala o obsahu šanonů v místnosti uložených. Bližší prohlídka by nebyla reálným přínosem, neboť v daném objemu dokladů by se člověk neznalý situace stěží orientoval a navíc po předchozí výzvě policie obdržela z účetního programu sestavu přijatých faktur od zájmových subjektů za dané období. Požadované přijaté faktury byly pracovnicemi společnosti vyhledány a přineseny do 18. podlaží, kde byly dle výše uvedených sestav odsouhlaseny a zaprotokolovány. V 1. podlaží se žádná prohlídka neuskutečnila. Co se týče vstupu do pronajatých prostor archívu České televize na Kavčích horách, tak vedlejší účastník uvádí, že byly zajištěny vstupní dveře do zájmového prostoru a poté byl vypracován písemný příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků se všemi náležitostmi. Dále byl vyzván prokurista Ing. N., aby se vyjádřil k obsahu pronajaté místnosti v České televizi. Prokurista souhlasil s tím, že dobrovolně umožní policii vstup, a to za účasti zaměstnance, kterého do budovy České televize vyslal. Poté, co se členové realizační skupiny namátkou přesvědčili o pravdivosti prokuristovy výpovědi, sepsali o své činnosti úřední záznam. Ani zde se tedy žádná prohlídka neuskutečnila. Zpochybňuje-li stěžovatelka nezaujatost přítomných nezúčastněných osob, nepovažuje policejní orgán jejich přítomnost v případě prohlídky jiných prostor a pozemků za obligatorní náležitost. K námitce nesprávné místní příslušnosti vedlejší účastník uvedl, že Útvar odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování je útvarem policie s celostátní působností. Skutečnost, že prohlídku prováděli pracovníci z organizačního článku výše uvedeného útvaru se sídlem v Plzni, nikterak neomezuje jeho celostátní působnost. Závěrem poukázal vedlejší účastník na to, že stěžovatelka zaměňuje pojmy nařízení (ve smyslu data písemnosti) a samotného provedení úkonu. Souhlas dozorujícího státního zástupce jednoznačně předcházel nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků.
K předmětné ústavní stížnosti se obsáhlým přípisem ze dne 13. 1. 2010 vyjádřilo též Vrchní státní zastupitelství v Praze. Dle jeho názoru byly již vyčerpány všechny zákonné možnosti opatření si důkazních prostředků v rámci policejního šetření. Od příslušného finančního úřadu se snažil policejní orgán získat listiny vztahující se k podezřelým dodávkám služeb společnosti Central Group, a. s., avšak finanční úřad neměl tyto účetní doklady k dispozici, neboť v průběhu vlastního šetření finančního úřadu neposkytovala stěžovatelka požadovanou součinnost. K nedostatečnému odůvodnění příkazu k prohlídce státní zastupitelství uvádí, že příkaz obsahuje všechny formální náležitosti, včetně odpovídajícího věcného zdůvodnění. Je v něm popsáno jednání, které je předmětem prověřování a dále je výslovně zmíněno, že byly vyčerpány všechny dostupné prostředky o rozhodnutí ve věci. Policejnímu orgánu lze vytknout pouze nesprávnou formulaci, neboť uvádí, že se jedná o neodkladný a neopakovatelný úkon, ačkoli podle povahy věci jde o úkon toliko neodkladný. Jedná se však pouze o nesprávnost formální povahy, z dalšího textu odůvodnění je zřejmé, že policejní orgán měl na mysli jen úkon neodkladný. Za vadu příkazu nelze považovat ani skutečnost, že v něm není uvedena doba provedení prohlídky. Zákon takový údaj nepožaduje. Stejně tak ani souhlas státního zástupce s provedením (nařízení) prohlídky potvrzený na samotném příkazu neodporuje zákonným podmínkám. Vadou není ani to, že příkaz k prohlídce je policejním orgánem vypracován předtím, než státní zástupce potvrdí svůj souhlas písemně. Z pohledu zákona je rozhodující, že státní zástupce projeví svůj souhlas v době před provedením prohlídky. K neodkladnosti prohlídky státní zastupitelství uvádí, že v protokolech o prohlídce je sice uvedeno jen obecně, že se jedná o neodkladný a neopakovatelný úkon, který nelze odložit na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání, nicméně postačuje, že důvod neodkladnosti úkonu byl konkretizován v příkazu k prohlídce. Příkaz i protokol tvoří z hlediska dokumentace úkonu jeden celek. Z toho důvodu postačuje, že je neodkladnost zdůvodněna v příkaze. Namítá-li stěžovatelka, že před započetím prohlídky nebyl proveden výslech dotčeného subjektu, odkazuje státní zastupitelství na výslech prokuristy Ing. A. N. Teprve po jeho výslechu bylo přikročeno k započetí prohlídky. Pokud se později dostavil předseda představenstva společnosti - Mgr. D. K. LL.M. a tento již vyslechnut nebyl, ačkoli podle stěžovatelky měl být, nelze než konstatovat, že podmínka předchozího výslechu byla splněna výslechem Ing. A. N., který byl oprávněn za stěžovatelku jednat a prohlídky byl přítomen od počátku. K tvrzenému překročení mezí samotného příkazu, spočívajícím v prohledávání prostor, které nebyly vymezeny v příkazu (první podzemní podlaží budovy, v níž se prohlídka uskutečnila a místnost číslo P28 v prvním podlaží na adrese Kavčí hory, Praha 4 v areálu České televize) je ve vyjádření uvedeno, že podle informace policejního orgánu prohlídka v poukazovaných prostorách uskutečněna nebyla a příslušníci policie se na místo do prvního podzemního podlaží budovy dostavili pouze k převzetí věcí, které účetní společnosti předal policii. Část požadovaných účetních dokladů byla předána dobrovolně, aniž by ve zmíněných prostorách policie prováděla prohlídku. Podle vyjádření policie, ani v prostorách prvního podlaží v areálu České televize na Kavčích horách nebyla prohlídka prováděna. K námitce, že příslušníci městské policie nejsou nezúčastněnou osobou, státní zastupitelství uvádí, že zákon nestanoví výslovnou povinnost přibrat k prohlídce jiných prostor a pozemků nezúčastněnou osobu. Závěrem vyjádření státní zastupitelství poukazuje na rozsah působnosti Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Plzeň a stejně tak odůvodňuje i naplnění zásady zdrženlivosti.
IV.
Ústavní soud přezkoumal návrh stěžovatelky a dospěl k závěru, že předmětná ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Ústavní soud se otázkami domovních prohlídek, prohlídek jiných prostor a pozemků zabýval mnohokrát. Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 287/96 (in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8. Vydání 1. Praha : C. H. Beck 1997) a dále např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 201/01 (in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 24. Vydání 1. Praha : C. H. Beck 2001). Ústavní soud poukázal na charakter domovní svobody jako ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 12 Listiny, jež významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť ,,spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jeho individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec" (srov. nález sp. zn. II. ÚS 362/06, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 43. Vydání 1. Praha : C. H. Beck 2006). Jestliže proto ústavní pořádek ČR připouští průlom do ochrany tohoto práva, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost, ať již domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků, je "třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek jejich přípustnosti" (III. ÚS 287/96). V souvislosti s uvedeným pak považuje Ústavní soud za vhodné zmínit např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Klass proti Německu z roku 1978 A-28 (dostupného v databázi HUDOC spravované Evropským soudem pro lidská práva, nebo judikaturu citovanou in Repík, B., Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Praha, Orac, 2002, s. 207), podle kterého se státy mohou uchýlit k opatřením jako domovní prohlídky nebo zabavení, aby získaly hmotný důkaz. Je však přitom třeba, aby jejich právní předpisy a jejich praxe v dané oblasti skýtaly přiměřené a dostatečné záruky proti zneužití.
Co se týče podmínek, za nichž lze provést prohlídku jiných prostor a pozemků, tak tyto jsou vymezeny v ustanovení §83a tr. ř. tak, že příkaz musí být vydán písemně a musí být odůvodněn. Rozsah tohoto odůvodnění se přitom dovozuje především z judikatury. Z odůvodnění tak musí být zřejmé, z jakých skutkových okolností tento příkaz jako rozhodnutí orgánu veřejné moci vychází, případně čím a v čem pokládá zákonem stanovené podmínky za naplněné. Na druhou stranu však nelze klást na samotné odůvodnění příliš vysoké požadavky, neboť v situacích, kdy je prověřování trestní věci na samém počátku, nelze od policejního orgánu očekávat detailní znalost věci (k tomu srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1033/07, dostupném na www. nalus.usoud.cz). V každém případě je však podstatné zhodnocení příkazu a jeho odůvodnění jako celku. Je tedy třeba posoudit, zda v tom kterém případě jsou podklady prohlídky natolik věrohodné, aby jimi bylo možno odůvodnit zásah do základních práv a svobod stěžovatelky. Jinými slovy řečeno, příkaz k provedení prohlídky jiných prostor a pozemků je třeba vnímat především jako nástroj kontroly nad prací policie v případech, kdy tato zasahuje do základních práv a svobod právních subjektů.
Z ústavní stížností napadeného příkazu k prohlídce je zřejmé, kdo příkaz vydal a vůči kterému subjektu směřuje. Současně je i zřejmé, z důvodu podezření jakého trestného činu je prohlídka konána a jakou škodu mohly blíže neurčené osoby způsobit. Dále je v příkazu vymezeno, kde se bude prohlídka konat, kdo je předsedou představenstva apod. Zcela zřejmý je i důvod a předmět zájmu policie. Co se pak týče samotného odůvodnění příkazu, jsou v něm blíže popsány důvody vzniku podezření ze spáchání konkrétního trestného činu a také okolnosti, pro které nelze s úkonem vyčkat do doby zahájení trestního stíhání. I přes to, že je příkaz k prohlídce odůvodněn stručně, nelze konstatovat, že by se orgány činné v trestním řízení věcí dostatečně nezabývaly nebo že by se prohlídkou dopustily zásahu do základních práv stěžovatelky.
Brojí-li stěžovatelka proti prohlídce provedené v účetním skladě v 1. podzemním podlaží, tak z vyjádření policejního orgánu plyne, že v první fázi došlo pouze k zajištění přístupu do těchto prostor a teprve posléze byla v přítomnosti hlavní účetní provedena prohlídka, a to pouze za účelem zjištění objemu účetní evidence. Hlubší prohlídka v těchto prostorách, ani namátková, prováděna nebyla. K tomu Ústavní soud konstatuje, že z hlediska zásahu do svobody stěžovatelky není podstatné, zda policejní orgány po vstupu do jiných, než v příkazu k prohlídce vymezených prostor, provedly prohlídku či nikoliv. Za rozporný nejen se zákonem, ale i s Listinou, je třeba vnímat i takový postup, kdy dojde ke vstupu policie do místností, které nejsou v příkazu k prohlídce vymezeny, a to alespoň rámcově. Výše uvedené pochybení však vzhledem ke konkrétním okolnostem případu nemá vliv na zákonnost prohlídky jako celku. Z podání stěžovatelky a souvisejících protokolů vyplývá, že požadované účetní a daňové doklady byly vydány dobrovolně a že při prohlídce samotné, žádné věci zajištěny nebyly. Částečná nezákonnost prohlídky tak nemá vliv na hodnotu zajištěných důkazů, neboť tyto byly nabyty v rámci dobrovolného vydání stěžovatelkou. Postup policejních orgánů, které vstoupily též do míst, které nebyly výslovně v příkazu k prohlídce vymezeny, je třeba vytknout a pro futuro apelovat na dodržování rozsahu příkazu k prohlídce. V souvislosti s uvedeným není podstatné, zda zaměstnanci stěžovatelky umožnili dobrovolně policejním orgánům vstup i do prostor, které nebyly v příkazu k prohlídce vymezeny. V rámci předcházení škodám lze očekávat, že subjekt, u něhož je prohlídka prováděna, vyhoví policii prakticky vždy, ale to ještě neznamená, že se jedná o prohlídku zákonnou.
Co se týče prohlídky jiných prostor, realizované v areálu České televize, tak se vyjádření policejního orgánu jeví rozporné. Na jednu stranu se lze setkat s tvrzením policejního orgánu, že byl vypracován písemný příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků (který však nebyl v dotčeném řízení o ústavní stížnosti předložen) a na stranu druhou měl být prokurista společnosti poučen o možnosti vydání tohoto příkazu k prohlídce. Je tedy otázka, zda prohlídka v daném prostoru proběhla na základě příkazu k prohlídce nebo na základě dobrovolného souhlasu prokuristy společnosti. Vzhledem k tomu však, že jak stěžovatelka, tak i policejní orgán, se shodují na tom, že v daném prostoru nedošlo k zajištění žádných důkazů, omezil se Ústavní soud v souvislosti s uvedeným pouze na výtku směřující vůči policejnímu orgánu stran zákonného postupu při provádění prohlídek jiných prostor a pozemků.
Stěžovatelka rozvíjí svoji právní argumentaci v několika rovinách, přičemž poukazuje na nesplnění základních zákonných podmínek pro realizaci prohlídky. Stěžovatelka ve svém návrhu zcela správně uvádí, že v případě postupu dle ustanovení §160 odst. 4 tr. ř. je nezbytné v protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu uvést, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován. Z pořízeného protokolu ze dne 10. 11. 2009 č. j. OKFK-84-54/TČ-2009-039025 přitom vyplývá, že prohlídka byla provedena především z důvodu obavy ze zmaření, zničení nebo ztráty důkazů. Ve vyjádření policejního orgánu k předmětné ústavní stížnosti je pak poukazováno především na stavební deníky, s jejichž pomocí lze prokázat, kdo a jakou činnost na stavbách stěžovatelky prováděl. Je sice pravdou, že některé důkazy mohly být prověřeny i v rámci finanční kontroly, a to včetně prvotních účetních dokladů, nicméně rozsah prohlídky byl v příkazu vymezen šířeji, tzn., že dopadal nejen na daňové doklady, ale i na smlouvy a jiné materiály dokumentující činnost, seznam odběratelů, doklady o platbách, identifikace účtů v ČR a v zahraničí. Na tomto místě nelze odhlížet ani od toho, že orgány činné v trestním řízení v rámci trestního řízení před provedením prohlídky požádaly o součinnost i příslušný finanční úřad, ovšem podkladu poskytnutému stěžovatelkou nebylo možno v dané věci využít. Kromě toho další oblastí, na kterou se prohlídka zaměřila a která již nespadá do působnosti finančních úřadů, bylo zajištění důkazních prostředků, které by mohly v trestním řízení sloužit k objasnění skutkového stavu věci. Zde je třeba poukázat na provázanost s operativní evidencí, kdy již před samotnou prohlídkou se orgány služby kriminální policie a vyšetřování snažily zjistit výslechy i přeshraniční spoluprací maximum informací o propojení stěžovatelky a dalších společností, které se, dle podezření orgánů činných v trestním řízení, mohly podílet na nelegální činnosti stěžovatelky. Pokud dospěly orgány činné v trestním řízení k názoru, že by mohlo dojít po zahájení trestního stíhání k případnému zničení nebo ztrátě důkazů, čímž je zdůvodňována nemožnost odkladu výkonu prohlídky, lze mít dle Ústavního soudu takovéto závěry, zejména v oblasti tzv. hospodářské kriminality, za opodstatněné. Je pravdou, že všechny základní účetní doklady musí být zpětně dohledatelné, nicméně prohlídka jiných prostor nebyla zaměřena jen na zajištění primárních dokladů, na jejichž základě je účetnictví každého účetního subjektu vystavěno, ale její obsah byl vymezen šířeji, srov. dotčený příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků. Dle náhledu Ústavního soudu je nutno vždy sledovat cíl prohlídky. Je zcela přirozené, že orgány činné v trestním řízení musí sledovat případ ve svém komplexu, musí zkoumat souvztažnosti mezi účetními doklady, smlouvami a dalšími listinami týkající se osvětlení sporných skutečností.
Napadá-li stěžovatelka otázku neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonu, vyplývá z vyjádření vrchního státního zastupitelství, že již toto vytklo v souvislosti s užitím pojmu "neopakovatelnosti úkonu" policejnímu orgánu jistou neobratnost ve vyjadřování, ale vzhledem k okolnostem je zřejmé, že se jedná pouze o nesprávnost formální povahy, která nemá vliv na materiální posuzování provedeného úkonu jako takového.
Dle náhledu Ústavního soudu nelze při posuzování naléhavosti věci přihlížet k datu, kdy byly ve věci zahájeny první úkony trestního řízení, neboť jejich časové určení je ve vztahu k naplnění účelu prohlídky zcela nepodstatné.
Ústavní soud již v minulosti ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 1033/07 uvedl, že dle ust. §160 odst. 4 tr. řádu je neodkladným úkonem takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést. Možnost provedení určitých úkonů před zahájením trestního stíhání jako neodkladných a neopakovatelných má v právním řádu nezastupitelné místo z důvodu účinné ochrany společnosti před kriminalitou, zároveň však takový postup orgánů činných v trestním řízení výrazným způsobem limituje zejména realizaci práva na obhajobu podezřelých osob. Plyne ze zásady proporcionality zásahů státní moci do práv občanů, že k postupu ve smyslu cit. ustanovení je nutno přistupovat se zvýšenou opatrností. Vzhledem k charakteru neodkladných a neopakovatelných úkonů je třeba proto zapotřebí zajistit náležitou přezkoumatelnost těchto úkonů ex post. To zajišťuje právě požadavek ust. §160 odst. 4 in fine, podle nějž v protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu je třeba vždy uvést, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován. Splnění těchto podmínek je tedy nezbytné zkoumat vždy případ od případu. V předmětné věci je z protokolu o provedení prohlídky zřejmé, že orgány činné v trestním řízení považovaly provedení úkonu za neodkladné z důvodu obavy před zničením či ztrátou důkazních materiálů.
Posouzení úkonu jako neodkladného nemá povahu formálního rozhodnutí (nevydává se o něm žádné usnesení), nýbrž jde pouze o neformální procesní opatření pořádkové povahy, svým významem nesrovnatelné s meritorním rozhodováním ve věci. Tam, kde by takové opatření mohlo vést k závažnějším následkům pro obviněného, lze zpravidla zajistit ochranu jeho práv dostatečnými procesními instrumenty (žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu státním zástupcem podle §157a tr. ř., řádné opravné prostředky apod.). Požadavek odůvodnění neodkladnosti ve smyslu posl. věty výše citovaného ustanovení není obdobou náležitostí odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání či rozhodnutí o vzetí do vazby dle příslušných ustanovení tr. ř. a neklade tak vysoké nároky na argumentaci rozhodnutí, jaké jsou vyžadovány u rozhodnutí meritorního či obdobného charakteru. Účelem uvedeného požadavku je transparentnost postupu policie, tzn. mj. možnost procesních stran následně kontrolovat zákonné předpoklady zásahu do práv osob, které v době zásahu neměly postavení obviněných ve smyslu trestního řádu. Postačí proto důvody neodkladnosti zachytit v protokolu o provedeném úkonu, jak se i v projednávaném případě stalo.
Ostatně jak uvedl Ústavní soud již ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 209/06 (dostupném na www.nalus.usoud.cz), nelze závěry obsažené v nálezu sp. zn. III. ÚS 295/05 aplikovat zcela mechanicky. Nesplnění podmínky neodkladnosti a neopakovatelnosti nemusí mít v každém jednotlivém případě za následek neúčinnost získaných důkazů. V každém konkrétním případě je třeba zvážit okolnosti případu a specifičnost informací, které byly v okamžiku provádění úkonu k dispozici.
Další námitka stěžovatelky směřuje proti nesplnění povinnosti výslechu před provedením prohlídky. Z dikce ustanovení §84 vyplývá, že prohlídku je možno bez výslechu vykonat jen tehdy, nesnese-li věc odkladu a výslech nelze provést okamžitě. Dle náhledu Ústavního soudu je v zásadě vždy nutno vycházet z konkrétní situace a je na orgánech činných v trestním řízení, aby na samém počátku prohlídky posoudily, zda lze s ohledem na povahu prohlídky v tom kterém případě vyčkat dostavení se dotčeného subjektu, v tomto případě statutárního orgánu, resp. je nutno posoudit, zda by vyčkáváním nemohlo dojít ke zmaření účelu prohlídky. Při hodnocení naléhavosti věci je přitom třeba vyjít především z okolností případu, tzn. charakteru zajišťovaných věcí a úvahy o možném zmaření cíle prohlídky třetími osobami. Předmětem zájmu policie byla, mimo jiné, též výpočetní technika, resp. obsah pevných disků počítačů, přičemž není tajemstvím, že v současné době není problém se k počítači připojit z vnějšku, či během několika sekund odstranit soubory, které by mohly mít pro vyšetřování orgánů činných v trestním řízení jistou relevanci. V takové situaci nelze klást orgánům činným v trestním řízení k tíži, že přistoupily k zajištění zájmových prostor bezodkladně. Má-li prohlídka jiných prostor a pozemků vést k naplnění svého účelu, je zpravidla nezbytné, aby byl naplněn znak překvapivosti, díky němuž je dotčeným subjektům fakticky znemožněno zničit či znehodnotit důkazy podstatné pro další vyšetřování. Ve svém návrhu zastává stěžovatelka názor, podle něhož měly orgány činné v trestním řízení vyslechnout před provedením prohlídky členy představenstva, případně klíčové zaměstnance. Nad nezbytně nutnou míru odůvodnění stran výslechu dotčeného subjektu lze uvést, že si zde stěžovatelka protiřečí, neboť na jiném místě stížnosti konstatuje, že jediným, kdo byl vyslechnut, byl prokurista společnosti Ing. A. N., a to právě s přihlédnutím k jeho funkčnímu zařazení prokuristy.
Pokud jsou dále namítány nesrovnalosti mezi výpovědí Ing. N. a obsahem protokolu, je třeba poukázat na to, že protokol má ve svém účelu sloužit k zaznamenání všeho podstatného, co se v rámci prohlídky událo. Pokud měl Ing. N. o obsahu protokolu pochybnosti, mohl v rámci protokolace vznést námitky. Z protokolu samotného vyplývá, že se Ing. N. vyjádřil pouze k povaze zajištěných věcí.
Odkazuje-li stěžovatelka v souvislosti s řádným odůvodněním příkazu k prohlídce na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 287/96, nezbývá než konstatovat, že se v něm jednalo o zcela odlišnou situaci, neboť orgány činné v trestním řízení v daném případě pouze odkázaly co do odůvodnění na příslušná zákonná ustanovení, aniž by bylo zřejmé, z jakých skutkových okolností tento příkaz jako rozhodnutí orgánu veřejné moci vychází. V posuzovaném případě však policejní orgán popsal skutkovou situaci a uvedl důvody, pro které se domnívá, že by mohla být naplněna skutková podstata trestného činu zkrácení daně. Jedná se především o zkreslování daňového základu tím, že v rozhodném období byly přijímány účetní doklady za práce či služby, které ve skutečnosti provedeny nebyly. Po prověření souvisejících okolností dospěl policejní orgán k závěru, že o předmětu prověřování a rozhodnutí o věci není možné dosáhnout jinak, než získáním účetních dokladů, dalších listinných důkazů, popř. jiných důkazních prostředků, nacházejících se v dotčených nebytových prostorách. Stěžovatelka zcela správně poukazuje na skutečnost, že odůvodnění příkazu k prohlídce musí být řádné jako celek. Namítá-li pak, že policejní orgán odůvodnil pouze zajištění dokladů za práce či služby, nutno uvést, že odůvodnění příkazu k prohlídce se týká celého příkazu jako takového, neboť jeho cílem bylo zajištění věcí, které jsou důležité pro trestní řízení. Jejich další výčet je dále jen demonstrativní, neboť je uveden slovem "zejména". Důvodem je ta skutečnost, že při přípravě prohlídky není vždy přesně zřejmé, jaké věci se budou na místě prohlídky nacházet. Ty, které je možno předpokládat, lze demonstrativně uvést, aby bylo co nejpřesněji specifikováno, nač se zájem orgánů činných v trestním řízení zaměřuje. Pokud se ovšem vyskytne při prohlídce další předmět, s jehož existencí nebylo při plánování prohlídky vůbec počítáno a který je důležitý pro dané trestní řízení, není důvodu, pro který by taková věc nemohla být zajištěna. Proto je třeba vždy posoudit, zda je příkaz k prohlídce odůvodněn jako celek, zda je její vymezený cíl legitimní. V souvislosti s uvedeným považuje Ústavní soud za lichou i námitku vnitřní rozpornosti příkazu k prohlídce, která měla údajně vyplývat ze srovnání odst. 1 a 3 odůvodnění příkazu. Ve zmíněném odstavci jedna považuje policejní orgán za odůvodněný závěr, že v rozhodném období mohlo dojít ke spáchání trestného činu. Tento názor opírají orgány činné v trestním řízení především o dosavadní podklady vyšetřování. V odstavci tři, jež má být s odstavcem jedna v kolizi, policejní orgány pouze přiznávají, že závěr rezultující z odstavce jedna se jim dosud s určitostí nepodařilo ani potvrdit ani vyvrátit a na podkladě doposud shromážděných důkazů nejsou schopny s určitostí říci, zda k deliktnímu jednání došlo či nikoliv. Provedená prohlídka tak má v podstatě sloužit pouze k opatření takových důkazů, které by umožnily postavit danou věc na jisto.
Namítá-li stěžovatelka, že v rámci provedené prohlídky byly zajištěny i datové nosiče obsahující soukromou korespondenci zaměstnanců, je možno v zásadě uplatnit dvojí právní argumentaci, vedoucí však ke stejnému faktickému výsledku. První linie argumentace vychází z toho, že samotné tvrzení stěžovatelky o obsahu datových nosičů nemůže zabránit jejich zajištění, pokud toto tvrzení nelze v průběhu prohlídky ověřit, případně není-li možné část nosičů, které jsou důležité pro vedení trestního řízení, oddělit. Důvodem je především ta skutečnost, že v opačném případě by byla ohrožena samotná podstata zajišťování datových nosičů. Uživatelům nosičů by pro jejich vyloučení z možnosti zajištění orgány činnými v trestním řízení v podstatě postačovalo uložit na ně vedle pracovních údajů i data soukromá a orgány činné v trestním řízení by byly nuceny zvolit procesní postup ušitý na míru každého zaměstnance stěžovatele. Dle náhledu Ústavního soudu je třeba však vždy sledovat především cíl samotné prohlídky (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 25. Vydání 1. Praha : C. H. Beck 2002). Zajištění případných soukromých dat zaměstnanců bylo v tomto konkrétním případě pouhým vedlejším produktem prohlídky, kterému nebylo možno zabránit. Není v moci orgánů činných v trestním řízení, aby při provádění prohlídky v sídle stěžovatelky prohlížely každý počítačový soubor, zda-li neobsahuje údaje soukromé povahy. Dovedeno k závěrům ad absurdum by taková prohlídka neprobíhala v řádu hodin, ale spíše několika týdnů, což je vyloučeno. Podstatné je to, že se zde nejedná o záměrné získávání údajů, nejde o primární cíl prohlídky. Navíc pokud se zaměstnanec rozhodne využívat datových nosičů zaměstnavatele i pro soukromé účely, musí být s touto možností srozuměn. Jiná linie argumentace, tentokrát procesněprávní, vychází z toho, že stěžovatelka je ve věci soukromých údajů svých zaměstnanců, uložených na datových nosičích, osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti. Aktivně legitimováni jsou zde samotní zaměstnanci, neboť zasaženo by mohlo být případně do jejich práv a nikoli do práv stěžovatelky.
Vznáší-li stěžovatelka své námitky proti nezávislosti členů městské policie, kteří se účastnili prohlídky jako tzv. osoby nezúčastněné, lze odkázat na ustanovení §85 odst. 2 tr. ř., podle něhož se nezúčastněné osoby přiberou pouze k domovní prohlídce. V případě prohlídky jiných prostor se tak nejedná o zákonný požadavek a Ústavní soud se proto touto námitkou dále nezabýval.
Další zásadní námitkou stěžovatelky je nepřiměřenost způsobu, kterým byla prohlídka provedena. Přiměřenost užití prostředků je třeba vždy poměřovat cílem, jehož má být dosaženo. Stěžovatelka se ve svém návrhu nezmiňuje o tom, že by policisté užili nepřiměřené síly, zastrašování nebo že by svým jednání způsobili nějakou škodu. S čím tedy stěžovatelka nesouhlasí, je v podstatě počet policistů, který byl do akce nasazen. Vzhledem k tomu, že zajišťováno bylo celkem 5 pater výškové budovy, lze i nasazení desítek policistů považovat za přiměřené.
K námitce místní nepříslušnosti Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Plzeň, nezbývá než uvést, že prohlídku nařídil a provedl policejní orgán, který v této věci vede trestní řízení. Dotčený orgán je na základě nařízení Ministerstva vnitra č. 67/2008 útvarem s celostátní působností.
Závěrem nezbývá než podotknout, že Ústavní soud si je vědom nepřehlédnutelného zásahu prohlídky jiných prostor a pozemků do právní sféry stěžovatelky, nicméně v tomto konkrétním případě nelze přisvědčit tomu, že by při její realizaci došlo ze strany policejního orgánu k překročení zákonného rámce a tím též k zásahu do základních práv a svobod. Ústavní soud - bráno obecným pohledem - sám neposuzuje postup orgánů veřejné moci ani výlučně ani převážně jen v jeho formálním vyjádření. Naopak, vždy zvažuje skutečnou povahu daného postupu a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Dodržení lidskoprávních záruk ústavního pořádku v konkrétní věci posuzuje zásadně z hlediska jejich skutečného a účinného uplatnění, a to s ohledem na funkci, kterou v trestním řízení plní. Tímto přístupem mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. Řečeno poněkud jinak, ne každé pochybení orgánů činných v trestním řízení na úrovni podústavního práva je samo o sobě způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivců, tedy představovat důvod intervence Ústavního soudu.
Ústavní soud rozhodl v dané věci bez zbytečného odkladu a proto o návrhu stěžovatelky na projednání věci dle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu nerozhodoval.
Domáhala-li se stěžovatelka vydání předběžného opatření podle ustanovení §80 zákona o Ústavním soudu, tak vzhledem k tomu, že domovní prohlídka již proběhla a věci již zabaveny byly, nedospěl Ústavní soud k závěru, že by práva stěžovatelky byla ohrožena. I za situace, že by Ústavní soud hodnotil prohlídku jiných prostor za neoprávněnou, je obava stěžovatelky z využití získaných důkazů v jiných řízeních neopodstatněná, neboť takových důkazů by nebylo lze použít.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, a to v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. března 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu