ECLI:CZ:US:2011:2.US.2411.11.1
sp. zn. II. ÚS 2411/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. I., zastoupeného JUDr. Jiřím Fílou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, U Imperiálu 10, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 7 Tdo 470/2011-19 ze dne 5. května 2011, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 To 124/2010 ze dne 4. ledna 2011 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 3 T 14/2010-918 ze dne 7. října 2010, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze a 3) Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 12. srpna 2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že po dohodě se spoluobžalovaným S. W. pod pohrůžkou přesně nezjištěné střelné zbraně donutili V. Z., řidiče obchodní společnosti GECO TABAK, a. s., k vydání klíčů od dodávkového firemního vozidla naloženého tabákovými výrobky a dalším zbožím, v němž se nacházely i dva mobilní telefony, a s tímto vozidlem posléze odjeli, a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků se zařazením do věznice s ostrahou. Usnesením odvolacího soudu bylo jeho odvolání zamítnuto jako nedůvodné. Usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Má za to, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 1, čl. 10, čl. 36, čl. 37, čl. 38 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně rekapituluje svoji obhajobu, tedy svoji verzi skutečnosti a vlastní hodnocení provedených důkazů s tím, že nebyla prokázána jeho vědomá účast na vytýkaném jednání a že vůbec nebylo zjištěno, co kdo měl v rámci vytýkaného jednáno konat, resp. že se skutkové závěry neustále vyvíjely a podobně se vyvíjelo i hodnocení jeho osoby. Vedle toho namítá, že výpověď svědka K. ze dne 16. prosince 2009, která byla čtena jako důkaz, je procesně nepoužitelná, protože se nejednalo o výpověď, ale toliko o záznam o podaném vysvětlení. Dále namítá, že minimálně při provádění výslechů svědků Z. K., W. M. K., D. D. a E. N. byl přítomen kpt. Bc. V., který se účastnil rovněž předprocesních úkonů policejního orgánu, což je v rozporu s (blíže neoznačenou) judikaturou Nejvyššího soudu. Odvolacímu a dovolacímu soudu vytýká, že se touto námitkou nezabývaly. Dále namítá nezákonnost výslechů svědkyně B. S. před policejním orgánem, jímž byl vždy přítomen jako "jakýsi" její zástupce Mgr. J. P., přičemž zákon neumožňuje při výslechu svědka přítomnost jeho zástupce. Namítá i obstrukce policejního orgánu při výslechu svědka H., který zčásti (po sepsání a podepsání protokolu o výslechu) probíhal bez účasti obhájce stěžovatele.
3. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.
4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69) a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
5. Pokud jde o námitky procesní použitelnosti jednotlivých důkazů, je zřejmé, že stěžovatel zcela zjevně ignoruje způsob, jak se s některými z nich vypořádaly obecné soudy. Soud prvního stupně totiž poměrně podrobně vysvětlil, že výpověď svědka K. byla s ohledem na pracovní náplň toho svědka, jež jej váže v různém čase na různá místa po celém světě, provedena policejním orgánem dne 16. prosince 2009 za účasti soudce jako neodkladný a neopakovatelný úkon (tedy v režimu §158a trestního řádu). Tato výpověď byla následně zopakována (co do obsahu shodně) v přípravném řízení, ovšem s účinky jen vůči stěžovateli a nikoliv též vůči spoluobžalovanému W., který v té době ještě nebyl trestně stíhán. Následně se soud pokusil provést výslech uvedeného svědka při hlavním líčení, ovšem z výše popsaných důvodů marně. S ohledem na to, se souhlasem všech stran, byla v hlavním líčení přečtena první výpověď uvedeného svědka. Z obsahu rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že kromě svědka byli ostatní svědci vyslechnuti soudem v hlavním líčení. S ohledem na to je irelevantní, zda ohledně těchto svědků docházelo v přípravném řízení k procesním pochybením, i kdyby k nim došlo, neboť jejich provedením v hlavním líčení byla zhojena. Nicméně i tak jsou námitky vůči výpovědím ostatních svědků irelevantní, s ohledem na to, že policejní orgán v režimu §30 odst. 1 trestního řádu rozhodně není vyloučen z úkonů v přípravném řízení jen proto, že se účastnil i předprocesních úkonů (srov. a contrario §30 odst. 2 a 4 trestního řádu). Ostatně policejní orgán je součástí orgánů veřejné žaloby, jejichž účast na řízení je bez dalšího rozlišení ústavněprávně opodstatněná od okamžiku, kdy získaly poznatky o tom, že byl spáchán trestný čin (§158 odst. 1 trestního řádu). Dále výslech svědka v souladu se zákonem končí sepsáním a podepsáním protokolu a pro řízení je proto zásadně irelevantní, jaké informace sděluje svědek policejnímu orgánu (či komukoliv jinému) poté, jak stěžovatel namítá ve vztahu ke svědkovi H. Konečně skutečnost, že i svědkovi svědčí základní právo na právní pomoc, vyplývá z již ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu (počínající nálezem sp. zn. II. ÚS 98/95, N 42/5 SbNU 359).
6. Podobně se obecné soudy vypořádaly i s námitkou totožnosti skutku, tedy že byl skutek jinak popsán v usnesení o zahájení trestního stíhání a jinak v rozsudku, resp. obžalobě. Již soud prvního stupně vyložil, že skutek je popsán obdobně místem, časem i způsobem spáchání útoku i specifikací následku a přímou účastí stěžovatele, přičemž zdůrazněna byla toliko složka spolupachatelství, resp. spolupachatelství spoluobžalovaného W. samotného, které v době zahájení trestního stíhání stěžovatele nebylo postaveno najisto. Soud prvního stupně tedy vyloučil, že by bylo možné zaměnit uvedený skutek za jiný. S tímto hodnocením se ztotožnil i odvolací soud. Dovolací soud s odkazem na vlastní ustálenou rozhodovací činnost vyložil, že je zcela bez významu, zda je ve skutkové větě výroku o vině vyjádřena konkrétní míra účasti jednotlivých spolupachatelů na trestné činnosti, a že popis skutkových zjištění nevyžaduje v daném případě individualizaci trestného jednání každého spolupachatele trestného činu.
7. Vlastní rozhodnutí o vině je pak založeno na tom, že obecné soudy neuvěřily verzi stěžovatele, prezentované poprvé až v hlavním líčení. Soud prvního stupně konkrétně uvedl, že obhajoba stěžovatele formálně souhlasí s provedenými důkazy, avšak je vnitřně nelogická, a proto nelze uvěřit, že by stěžovatel o celé věci nic nevěděl a aktivně se jí neúčastnil. Poté soud prvního stupně rozvedl své úvahy od rozboru povahy vztahu mezi oběma spoluobžalovanými, přes časové okolnosti a povahu jednání obou spoluobžalovaných, tak jak vyplývají ze zajištěného záznamu kamerového systému v místě vyložení uloupeného zboží, až po rozbor náhledů jednotlivých zúčastněných svědků a osobní a majetkové situace stěžovatele. S tím se následně zcela ztotožnil i odvolací soud. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší, aby logické a přesvědčivě zdůvodněné závěry obecných soudů přehodnocoval, a to i kdyby snad byl ohledně hodnocení dané věci v rovině podústavního práva jiného názoru, protože by tím zcela vykročil z vlastní kompetence.
8. Lze tedy uzavřít, že procedurální námitky stěžovatele jsou bezdůvodné bez dalšího a ve zbývající části se jedná o pouhou polemiku se závěry obecných soudů, která sama o sobě není nikdy způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny.
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2011
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu