ECLI:CZ:US:2011:1.US.2442.08.1
sp. zn. I. ÚS 2442/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábř. 39/51, 150 00 Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2008, č. j. 11 Co 23/2007-44, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 26. 9. 2006, č. j. Nc 3849/2003-35, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 20. 10. 2006, č. j. Nc 3849/2003-38, rozhodl v exekuční věci oprávněného FAST FINANCE, s. r. o. (dále jen "oprávněný") proti povinnému J. P. (dále jen "povinný"), pro částku 12.340,- Kč s příslušenstvím tak, že povinný je povinen zaplatit exekutorovi JUDr. Milanu Usnulovi (dále jen "stěžovatel") na náhradě nákladů exekuce částku 6.412,10 Kč (výroková část I.), a dále rozhodl, že povinný je povinen zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů řízení částku 3.784,20 Kč (výroková část II.).
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 14. 5. 2008, č. j. 11 Co 23/2007-44, citované usnesení okresního soudu: 1) ve výroku o nákladech exekuce a) potvrdil v části, v níž byla povinnému uložena povinnost zaplatit stěžovateli na nákladech exekuce částka 3.570,- Kč, b) ve zbývající části změnil tak, že oprávněný je povinen zaplatit stěžovateli na nákladech exekuce částku 2.842,10 Kč, 2) ve výroku o nákladech řízení změnil potud, že výše nákladů řízení činí částku 6.626,30 Kč a jinak jej potvrdil (výroková část I.); dále rozhodl, že žádný z účastníků ani stěžovatel nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výroková část II.).
Odvolací soud uvedl, že se v souzené věci jedná o exekuční řízení dle zákona č. 120/2001 Sb., o soudní exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "EŘ"), jehož §52 odst. 1 upravil přiměřené použití o. s. ř. Krajský soud dále prohlásil, že novelou EŘ provedenou zákonem č. 347/2007 Sb., který se stal účinným dne 1. 1. 2008, bylo (mimo jiné) změněno ustanovení §89 EŘ, podle něhož, dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný. Před účinnosti citované novely, dle §89 EŘ platilo, že dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce. Při aplikaci posledně citovaného znění §89 EŘ vycházely soudy ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2005 k výkladu EŘ, podle něhož bylo možné uložit oprávněnému povinnost k náhradě nákladů exekuce (§89 EŘ), jestliže při zastavení exekuce byl z hlediska zásad uvedených v §271, věta první, o. s. ř. osobou povinnou k náhradě nákladů exekučního řízení. Krajský soud uvedl, že souzené věci okresní soud rozhodl v souladu s citovaným stanoviskem Nejvyššího osudu a uložil povinnost zaplatit náklady exekuce povinnému, neboť dospěl k závěru, že oprávněnému nelze přičítat zavinění, že exekuce by\la zastavena proto, že u povinného nebyl zjištěn postižitelný majetek [§268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.] a za této situace nelze oprávněnému uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce; osobou povinnou k jejich náhradě stěžovateli může být jen povinný.
Odvolací soud následně zdůraznil, že rozhodoval o nákladech exekuce (již) za účinnosti zákona č. 347/2007 Sb., který nemá přechodná ustanovení. Krajský soud za této situace (a s ohledem na zásadu, že změny procesního práva platí ode dne účinnosti nové právní úpravy i pro řízení zahájená přede dnem nabytí její účinnosti s tím, že právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem účinnosti nové právní normy, zůstávají zachovány a že zákon v tomto případě nestanovil ohledně užití nového ustanovení §89 EŘ z této zásady výjimku) dospěl k závěru, že novelizované znění §89 EŘ platí i pro řízení, která byla zahájena přede dnem 1. 1. 2008 a která nebyla do 31. 12. 2007 skončena. Odvolací soud proto rozhodl o výdajích stěžovatele, které účelně vynaložil v celkové částce 2.842,10 Kč (včetně DPH) tak, že tyto zaplatí stěžovateli povinný (poznámka: jde o omyl, ve výroku je uveden oprávněný). Pokud jde o odměnu stěžovatele platí i po novele EŘ zásada, že náklady exekuce a náklady účastníků hradí ten, který zastavení zavinil, tj. v souzené věci povinný (ve výši 3.570 Kč včetně DPH), neboť nebyla zjištěna nedbalost oprávněného při podání návrhu na nařízení exekuce, což soud prvého stupně posoudil správně.
Krajský soud konečně poukázal na to, že v závislosti na změně výroku o nákladech exekuce změnil také výrok o náhradě nákladů účastníků řízení, neboť shledal-li procesní zavinění na straně povinného při rozhodování o nákladech exekuce, nelze než rozhodnout shodně i o nákladech řízení a uložit povinnému povinnost zaplatit náklady řízení oprávněnému, a to ve výši 6.626,30 Kč, které vynaložil za právní zastoupení advokátem (představují odměnu v částce 3.180 Kč, DPH v částce 604,20 Kč); ty mu vznikly uložením povinnosti zaplatit stěžovateli účelně vynaložené náklady exekuce v částce 2.843,10 Kč.
II.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2008, č. j. 11 Co 23/2007-44. Tvrdí, že jím byl porušen čl. 4 odst. 1, čl. 9 odst. 1, čl. 11, čl. 26 odst. 1 a hlava pátá (právo na spravedlivý proces) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel provedl stručnou rekapitulaci dosavadního průběhu řízení. Zdůraznil, že "dle novelizovaného ust. §89 EŘ, které nabylo účinnosti dne 1. 1. 2008, hradí v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný. K této skutečnosti také přihlédl odvolací soud, když rozhodoval o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí o náhradě nákladů stěžovatele. Pokud se týká odměny exekutora, která ve výčtu věty druhé ust. §89 EŘ chybí, platí pro ni věta první ust. 89 EŘ, tedy že dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil". Stěžovatel v této souvislosti argumentuje zejména tím, že jej krajský soud (v rozporu s §3 EŘ) zbavil, jako soudního exekutora, práva na náhradu nákladů exekuce (na odměnu exekutora), protože v této části potvrdil v záhlaví citované rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů exekuce povinnou osobou. Osoba povinná je však insolventní a exekuce byla právě pro nedostatek jejího majetku zastavena. Stěžovatel se proto domnívá, že odvolací soud tímto postupem popřel jeden ze zákonných pilířů, na němž je založena nezávislost a nestrannost soudního exekutora. Stěžovatel konečně dodal, že to byl oprávněný, kdo vznik exekuce (a tedy vznik nákladů exekuce) svým návrhem způsobil a vyvolal a mělo by se proto jednat o jeho majetkovou odpovědnost.
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jeho právní sféře nastala. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních. Tak je tomu právě i v nyní souzené věci, v níž se stěžovatel v podstatě domáhá přiznání náhrady nákladů exekuce ve výši 3.570 Kč proti oprávněnému, který podle stěžovatele vznik exekuce vyvolal.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující (orientačně) částku 10 000,- Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu, přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. usnesení ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 3245/10, či usnesení ze dne 1. 8. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1393/11). V těchto usneseních Ústavní soud usoudil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny představovat reálné porušení základních práv a svobod. Ústavní soud pak dovodil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Konstatoval, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 2538/09). Tyto závěry lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc.
Stěžovatel namítá především porušení procesního základního práva (práva na spravedlivý proces). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.
Je namístě dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu; tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyly zjištěny žádné skutečnosti, hodné zvláštního zřetele, které by zásah Ústavního soudu odůvodňovaly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
IV.
Nad rámec uvedeného zásadního odůvodnění tohoto usnesení uvádí Ústavní soud následující.
Ústavní soud (a to především s ohledem ke stěžovatelově připomínce týkající se skutečnosti, že odvolací soud rozhodoval ve věci po 31. 12. 2007 a přihlédl k novelizovanému ustanovení §89 EŘ) připomíná vlastní judikaturu, která řeší neexistenci explicitních intertemporálních ustanovení (srov. zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 38/06, IV. ÚS 314/09). V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/06 Ústavní soud v této souvislosti judikoval, že za situace, kdy zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle předchozí úpravy zachován, tak k aplikovatelnosti nové úpravy, je třeba přijmout takový výklad (sp. zn. II. ÚS 444/03, II. ÚS 37/04, I. ÚS 287/04, I. ÚS 344/04, IV. ÚS 178/04), který "šetří smysl a podstatu základního práva, v daném případě práva na legitimní očekávání. Opačný aplikační či interpretační postup znamená porušení čl. 4 odst. 4 Listiny" a je proto "ve svém důsledku výkladem retroaktivním". V uvedené věci pak Ústavní soud otázku intertemporality posoudil použitím metody analogie legis. Dle §129 EŘ se výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí vydaného před účinností tohoto zákona uskuteční podle dosud platných právních předpisů. Vycházeje z přístupu obdobného, jejž Ústavní soud aplikoval ve věci sp. zn. Pl. ÚS 38/06, a vycházeje dále z úvahy, dle níž není dán rozumný důvod pro odlišení účelů sledovaných EŘ a jeho novelou provedenou zákonem č. 347/2007 Sb., je nutno pro posouzení intertemporality založené předmětnou novelou analogicky použít maximu vyjádřenou v ustanovení §129 EŘ a výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí vydaného před účinností zákona č. 347/2007 Sb. posoudit dle exekučního řádu ve znění platném a účinném do 31. 12. 2007.
Proto Ústavní soud i v souzené věci dovozuje, že z pohledu ústavně konformní interpretace intertemporality, založené novelou exekučního řádu (zákonem č. 347/2007 Sb.), jakož i se zřetelem k ústavně konformní interpretaci ustanovení §89 EŘ, ve znění platném do 31. 12. 2007, je třeba výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí vydaného před účinností zákona č. 347/2007 Sb. posoudit dle EŘ ve znění platném a účinném do 31. 12. 2007. Zde poukazuje na důvody, podrobněji rozvedené v nálezu pod sp. zn. IV. ÚS 314/09. Se zřetelem k tomu Ústavní soud - s odkazem na citovaný nález [a také na další obdobnou judikaturu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 969/09)] - toliko opakuje a zdůrazňuje, že v případech, kdy byl návrh na exekuci podán za předchozí právní úpravy (normující zákonnou povinnost úhrady nákladů exekuce povinným), by nebylo možné o nákladech rozhodovat jinak, než podle právní úpravy dřívější.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2011
Ivana Janů, v. r .
předsedkyně senátu Ústavního soudu