ECLI:CZ:US:2011:2.US.2313.11.1
sp. zn. II. ÚS 2313/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti JUDr. R. N., zastoupeného JUDr. Kárimem Titzem, advokátem Společné advokátní kanceláře se sídlem v Brně, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 98/2010-1206 ze dne 12. dubna 2011, a rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 7/2010 ze dne 7. září 2010, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti 1) Vrchního soudu v Olomouci a 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a 2) Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížnosti podanou dne 5. srpna 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem prvního stupně uznán vinným organizátorstvím zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 2 a 4 písm. b) trestního zákoníku a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s ostrahou, peněžitý trest ve výměře 250.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání pěti měsíců, a trest propadnutí majetku - mobilního telefonu Samsung se dvěma SIM kartami. Rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání stěžovatele, odvolání spoluobžalovaného Mgr. A. K. a odvolání státního zástupce zrušen a nově byl stěžovatel uznán vinným zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 2 a 3 písm. a) trestního zákoníku, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou, peněžitému trestu ve výměře 500.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání pěti měsíců, a trestu propadnutí majetku - mobilního telefonu Samsung se dvěma SIM kartami. Stěžovatel tvrdí, že těmito rozsudky byla porušena jeho základní práva podle čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 8, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím může zabývat také věcně. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze tedy podat pouze tehdy, když byly před jejím podáním vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Takovým prostředkem se podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona (sp. zn. II. ÚS 207/05, U 12/37 SbNU 747).
3. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Z materiální dimenze tohoto principu plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.
4. K tomu je konečně možné dodat, že i dovolání v trestním řízení je efektivním prostředkem nápravy porušení základních práv a svobod a proto každý důvod k podání ústavní stížnosti je zároveň důvodem k dovolání. To je dáno tím, že základní práva a svobody jsou dle čl. 4 Ústavy České republiky pod ochranou soudní moci jako celku (sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32 SbNU 405; sp. zn. II. ÚS 304/04, N 117/41 SbNU 469; sp. zn. III. ÚS 715/06, N 78/45 SbNU 203; IV. ÚS 128/05, N 100/37 SbNU 355; aj.).
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti sám uvádí, že podal souběžně s ústavní stížností dovolání, a to z procesní opatrnosti. Ta je dána jeho nejistotou vyvolanou poslední rozhodovací činností reprezentovanou usneseními sp. zn. III. ÚS 3394/10 ze dne 14. února 2011 a sp. zn. II. ÚS 1157/11 ze dne 17. května 2011. Dotazem na Krajský soud v Brně bylo zjištěno, že skutečně dne 3. srpna 2011 stěžovatel podal ve věci dovolání, a že kromě něj podal dovolání téhož dne i spoluobžalovaný Mgr. A. K., a dne 15. července 2011 i státní zástupce.
6. Posledním prostředkem k ochraně práva je zde tedy v důsledku volby procesního postupu (nejen) stěžovatele podané dovolání. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, protože pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
7. Shora uvedená zásadní východiska i závěry ve vztahu k posuzovanému případu jsou na místě i s ohledem na stěžovatelem namítané právní závěry plynoucí z usnesení sp. zn. III. ÚS 3394/10 a sp. zn. II. ÚS 1157/11. Ani z těchto usnesení totiž nelze vyložit, že by snad po rozhodnutí o dovolání nebylo možné podat novou ústavní stížnost. Především však obě tato usnesení řeší primárně situaci v době souběhu ústavní stížnosti a dovolání a nikoliv v době, kdy již bylo o podaném dovolání rozhodnuto. Proto na posléze uvedenou situaci plně dopadá vše výše uvedené o důsledku principu subsidiarity ústavní stížnosti na rozhodovací činnost Ústavního soudu pro případ ústavní stížnosti podané poté, co byla dřívější ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná pro souběh s dovoláním (srov. též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Soffer proti České republice č. 31419/04 ze dne 8. listopadu 2007).
8. Z takto vyložených důvodů byla tedy ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona. Tím byl odmítnut i návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, který má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj