ECLI:CZ:US:2011:2.US.1930.10.1
sp. zn. II. ÚS 1930/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. N., zastoupeného JUDr. Vladimírem Procházkou, advokátem se sídlem Rooseveltova 16, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 57 Ca 2/2008-100 ze dne 13. 5. 2009 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 93/2009-183 ze dne 23. 4. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odvoláním na porušení jeho ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jak Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále též "krajský soud") č. j. 57 Ca 2/2008-100 ze dne 13. 5. 2009 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni ze dne 1. 11. 2007 pod č. j. 8799/07-1300-402419, č. j. 8800/07-1300-402419, č. j. 8801/07-1300-402419 a č. j. 8802/07-1300-402419. Těmito rozhodnutími byla opětovně zamítnuta odvolání stěžovatele proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu Plzeň - sever (dále jen "správce daně") ze dne 10. 11. 2004 vydaných pod č. j. 67848/04/145910, č. j. 67851/04/145910, č. j. 67852/04/145910 a č. j. 67856/04/145910, kterými mu byla vyměřena daň z přidané hodnoty za 1. - 4. čtvrtletí roku 2002 ve výši 31.305,- Kč za každé čtvrtletí, a to na základě pomůcek podle ustanovení §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád").
Posléze podaná kasační stížnost byla rovněž zamítnuta, a to rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 93/2009-183 ze dne 23. 4. 2010
Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud. Podle jeho názoru nebyly v daném případě k vyměření daně podle pomůcek splněny zákonné podmínky uvedené v ustanovení §31 odst. 5 daňového řádu, neboť tvrzení o chybách a nesrovnalostech, které správce daně stěžovateli v jeho účetnictví vytýkal, se nepotvrdily a nebyly pravdivé. V přezkumných řízeních Finanční ředitelství v Plzni a obecné soudy pak pouze opakovaly nepodložená tvrzení správce daně, aniž by se zabývaly jejich pravdivostí a objektivitou a aniž by k jejich prověření provedly důkazy. Obecné soudy podle stěžovatelova přesvědčení v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutích jen opakují to, co ve svých rozhodnutích uvedly již finanční orgány, naopak tvrzení stěžovatele přehlížejí, neuznávají jeho námitky a ani se jimi po obsahové stránce nezabývají. Popsaným postupem soudy porušily zásadu spravedlivého a nestranného procesu, včetně principu rovnosti stran. Obecné soudy tímto také neodstranily pochybení, ke kterým došlo ze strany správce daně, jenž podle názoru stěžovatele neprokázal takové závady v jeho účetnictví, v jejichž důsledku by správce daně nemohl stanovit daňovou povinnost dokazováním. Napadenými rozhodnutími tak obecné soudy zasáhly do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a neposkytly ochranu jeho základnímu právu, aby ukládané povinnosti měly zákonný podklad.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy správních soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ve vztahu k posuzované věci budiž uvedeno, že otázkou rozložení důkazního břemene v daňovém řízení a zákonnými podmínkami pro stanovení daňové povinnosti dle pomůcek se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně zabýval. Konstatoval, že "daňové řízení obecně je u nás, obdobně jako i v jiných státech, postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má jednak povinnost sám daň přiznat (tedy jakési břemeno tvrzení), ale též povinnost toto své tvrzení doložit - tedy břemeno důkazní. Pokud správce daně zákonem určeným způsobem vyjádří pochybnost o tvrzení daňového subjektu, je daňový subjekt povinen tvrzené skutečnosti dokázat, a to ve lhůtě stanovené správcem daně. Neprokáže-li je, tedy neunese-li důkazní břemeno, tj. nevyvrátí-li pochybnosti správce daně, je správce daně oprávněn stanovit základ daně i daň pomocí pomůcek, které má nebo které si opatří, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem (tedy náhradním způsobem podle §31 odst. 5 a §44 daňového řádu). Tento postup je průlomem do základní zásady daňového řízení, která je vyjádřena v §2 odst. 9 daňového řádu, tedy do práva daňového subjektu spolupracovat se správcem daně při správném stanovení její výše" (viz kupříkladu nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/95, uveřejněný pod č. 130/1996 Sb., usnesení sp. zn. IV. ÚS 104/03, sp. zn. III. ÚS 645/99, sp. zn. II. ÚS 251/2000, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Rozsah přezkumné činnosti jak odvolacího správního orgánu tak soudu ve vztahu k takto stanovené daňové povinnosti je proto omezen (§50 odst. 5 daňového řádu) a soustřeďuje se zásadně (jen) k dodržení zákonných (procesních) podmínek pro užití tohoto postupu stanovení daně.
O nepřípustné ústavněprávní konsekvence by se mohlo v tomto případě jednat, jestliže soudy rozhodující ve věci by očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonného standardu (resp. limitů) soudního přezkumu, vymezeného pro případy přezkumu stanovení daně dle pomůcek (§31 odst. 5, §44, §50 odst. 5 daňového řádu), anebo skutkové závěry, nezbytné pro hodnocení věcných a procesních podmínek pro tento způsob stanovení daně, by byly výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu). Rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění a právní závěry správní soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) ve vydaných rozhodnutích nezdůvodní.
Opíraje se o shora vyložená hlediska Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí, ovšem vytýkané porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod neshledal. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem a postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy vyšly ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu, a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě odůvodnily. Jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud se podrobně zabývaly všemi námitkami stěžovatele, uvedenými v jeho opravných prostředcích, a každou z nich přiléhavou argumentací vyvrátily. Jen ve stručnosti, obecné soudy na podkladě spisového materiálu shodně dospěly k závěru, že stěžovatel ani přes opakovanou snahu správce daně neunesl důkazní břemeno ohledně výše obchodní přirážky a počtu uskutečněných zdanitelných plnění, tedy skutečnostem, které uvedl nebo měl uvést v daňovém přiznání a k jejichž prokázání byl řádně vyzván. Obecné soudy nepřistoupily na argumentaci stěžovatele, podle níž se výhrady vznesené správcem daně k jeho účetnictví pohybovaly toliko v obecné rovině, pročež tak neodůvodňovaly použití pomůcek, poukázaly přitom na obsah spisu, svědčící o tom, že správce daně vždy vyzval stěžovatele k předložení konkrétních dokumentů, stejně tak správce daně vždy konkrétně uvedl, které doklady považuje za nevěrohodné a proč. Správce daně podle soudů pracoval s údaji, které mu stěžovatel předložil, a opakovaně se na jejich základě pokusil daň stanovit dokazováním, avšak bez úspěchu. Důkazní hodnota účetních dokladů stěžovatele byla značně oslabena, neboť jeho účetní evidence nebyla úplná, nevedl knihu pohledávek a závazků ani skladovou evidenci zásob, provedl pouze fyzickou inventuru zásob, neprovedl však již její kontrolu se stavem účetním, byly zjištěny pochybnosti ohledně dokladů o prodeji, kdy jednak zboží bylo prodáváno pod jiným označením než bylo nakoupeno, což znemožňovalo ověření, zda stavy zásob zjištěné fyzickou inventurou odpovídají stavům zásob dle účetnictví, některé prodejní doklady byly pak stěžovatelem dodány až dodatečně, pročež se ukázalo, že část z nich nesouhlasí s účetnictvím údajného odběratele na nich uvedeného, v některých případech bylo přepsáno pořadové číslo a část tiskopisů nemohla být použita ve zdaňovacím období 2002, neboť byla vyrobena teprve v roce 2003.
Navazující podrobnou argumentaci obecných soudů nepovažuje Ústavní soud za nezbytné dále rekapitulovat a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí, z nichž vyplývá, navzdory opačnému tvrzení stěžovatele, že obecné soudy postup správce daně hodnotily velmi pečlivě. Námitky, které stěžovatel předestřel v ústavní stížnosti, představují jen jeho nesouhlas s rozhodnutími správních soudů, který však sám o sobě není schopen založit důvodnost tvrzení o porušení práv chráněných na ústavní úrovni a přivodit vydání kasačního nálezu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu