ECLI:CZ:US:2010:4.US.793.10.1
sp. zn. IV. ÚS 793/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci navrhovatele Ing. A. M., právně zastoupeného advokátem Mgr. Richardem Frommerem, Ostružnická 6, Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 2009 sp. zn. 0 P 294/2005 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 16. 12. 2009 sp. zn. 70 Co 506/2009, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 1. 2010 sp. zn. 70 Co 506/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 3. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy jako otec nezletilých dětí M. domáhal svěření nezletilé Jany (jedná se o pseudonym) do své péče a určení výživného za dobu od 1. 9. 2008 částkou 2.000,- Kč. Stěžovatel má zato, že tato částka je minimem, jakým se měla matka podílet na výživě nezletilé dcery Jany, a to s ohledem na její skutečné příjmy a životní úroveň. Napadenými rozhodnutími byla nezletilá Jana svěřena otci do výchovy a matce byla uložena povinnost platit výživné ve výši 1000,- Kč, resp. 1500,- Kč měsíčně.
Stěžovatel ve svém návrhu vytýká obecným soudům, že se provedly pouze některé jím navržené důkazy. Soud by měl v nesporném řízení provést všechny v úvahu připadající důkazy navržené stranami a poté v souladu s vyšetřovací zásadou zvážit, které další důkazy je třeba provést pro řádné objasnění věci. V dané věci stěžovatel předložil písemně 2. 3. 2009 své důkazní návrhy. Z těchto důkazních návrhů však soud provedl pouze dotaz na S. M., dotaz na úřad práce v Olomouci, ale pouze na výdělkové možnosti matky jako švadleny, nikoli švadleny a návrhářky s 19letou praxí. Dále soud provedl též dotaz na Českou spořitelnu, a. s., stran stavu na účtu matky. Přitom výdělkové možnosti matky jako návrhářky a dotaz na úřad práce ohledně podnikatelského plánu matky, kde deklarovala předpokládané příjmy vzhledem ke své kvalifikaci, byly pro dokazování v řízení podstatné. Soud tyto návrhy neprovedl. V písemném vyhotovení odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu potom zcela chybí vypořádání se soudu výše uvedenými návrhy stěžovatele. Krajský soud návrhy stěžovatele zamítl jako nadbytečné.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
V projednávané věci Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Ústavní soud se stejně tak nezabývá ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně nepředstavuje porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, což v daném případě znamená především ověřit, zda obecné soudy postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. I. ÚS 230/96, III. ÚS 23/93 - Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 41).
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, nezbývá než odkázat na ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek l, nález č. 5, str. 41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Co se týče stěžovatelem vznesené námitky, dle níž jím navržené důkazy nebyly zcela provedeny a okresní soud se s nimi v rámci odůvodnění svého rozsudku nevypořádal, je třeba mu dát za pravdu. Z ústavněprávního hlediska se sice jedná o porušení práv garantovaných stěžovateli, nicméně toto porušení není takové intenzity, aby jím bylo možno odůvodnit zásah do principu právní jistoty účastníků řízení a ústavní stížností napadené rozsudky zrušit. S ohledem na konkrétní navržené a soudem neodůvodněně neprovedené důkazy nelze mít za to, že by jejich dodatečné odůvodnění v rozsudku obvodního soudu mohlo mít zásadní vliv na dokazování jako celek. Jinými slovy, v případě zrušení ústavní stížností napadených rozsudků z výše uvedeného důvodu nelze dle Ústavního soudu po dodatečném odůvodnění navržených a neprovedených důkazů očekávat zásadní obrat v otázce dokazování.
Z rozsudků obecných soudů je zjevné, že břímě výživy a výchovy obou nezletilých dětí leží převážně na otci a proto lze jen apelovat na matku, aby v rámci svých možností řádně přispívala na výchovu a výživu svých nezletilých dětí. V případě, že dojde na straně matky k prokazatelné změně jejich příjmových poměrů, nic nebrání tomu, aby jí byla vyživovací povinnost zvýšena.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu