ECLI:CZ:US:2011:1.US.3399.11.1
sp. zn. I. ÚS 3399/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele N. S., zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, adresa pro doručování: Resslova 1253/17a, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 11 To 397/2011, ve výroku 1., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel je stíhán pro zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, ukončený ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ukončený ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se měl dopustit jednáním popsaným ve výroku předmětného usnesení, a to jednak ke škodě poškozeného J. H., jemuž měl opakovaným útokem nožem způsobit bodnou ránu délky 3 cm, pronikající do dutiny břišní, kůží, podkoží, svalovinou přední břišní stěny a pobřišnicí, s výhřezem podkožní tukové tkáně a vícenásobným zasažením kliček tenkého střeva, kdy poškozený byl bezprostředně ohrožen na životě zevním a vnitřním vykrvácením, případně pobřišnicovým šokem v případě, že by mu nebyla poskytnuta včasná specializovaná léčebná péče, a jednak ke škodě poškozeného M. H., jehož měl bodnout dosud nezjištěným předmětem a způsobit mu povrchní bodnou ránu v levé bederní krajině, kdy v případě jiného směru a jiné délky bodného kanálu by mohlo dojít k proniknutí zraňujícího nástroje do prostoru břišní dutiny, čímž mohlo dojít ke vzniku závažného poranění vnitrobřišních orgánů.
Stěžovatel byl vzat do vazby na základě usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. 8. 2011, sp. zn. 0Nt 847/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 9. 2011, sp. zn. 11To 353/2011.
Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 9. 2011, sp. zn. 0Nt 938/2011 byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu; ke stížnosti stěžovatele pak rozhodoval dne 27. 9. 2011 pod sp. zn. 11 To 370/2011 Krajský soud v Hradci Králové, který podanou stížnost zamítl jako nedůvodnou podle §148 odst. l písm. c) tr. řádu s tím, že i nadále trvají důvody vazby dle §67 písm. a), c) tr. řádu.
Rozhodnutím státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 1KZV 45/2011, bylo rozhodnuto tak, že důvod vazby koluzní ve smyslu §67 písm. b) tr. řádu u stěžovatele odpadá s tím, že tento se ponechává nadále ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. řádu. Stížnost stěžovatele pale krajský soud zamítl jako nedůvodnou dne 11. 10. 2011, sp. zn. 11 Nt 956/2011, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. 0Nt 941/2011, byla žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítnuta podle §72 odst. 3 tr. řádu.
Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu ze dne 4. 10. 2011 zamítl výrok I. Dále rozhodl, že se slib stěžovatele dle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. nepřijímá, návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka dle §73 odst. 1 písm. c) tr. ř. byl zamítnut, návrh stěžovatele učiněný dle §73 odst. 1 písm. a) tr. ř. na nahrazení vazby zárukou J. N., L. N., P. M. a dalších osob cizí národnosti, specifikovaných v čestném prohlášení, byl zamítnut, a konečně návrh na nahrazení vazby peněžitou zárukou dle §73a tr. ř. byl rovněž zamítnut.
Krajský soud v napadeném usnesení v podstatě uvedl následující.
Otázka setrvání stěžovatele ve vazbě byla v relativně krátkém časovém období opakovaně přezkoumávána, a to jak v rámci řízení o vzetí obviněného do vazby, tak při žádostech obviněného o propuštění z vazby či v rámci rozhodnutí státní zástupkyně o zúžení vazebních důvodů. Během stížnostního řízení naposledy přezkoumal důvodnost vazebního stíhání obviněného krajský soud v rámci projednání stížnosti dne 11. 10. 2011 pod sp. zn. 11Nt 956/2011. V tomto řízení krajská státní zástupkyně k žádosti stěžovatele zúžila stávající vazební důvod o důvod vazby koluzní dle §67 písm. b) tr. řádu a důvody vazby dle §67 písm. a), c) tr. řádu u stěžovatele nadále ponechala.
Krajský soud v širším kontextu s ustanovením §72 odst. 1 věta druhá tr. řádu znovu posoudil celkové výhrady obviněného vůči svému setrvání ve vazbě a dospěl k závěru "o další aktuálnosti" útěkových i předstižných vazebních důvodů. Krajský soud v tomto rozhodnutí uvedl, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má znaky uvedených trestných činů, přičemž existují zřejmé důvody k podezření, že tyto mohl spáchat stěžovatel. Ten trestnou činnost popírá, jeho výpověď pak potvrzuje otec i řada svědků uvádějících, že se obviněný v inkriminované době na místě činu nenalézal. Z trestné činnosti je však stěžovatel (zatím) usvědčován výpovědí poškozeného J. H., který podrobně popsal průběh napadení jak své osoby, tak i bratra M. H., za pachatele pak jednoznačně označil stěžovatele, kterého znal z minulé doby a bez jakýchkoliv pochybností jej poznal i v rámci fotorekognice. Jeho výpověď zatím podporuje v rámci podaného vysvětlení bratr M. H.; ke svědeckému výslechu zatím nedošlo vzhledem ke zdravotním komplikacím svědka. Nepřímo údaje obou poškozených, že pachatelem byl menší nenápadný muž, potvrzuje i svědek L. S ohledem na zdravotní dokumentaci pak není sporu o tom, že k fyzickému napadené došlo v době udávané poškozenými a způsobem jimi popisovaným.
Krajský soud k těmto skutečnostem uvedl, že vyšetřování pokračuje a dosud se nachází v prvém vazebním stadiu, tedy v prvé tříměsíční lhůtě. Zde pro možnost vedení vyšetřování vazební formou postačují zřejmé důvody k podezření, že obviněný mohl trestnou činnost spáchat. Existují sice svědci na straně obhajoby, avšak nelze konstatovat, že by tito svědci jednoznačně vyvraceli důvodné podezření na možné pachatelství stěžovatele, neboť i mezi jejich výpověďmi existují rozpory.
Krajský soud dodal, že otázku, nakolik je důvodné podezření obviněného z počátku trestního stíhání nadále aktuální, event. zda nedošlo k jeho zásadnímu oslabení, bude státní zástupce řešit již při event. rozhodování dle §71 odst. 3 tr. ř., tedy při event. dalším ponechání obviněného ve vazbě, kdy se nastíněnou otázkou bude muset zevrubněji zabývat. V současné době považuje krajský soud vedení trestního řízení vazební formou za plně opodstatněné.
Krajský soud - ve shodě s okresním soudem - konstatuje u stěžovatele existenci vazby útěkové ve smyslu §67 písm. a) tr. ř. Ústavní soud ve svém nálezu pod sp. zn. III. ÚS 566/03 stanovil1 jako samostatný vazební důvod ve smyslu §67 písm. a) tr. ř. hrozbu vysokým trestem. Výklad zákonné podmínky hrozby vysokým trestem Ústavní soud interpretuje ve smyslu konkretizace a individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k obviněnému, a to na základě zjištění konkrétních skutečností opodstatňujících důvodnost trestního stíhání. Hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně 8 let. Obviněný může a má právo naproti tomu namítat a prokazovat (za těchto okolností) existenci konkrétních skutečností (silných důvodů), jež důvodnou obavu z následků uvedených v §67 písm. a) tr. ř. eliminují a vylučují tak aplikaci předmětného vazebního důvodu. Takovými důvody může být míra celkové uspořádanosti životních poměrů obviněného, rámec jím dosud sdíleného společensky konformního jednání apod., to vše přirozeně nahlíženo ve vzájemných souvislostech se zřetelem na konkrétní okolnosti případu.
Podle krajského soudu v daném případě není sporu, že stěžovatel je ohrožen - při event. uznání na vinu - sazbou odnětí svobody od 10 do 18 let, což plně koresponduje s citovaným požadavkem Ústavního soudu. Stejně je právně relevantní i úvaha státní zástupkyně, že byť má obviněný trvalé bydliště v ČR, je cizím státním příslušníkem a za situace, kdy je ohrožen tak vysokým trestem odnětí svobody, je aktualizováno i nebezpečí možného uprchnutí do Srbska. Je třeba vidět, že vazba je institutem zajišťujícím, který pracuje s určitou předpokládanou mírou pravděpodobnosti stran možného vyhýbání se trestnímu řízení, ať již formou uprchnutí či skrývání se. Tedy, v rámci realizace tohoto institutu je zapotřebí přistoupit k zajištění ještě předtím, než by k možnému vazebnímu chování mohlo dojít.
Krajský soud u stěžovatele shora zmiňované silné důvody neshledal. Stěžovatel je totiž stíhán pro mimořádně společensky nebezpečné jednání. Pohybuje se v etniku, které je zjevně znepřátelené s určitými skupinami většinové populace a dochází mezi nimi k potyčkám. Dosud sice žil v ČR bezúhonným životem, avšak tato skutečnost nemůže sama o sobě aktuálnost daného vazebního důvodu vyvážit.
Krajský soud rovněž souhlasil s existencí vazby předstižné ve smyslu §67 písm. c) tr. řádu. Státní zástupkyně důvodně poukázala na to, že inkriminovaným jednáním vlastně vyvrcholil konflikt mezi oběma skupinami osob, které si měly vzájemně vyhrožovat smrtí. Proto zde hrozí reálně obava, že by obviněný mohl pokračovat v konfliktu či jednání dokonat. Z průběhu vyšetřování je totiž zřejmé, že stěžovatel do tohoto konfliktu aktivně zasáhl, projevil výraznou agresivitou a zásadním způsobem se postavil na obranu svého otce. Charakter stíhané trestné činnosti a osoba stěžovatele vytvářejí objektivní konstelaci, v jejímž rámci nelze vyloučit, že by obviněný mohl opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán, přičemž opakováním nutno rozumět i páchání trestné činnosti obdobného charakteru. Právě tomu by měla předběžná vazba zabránit.
Krajský soud pak uvedl, že v jednotlivých stížnostech, které obviněný opakuje, jsou zpochybňována učiněná skutková zjištění a hodnocení provedených důkazů. Krajský soud již zdůraznil, že v daném stádiu trestního řízení, kdy dosud nebylo rozhodováno ani o event. dalším prodloužení vazby dle §71 odst. 3 tr. řádu, postačuje k realizaci vyšetřování vazební formou důvodné podezření, že pachatelem by mohl být právě obviněný. Tento závěr je jednoznačně naplňován. Závěry okresního soudu nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, v interpretaci odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu taková zjištění rovněž jsou shledávána, takže napadené usnesení není v rozporu ani s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ani s článkem 90 Ústavy.
Podle krajského soudu soudní rozhodnutí nevybočilo ani z mezí ustanovení §134 odst. 2 tr. řádu. Kroky obviněného vedoucí k zpochybnění zejména skutkových závěrů (potažmo i právních), považuje krajský soud z pohledu uplatněných stížnostních důvodů v rámci současného rozhodování o vazbě za neakceptovatelné. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 681/04 (byť analogicky), podle něhož právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či že zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo a spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Krajský soud konečně dovodil, že charakter stíhané trestné činnosti, vyznačující se mimořádně vysokým stupněm společenské škodlivosti i nedůvěryhodnosti osoby stěžovatele, nedovolují nahradit dané vazební důvody jiným opatřením (slib obviněného, dohled probačního úředníka). Trestná činnost stěžovatele souvisí s trvajícími konflikty mezi menšinovým etnikem žijícím v České republice, kam patří stěžovatel a jeho rodina a skupinami většinového obyvatelstva v ČR. V tomto směru by dané navrhované instituty nesehrávaly žádnou pozitivní roli, jak předpokládá trestní řád. Pokud jde o nabídku peněžité záruky dle §73a) tr. řádu, tu nelze akceptovat s ohledem na existenci vazby předstižné dle §67 písm. c) tr. řádu ve vztahu k ustanovení §73a) odst. 1 tr. řádu, neboť stěžovatel je stíhán pro trestné činy dle §140 a §145 tr. zákoníku, kdy je takový postup ze zákona vyloučen.
II.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora citovaného rozhodnutí obecného soudu (jeho výroku I.) pro porušení zejména svého ústavně zaručeného práva dle čl. 8 odst. 3 a čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Konkrétní námitky ústavní stížnosti budou rekapitulovány a vypořádány v dalším textu tohoto usnesení.
III.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. jestliže ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Dle ustálené judikatury Ústavního soudu platí, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Je proto věcí obecných soudů, aby na základě konkrétních okolností případu posoudily, zda byly naplněny všechny zákonné podmínky pro vzetí obviněného do vazby, jimiž jsou (stručně řečeno) jednak existence některého z vazebních důvodů, jednak "důvodného podezření" a (také) soulad případné vazby s principem subsidiarity. Úkolem Ústavního soudu je především přezkoumat, zda obecné soudy své závěry o naplnění uvedených podmínek řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky) ve svých rozhodnutích zdůvodnily, a tedy zda jejich rozhodování nenese známky libovůle. Jde-li o věcné posouzení zmíněných podmínek, ingerence Ústavního soudu do tohoto rozhodování se omezuje výlučně na vady mající za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); jaké vady to jsou, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu, v principu však lze říci, že musí jít o pochybení zcela zásadní.
Podstatou ústavní stížnosti je námitka, že - z hlediska skutkových otázek - nelze dlouhodobě ponechávat obviněného ve vazbě s pouhým odvoláním na to, že o vině (a tedy i o skutkových otázkách) rozhodne až soud (myšleno meritorním rozhodnutím o vině).
Leč, na premise uvedené v předchozím odstavci napadené rozhodnutí postaveno není.
Totiž, krajský soud dostatečně vysvětlil, že se vyšetřování dosud nachází v teprve prvém vazebním stadiu, tudíž v prvé tříměsíční lhůtě; to má význam ohledně stěžovatelovy námitky proti "dlouhodobému" ("dlouhému") ponechávání ve vazbě a s tím spojeným odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva pracující s pojmem dlouhého držení ve vazbě apod. Především však krajský soud neodkazuje až na rozhodování soudu o vině, ale na rozhodování státního zástupce dle §71 odst. 3 tr. ř., které se týká event. dalšího ponechání obviněného ve vazbě.
Dále je významné, že již samy obecné soudy skutkové námitky stěžovatele reflektovaly a přiměřeně na ně reagovaly; neodmítly je tedy a priori s tím, že se jimi bude muset zabývat až státní zástupce při event. rozhodování dle §71 odst. 3 tr. ř. (tedy při event. dalším ponechání obviněného ve vazbě). Tu nelze nevidět - aniž by Ústavní soud jakkoli předjímal výsledek trestního řízení - že ve vztahu k ústavněprávní regulérnosti napadeného rozhodnutí je podstatné, že se soudy v odůvodnění svých usnesení konkrétními údaji ohledně stíhaných jednání stěžovatele dostatečně zabývaly; krajský soud poukázal především na to, že z trestné činnosti je zatím stěžovatel usvědčován výpovědí poškozeného J. H., který podrobně popsal průběh napadení jak své osoby, tak i bratra M. H., za pachatele pak jednoznačně označil stěžovatele, kterého znal z minulé doby a bez jakýchkoliv pochybností jej poznal i v rámci fotorekognice. Dále krajský soud uvedl, že nepřímo údaje obou poškozených, že pachatelem byl menší nenápadný muž, potvrzuje i svědek L. S ohledem na zdravotní dokumentaci pak dle krajského soudu není sporu o tom, že k fyzickému napadené došlo v době udávané poškozenými a způsobem jimi popisovanými (srov. např. str. 4 napadeného usnesení krajského soudu). V této souvislosti je významné i to, že obecné soudy současně reflektovaly důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele, tedy to, že jeho výpověď, popírající trestnou činnost, podporuje i řada svědků (uvádějících, že v inkriminované době se stěžovatel na místě činu nenalézal). Tu se dokonce okresní soud, pro potřeby vazebního rozhodování, zabýval i prověrkou průjezdu vozidla Audi8; i to - mimo jiné - svědčí o snaze soudu skutkovou argumentaci obhajoby ve vazebním řízení a priori neeliminovat.
Obecné soudy však (nicméně) uzavřely, že právě v daném stádiu trestního řízení - kdy nebylo dosud ani rozhodováno o event. dalším prodloužení vazby dle §71 odst. 3 tr. řádu - postačuje k realizaci vyšetřování vazební formou "toliko" důvodné podezření, že pachatelem by mohl být právě obviněný, což je v nyní posuzované věci dle obecných soudů naplněno (srov. např. str. 5 dole napadené usnesení).
Ústavní soud na závěru obecných soudů nic excesivního, a tudíž protiústavního, neshledává.
Zde je podstatný především poukaz obecných soudů na výpověď poškozeného J. H., který dle soudů podrobně popsal průběh napadení jak své osoby, tak i bratra M. H.; za pachatele pak jednoznačně označil stěžovatele, kterého znal z minulé doby a bez jakýchkoliv pochybností jej poznal i v rámci fotorekognice. Pokud obecné soudy konfrontovaly především tuto výpověď s důkazy jinými, svědčícími naopak ve prospěch stěžovatele (především svědecké výpovědi) a dospěly k závěru, že nebylo vyvráceno důvodné podezření na možné pachatelství stěžovatel [a to i s ohledem na rozpory mezi výpověďmi učiněnými ve prospěch stěžovatele - srov. str. 4 uprostřed napadeného usnesení], nelze v tom shledávat pochybení extrémní, a tím i deficit ústavněprávní.
Jinými slovy, stěžovatelovy námitky týkající se nesprávného hodnocení důkazů jsou (pokud jde o propuštění z vazby na svobodu) v uplatněné podobě procesně předčasné. Napadené usnesení ústavněprávním deficitem zatíženo není. K tomu lze přiměřeně odkázat i na judikaturu Ústavního soudu (tehdy šlo teprve o prvotní vazební rozhodování - např. usnesení ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. III. ÚS 2562/11: "Stěžovatelovy námitky týkající se nesprávného hodnocení důkazů jsou procesně předčasné, a pokud je orgány rozhodující o vazbě odmítly, napadené usnesení tím ústavněprávním deficitem zatíženo není, neboť důvodnost trestního stíhání byla jinak dostatečně doložena...").
Podle přesvědčení Ústavního soudu nelze přisvědčit ani stěžovatelově námitce, že orgány činné v trestním řízení přenáší důkazní břemeno v trestním řízení na stěžovatele. Na podporu tohoto svého názoru stěžovatel cituje části rozhodnutí obecných soudů, dle kterých svědecké výpovědi (výpovědi zejména osob potvrzujících přítomnost stěžovatele v Kladně) jednoznačně nevylučují, že by se stěžovatel stíhaného jednání mohl dopustit. Leč tím obecné soudy (v kontextu jejich rozhodnutí) zjevně argumentovaly v tom smyslu, že zde zatím existuje především jednoznačně usvědčující výpověď poškozeného J. H., kterou ostatní svědecké výpovědi v potřebné míře nebyly s to zvrátit. Uvedené rozhodnutí soudu tedy nelze vykládat tak, že orgány činné v trestním řízení již činit nic dalšího nemusí a že by byly další aktivity věcí stěžovatele. Ostatně, sám krajský soud (str. 4 nahoře napadeného usnesení) zřejmě avizuje např. nutnost brzkého provedení svědeckého výslechu M. H., samozřejmě nezávisle na aktivitě stěžovatele.
Ústavní soud dovozuje, že těžiště stěžovatelovy argumentace spočívá v rovině kritiky samotné důvodnosti jeho trestního stíhání (jak vyplynulo i ze shora uvedeného). Proti vlastním vazebním důvodům stěžovatel samostatně téměř nic konkrétního nenamítá. Z hlediska útěkové vazby [dle §67 písm. a) tr. ř.] toliko tvrdí, že obecné soudy ji s ohledem na projednávanou věc nekonkretizovaly. To však pravda není, což plyne již z následující části napadeného usnesení (str. 4 dole a str. 5 nahoře): "V daném případě není sporu, že obviněný je ohrožen při event. uznání na vinu sazbou odnětí svobody od 10 do 18 let, což plně koresponduje s citovaným požadavkem Ústavního soudu. Stejně právně relevantní je i úvaha státní zástupkyně, že byť má obviněný trvalé bydliště v ČR, je cizím státním příslušníkem a za situace, kdy je ohrožen tak vysokým trestem odnětí svobody, je aktualizováno i nebezpečí možného uprchnutí do Srbska.". Obdobně, dostatečně je zdůvodněna i vazba dle §67 písm. c) tr. ř. (srov. např. str. 5 napadeného usnesení); stěžovatel ani zde proti tomu nic konkrétního nenamítá.
IV.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu