ECLI:CZ:US:2010:4.US.836.10.1
sp. zn. IV. ÚS 836/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy v právní věci stěžovatelky J. S., zastoupené JUDr. Miroslavem Valou, advokátem se sídlem Dukelská 2, Bruntál, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 56 Co 239/2009-149 dne 7. 12. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 23. 3. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud").
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") sp. zn. 8 C 328/2006, jenž si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatelka podala dne 29. 9. 2006 u okresního soudu žalobu, v níž se domáhala, aby jí žalovaný, PhDr. Z. H. (dále jen "vedlejší účastník"), uhradil škodu, včetně ušlého zisku, která stěžovatelce vznikla tím, že jí vedlejší účastník znemožnil vstup do budovy, v níž měla umístěnu prodejnu tabáku, novin a drobného zboží. Rozsudkem okresního soudu č. j. 8 C 328/2006-119 ze dne 14. 5. 2009 bylo předmětné žalobě co do částky 24 593 Kč s příslušenstvím vyhověno (výrok I.) a co do částky 95 115 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok II). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Krajský soud v Ostravě poté rozsudkem č. j. 56 Co 239/2009-149 ze dne 7. 12. 2009 rozsudek okresního soudu ve výroku II. jako věcně správný potvrdil a výrok III. změnil tak, že stěžovatelka byla povinna uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 29.599,50 Kč.
Posledně uvedené rozhodnutí krajského soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž namítala, že se obecné soudy při projednávání její věci dopustily pochybení, majících za následek porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka v této souvislosti uvedla, že ačkoliv okresnímu soudu předložila za účelem prokázání svých tvrzení množství listinných důkazů, tento se jejich obsahem dostatečně nezabýval a žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ve vztahu k výši škody. S tímto posouzením se stěžovatelka věcně neztotožnila a poukázala na skutečnost, že domníval-li se okresní soud, že skutková tvrzení obsažená v žalobě byla neúplná, měl ji vyzvat k jejich doplnění a konkrétně ji poučit, v čem byla nedostatečná, což tento soud neučinil. Odůvodnění rozsudku okresního soudu nadto dle stěžovatelky nedostálo požadavkům ustanovení §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), neboť v něm nebylo uvedeno, které skutečnosti považoval soud za prokázané a které nikoliv. Krajskému soudu stěžovatelka vytýkala, že neodstranil vady, jimiž trpělo rozhodnutí soudu prvního stupně a naopak sám zatížil řízení další vadou, neboť svůj potvrzující výrok opřel, z hlediska stěžovatelky překvapivě, o odlišný právní názor, založený na přehodnocení skutkových zjištění učiněných okresním soudem, a to aniž by sám dokazování opakoval. Závěry krajského soudu dle názoru stěžovatelky odporovaly provedeným důkazům, což v ústavní stížnosti ve vztahu k jednotlivým důkazům podrobně rozvedla. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu č. j. 56 Co 239/2009-149 ze dne 7. 12. 2009 svým nálezem zrušil, přičemž na podporu své argumentace odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1481/08 a II. ÚS 881/08.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu věcnému projednání. Poté, co Ústavní soud napadené rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika stěžovatelky s právními a skutkovými závěry obecných soudů v rovině "jednoduchého" práva, přičemž tvrzená pochybení obecných soudů dle názoru stěžovatelky dosahovala takové intenzity, že došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. K tomu Ústavní soud uvádí následující: Jedním z principů představujících součást práva na řádný proces je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (§157 odst. 2 občanského soudního řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Naopak jestliže obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, není Ústavní soud povolán "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy se uplatněným nárokem řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí žaloby stěžovatelky podrobně a srozumitelně odůvodnily. Oba soudy shodně konstatovaly, že skutková tvrzení stěžovatelky byla z hlediska uplatněného nároku nedostatečná; skutečnost, že krajský soud doplnil svou argumentaci nad rámec toho, co již bylo konstatováno okresním soudem, o další úvahy v tom smyslu, že stěžovatelka nevyužila všech prostředků k zabránění vzniku škody a že neprokázala příčinnou souvislost mezi jednáním vedlejšího účastníka a vzniklou škodou, neměla na posouzení její věci zásadní vliv, neboť k zamítnutí žaloby plně dostačovala již argumentace uváděná soudem prvního stupně, s níž se krajský soud ztotožnil. Jelikož byly závěry obecných soudů řádně a logicky odůvodněny a z ústavněprávního hlediska jim nebylo možno nic vytknout, nepříslušelo Ústavnímu soudu je jakkoliv přehodnocovat. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s výsledkem řízení nebyl sám o sobě způsobilý konstituovat porušení jejích ústavně zaručených práv. Odkaz na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1481/08 a II. ÚS 881/08 nebyl případný, neboť tyto byly přijaty za zcela odlišných skutkových okolností.
K námitce, že se stěžovatelce nedostalo příslušného poučení, Ústavní soud podotýká, že stěžovatelka byla k doplnění příslušných skutkových tvrzení vyzvána usnesením okresního soudu č. j. 8 C 328/2006-86 ze dne 23. 6. 2008, přičemž jí nebylo možno přisvědčit v tom, že by snad toto poučení nebylo dostatečně konkrétní, resp. že by z něj nebylo zřejmé, co soud po stěžovatelce žádal. Ústavní soud již v minulosti vyjádřil názor, že poučovací povinnost dle §118a občanského soudního řádu není možno chápat jako informování stran sporu o všech možných a nezbytných předpokladech směřujících k úspěchu v řízení. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti účastníků a soud by tím navíc nahrazoval činnost právních zástupců, které si strany řízení sjednávají právě proto, aby jim pomáhali, poskytovali odborné rady a poučovali je o jejich možnostech v soudním řízení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 841/06, dostupné na http://usoud.cz). Ani v tomto ohledu tedy Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.
Prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené toliko na polemice s rozhodnutími obecných soudů v rovině podústavní, stavěla stěžovatelka Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, nepřísluší. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2010
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu