ECLI:CZ:US:2011:2.US.219.11.1
sp. zn. II. ÚS 219/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. Lukášem Blažkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 327/2010-93 ze dne 27. října 2010, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a I. Š., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 20. ledna 2011 a na výzvu Ústavního soudu upřesněnou podáním ze dne 17. února 2011 se stěžovatel domáhá zrušení části výroku II. a výroku III. rozsudku označeného v záhlaví. Jimi byl jednak k odvolání stěžovatele potvrzen výrok rozsudku Okresního soudu v Nymburce č. j. 5 C 229/2009-57 ze dne 5. března 2010, kterým nebyl žádnému z účastníků přiznán nárok na náhradu nákladů řízení, a dále nebyl žádnému z účastníků přiznán nárok na náhradu odvolacího řízení. Stěžovatel tvrdí, že byl postupem soudu zkrácen ve svém základním právu na spravedlivý proces.
2. Z předložených kopií rozsudků obecných soudů obou stupňů Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici řízení zaplacení 364.855,78 Kč s příslušenstvím - úroků z prodlení (tuto částku v průběhu řízení omezil na 322.775,21 Kč), a to z titulu bezdůvodného obohacení. To na straně vedlejší účastnice řízení mělo vzniknout tím, že za ni uhradil pohledávku České spořitelny, a. s., k jejíž úhradě se měla zavázat v kupní smlouvě, kterou s vedlejší účastnicí řízení uzavřel dne 27. března 2007. Na jejím základě bylo na stěžovatele převedeno vlastnické právo k určité bytové jednotce, na níž vázlo zástavní právo k zajištění předmětné pohledávky.
3. Soud prvního stupně vyšel z toho, že původně solidárními dlužníky z úvěrové smlouvy byli vůči České spořitelně, a. s., jak stěžovatel, tak vedlejší účastnice řízení. Na základě dohody o vypořádání vzájemných majetkových práv se ve vnitřním dvojstranném vztahu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí řízení stala jedinou dlužnicí vedlejší účastnice řízení. Stěžovatel následně předmětný dluh sám uhradil v souvislosti s tím, že prodal bytovou jednotku, na které vázlo zástavní právo k předmětnému dluhu. Soud prvního stupně vyloučil, že by se jednalo o nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Z odůvodnění vyplývá, že stěžovateli bylo přiznáno právo na regres, který byl dohodou o vypořádání vzájemných majetkových práv modifikován na celý závazek. Současně soud prvního stupně dospěl k závěru, že to byl stěžovatel, kdo porušil dohodu o vypořádání vzájemných majetkových práv, která vedlejší účastnici řízení umožňovala uhradit dluh za podmínek stanovených úvěrovou smlouvou s Českou spořitelnou, a. s. Z toho důvodu umožnil vedlejší účastnici řízení splácet pohledávku stejně jako za podmínek dohodnutých s Českou spořitelnou, a. s. Nárok na úrok z prodlení stěžovateli nepřiznal pro rozpor s dobrými mravy.
4. K odvolání stěžovatele se odvolací soud neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že vedlejší účastnice řízení nezavdala svým chováním příčinu k podání žaloby, a že jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení jen proto, protože tyto náklady soudu včas nevyčíslila. Naopak odvolací soud dospěl k závěru, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšnému stěžovateli. Ty spatřil v okolnostech uplatnění nároku. Konkrétně v tom, že stěžovatel porušil dohodu o vypořádání vzájemných majetkových práv, čímž vedlejší účastnici znemožnil dodržet povinnosti této dohody, tj. splácet dluh za předem dohodnutých podmínek bance.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně označuje za extrémně rozporný s provedeným dokazováním závěr, že se předčasné splacení úvěru stěžovatelem nepříznivě odrazilo na postavení vedlejší účastnice řízení. Je totiž zřejmé, že výhoda splátek a její výše byla ponechána a zkrátila se doba splácení z důvodu nehrazení smluvních úroků. Stěžovatel tedy nerozumí závěru, že je jeho nárok v rozporu s dobrými mravy, a že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení. Vedlejší účastnice si byla od počátku vědoma svého závazku a snažila se činit vše pro to, aby co nejvíce poškodila stěžovatele.
6. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
7. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Přitom však rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (to platí i pro interpretaci příslušných ustanovení procesních předpisů upravujících náklady řízení a jejich náhradu). Též proto Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení - tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy zásadně podružné - postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo, např. právo na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (srov. naposledy nález sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. listopadu 2010, bod 11).
8. Obecně ve vztahu k právu na spravedlivý proces pak Ústavní soud v minulosti vyvodil, že čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze vykládat jako právo na úspěch v soudním řízení. Toto ustanovení toliko znamená, že se soud musí návrhem zabývat a nemá právo ho odmítnout, jestliže jsou splněny procesní podmínky, za nichž může ve věci jednat (srov. sp. zn. Pl. ÚS 36/93, N 24/1 SbNU 175).
9. V posuzované věci se obecné soudy obou stupňů evidentně shodly na tom, že se soudní řízení konalo proto, že stěžovatel porušil dohodu o vypořádání vzájemných majetkových práv, která umožňovala vedlejší účastnici řízení plnění dluhu za určitých podmínek, a tím její postavení zhoršil. Námitky stěžovatele se v podstatě rovnají polemice s tímto závěrem, která není sama o sobě způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). Při respektu ke kompetenci obecných soudů založené v čl. 90 Ústavy České republiky, lze totiž považovat právní závěry obecných soudů za ústavně souladné. Jejich případný rozpor s podústavními předpisy (který ovšem Ústavní soud neshledává) v žádném případě není způsobilý iniciovat kompetenci Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123).
10. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu