ECLI:CZ:US:2011:2.US.1222.11.1
sp. zn. II. ÚS 1222/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti V. P., zastoupeného Mgr. Františkem Šustrem, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 86/2011-318 ze dne 10. března 2011, a usnesení Okresního soudu v Berouně č. j. 13 C 279/2004-287 ze dne 4. ledna 2011, za účasti 1) Krajského soudu v Praze a 2) Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a J. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 22. dubna 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Usnesením soudu prvního stupně nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a byla zamítnuta jeho žádost na ustanovení zástupce, a toto usnesení bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesením odvolacího soudu. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a současně byl porušen čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje, že soud prvního stupně vydal v dané věci dne 21. dubna 2009 rozsudek, ohledně kterého požádal návrhem ze dne 15. dubna 2010 o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, dále o ustanovení nového zástupce a o osvobození od soudních poplatků. Návrh odůvodnil tím, že o uvedeném rozsudku nebyl včas informován zástupkyní, která mu byla dříve ustanovena soudem. K tomu došlo tak, že mu uvedená zástupkyně zasílala korespondenci na neaktuální adresu, ačkoliv o aktuální adrese byla informována. Tato zástupkyně pak nechala lhůtu k podání odvolání uplynout. Stěžovatel je přesvědčen, že za těchto okolností nelze spojovat s doručením rozsudku její osobě žádné právní následky.
3. Obecným soudům stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně vytýká, že nereflektovaly jeho žádost o doručení předmětného rozsudku ani nebylo rozhodnuto o návrhu na prominutí zmeškání lhůty a namísto toho byla vydána rozhodnutí, jež napadá ústavní stížností. Nesouhlasí se závěrem, že nevyhověl výzvě soudu na doplnění svého podání. Ono doplnění totiž mělo směřovat k návrhu na prominutí zmeškání lhůty, o němž doposud nebylo rozhodnuto. Kromě toho je přesvědčen, že uvedené výzvě dostatečně vyhověl. Ale i kdyby ne, tak by jakékoliv nedostatky zcela jistě odstranil, kdyby mu byl soudem ustanoven zástupce, jak navrhoval. Každopádně s ohledem na to, že stěžovateli nebyl rozsudek nikdy řádně doručen, tak mu doposud nezačala běžet lhůta k podání odvolání. Proto se měl soud prvního stupně návrhy na ustanovení zástupce a na osvobození od poplatků zabývat věcně, což neučinil. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěry odvolacího soudu. Konkrétně k závěru o tom, že mu právo na osvobození od soudních poplatků již bylo přiznáno, namítá, že jeho návrh nabyl soudem prvního stupně zamítnut z tohoto důvodu.
4. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.
5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy. (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377) O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
6. Jak vyplývá ze shora uvedeného popisu událostí stěžovatel sám tvrdí, že mu před vynesením rozsudku v dané věci bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a ustanovena zástupkyně z řad advokátů. Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele nevidí porušení žádných jeho základních práv v závěru obecných soudů, že za takové situace došlo k řádnému doručení rozsudku tím, že byl doručen soudem ustanovené zástupkyni stěžovatele. Takový závěr totiž odpovídá ustanovení §50b odst. 1 občanského soudního řádu, jakož i logice postavení procesního zástupce účastníka v řízení, a jako takový byl tento závěr předvídatelný. Rovněž Ústavní soud nevidí žádné porušení základních práv stěžovatele v závěru obecných soudů, že k řádné žádosti o prominutí zmeškání lhůty je zapotřebí tvrzení, kdy odpadla překážka vedoucí ke zmeškání lhůty z omluvitelných důvodů (v daném případě, kdy se stěžovatel dozvěděl, že byl rozsudek doručen jeho zástupkyni), a že je s žádostí nutno spojit zmeškaný úkon. O tomto závěru totiž platí přiměřeně totéž, co bylo uvedeno výše. Na těchto základech byl přitom vybudován závěr obecných soudů, že pouhá žádost o prominutí zmeškání lhůty, neobsahující relevantní tvrzení, navíc v situaci, kdy byl rozsudek řádně doručen soudem ustanovené zástupkyni stěžovatele, je zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva pro něž nepřísluší "nové" osvobození od soudních poplatků a v návaznosti na to ani "nové" ustanovení zástupce z řad advokátů. Ústavní soud se přitom nezabývá procesněprávním purismem napadených rozhodnutí (srov. odkaz odvolacího soudu na to, že osvobození od soudních poplatků již bylo poskytnuto a nebylo odejmuto), protože ne každá diskrepance má při posuzování napadených rozhodnutí ústavněprávní rozměr. V žádném případě tedy nelze souhlasit s námitkou stěžovatele, že se obecné soudy předmětnými návrhy nezabývaly řádně a věcně, protože právo na spravedlivý proces rozhodně nelze vykládat jako právo na procesní úspěch (srov. sp. zn. Pl. ÚS 36/93, N 24/1 SbNU 175).
7. Pokud jde o namítané právo na právní pomoc, tak pokud podle tvrzení stěžovatele doposud neuplynula lhůta k odvolání proti rozsudku, tak věc nebyla doposud pravomocně skončena a stěžovatele tak doposud ve věci zastupuje soudem ustanovená zástupkyně, čímž je nutně realizováno právo na právní pomoc ve stěžovatelem sledované podobě. Tímto chce Ústavní soud toliko poukázat na důsledky argumentace stěžovatele a v žádném případě to neznamená, že by jeho tvrzení a argumentaci sdílel. Z ústavní stížnosti dále vyplývá, že pro účely ústavní stížnosti se stěžovatel domohl určení advokáta Českou advokátní komorou. Z toho vyplývá, že stěžovatel zná cestu, jak se domoci práva na právní pomoc v jím sledované podobě, a tím nutně i pro situaci řízení před obecnými soudy. Obecně je ovšem třeba vyjít z toho, že právo na právní pomoc nelze v žádném případě vykládat jako povinnost orgánů veřejné moci za všech okolností poskytnout bezplatného advokáta, nýbrž především jako povinnost reflektovat zmocněného advokáta tím, že mu orgány veřejné moci umožní efektivní činnost v rámci řízení, jež se týká zmocnitele. Konečně je nutno zdůraznit, že Ústavní soud chrání materiálně pojímaná základní práva a svobody a nikoliv jejich formální podobu. S ohledem na to vše, Ústavní soud neshledal, že by v posuzovaném případě obecné soudy odepřely stěžovateli právo na právní pomoc.
8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu