ECLI:CZ:US:2010:4.US.460.10.1
sp. zn. IV. ÚS 460/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti K. N., zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem Příbram, nám. T.G.Masaryka 142, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. října 2009 č. j. 16 Co 477/2008-43 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 24. září 2008 č. j. 3 C 220/2007-33, výroku II., spojené s návrhem na náhradu nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. února 2010, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení jeho ústavního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na náhradu jeho nákladů řízení ve výši 2 700,- Kč Českou republikou.
Z podané ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Vyškově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 3 C 220/2007 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 12. července 2007 žalobou na vyloučení movité věci (osobní automobil zn. ALFA ROMEO Alfetta 2.0) z výkonu rozhodnutí proti povinnému Z. N. Okresní soud žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 24. září 2008 č. j. 3 C 220/2007-33 a ve výroku II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel do výroku II. podal odvolání, neboť požadoval zaplacení nákladů řízení ve výši 1 547,- Kč. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 29. října 2009 č. j. 16 Co 477/2008-43 v napadeném II. výroku rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovali uložil povinnost nahradit oprávněným RNDr. Z. J. a J. A. (dále jen "oprávnění") na nákladech řízení 14 994,- Kč a na nákladech odvolacího řízení uložil pak stěžovateli povinnost zaplatit oprávněným 952,- Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 455/01, II. ÚS 444/01, III. ÚS 170/99, II. ÚS 198/07, II. 3161/08 I., I ÚS 2862/07 a II. ÚS 523/02 tvrdil, že došlo k nesprávné aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. okresním soudem a ustanovení §143 o. s. ř. odvolacím soudem. Stěžovatel má za to, že pokud byla způsobena majetková újma oprávněným, nemůže být saturována vznikem majetkové újmy stěžovatele, neboť on nemohl svá práva v dané věci uplatnit jinak. Napadená rozhodnutí jsou podle názoru stěžovatele tzv. překvapivými rozhodnutími a jsou výrazem v právním státě nepřípustné libovůle, neboť odvolací soud si v rámci řízení o nákladech řízení nemůže činit jiné skutkové a právní závěry v meritu věci, již pravomocně skončené, a tím odůvodnit "pouze" rozhodnutí o nákladech řízení. Stěžovatel rovněž poukázal na skutečnost, že odvolací soud rozhodl po jeho mnoha urgencích až po více než roku od rozhodnutí okresního soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval. Na rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba z hlediska přezkumu jeho ústavnosti nahlížet z několika úhlů. Na jedné straně Ústavní soud vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, č. 25, ročník 2002, str. 307 a http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá toliko v polemice se způsobem aplikace ustanovení §143 a §150 o. s. ř. rozhodujícími soudy a stěžovatel pouze překládá vlastní představu o interpretaci aplikovaných ustanovení. Takto pojatá ústavní stížnost zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je patrno, že odvolací soud se celou věcí podrobně zabýval, vyložil proč má za to, že okresní soud nepostupoval při rozhodování o nákladech řízení správně a své rozhodnutí rovněž náležitě odůvodnil. Tyto závěry, které učinil v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy, pak nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), které by měly za následek porušení základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud se tak nemohl ztotožnit s námitkou stěžovatele, že se v projednávané věci jedná o překvapivé rozhodnutí, jež je projevem libovůle odvolacího soudu. Odvolací soud postupoval v souladu s dikcí ustanovení §143 o. s. ř. a okolnost, že odvolací soud neposoudil věc v souladu s názorem stěžovatele, nelze s ohledem na shora uvedené skutečnosti chápat jako překvapivé rozhodnutí. Bylo zcela na stěžovateli, jakou procesní taktiku zvolí a zda a jakými procesními prostředky se bude domáhat svých tvrzených práv.
Při hodnocení ústavnosti napadených rozhodnutí je bez významu i námitka délky trvání řízení před odvolacím soudem. Ta je totiž relevantní až pro posouzení případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13, resp. přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. srpna 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 in http://nalus.usoud.cz a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Mourek proti České republice ze dne 3. dubna 2008 in http://www.echr.coe.int/echr v databázi HUDOC).
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných nálezech Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud ani podmínky pro vyhovění návrhu na náhradu nákladů řízení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu