ECLI:CZ:US:2011:2.US.2494.07.1
sp. zn. II. ÚS 2494/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatelky OPZ PLUS, a. s., se sídlem v Praze 1, Hradební 3, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007 č. j. 29 Odo 827/2005-668, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2005 č. j. 1 Ko 407/2004-495 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2004 č. j. 80 K 156/99-473, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 9. 2007, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdila, že postupem obecných soudů nebyly v řízení vytvořeny podmínky ke zjištění úplného a správného skutkového stavu a nebyla zajištěna rovnost práv účastníků řízení, a v jeho důsledku byla porušena její ústavní práva zakotvená v čl. 95 a 96 Ústavy ČR, a dále v čl. 11, 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že dne 29. 3. 2000 byl na její majetek Městským soudem v Praze prohlášen konkurz z důvodu insolvence. Dne 1. 6. 2004 podala stěžovatelka soudu návrh na vydání usnesení o zrušení konkurzu z důvodu uvedeného v §44 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání (dále jen "ZKV"), o kterém soudy rozhodly stížností napadenými rozhodnutími. Stěžovatelka v ústavní stížnosti stručně shrnula důvody, které jednotlivé soudy vedly k zamítnutí jejího návrhu a namítala, že žádný z nich se nezabýval konkrétními skutkovými okolnostmi, zejména neposuzoval poměr přihlášených pohledávek a majetku, ani poměr uznaných pohledávek a finanční hotovosti. Dle tvrzení stěžovatelky obecné soudy neměly k dispozici aktuální informace o hodnotě majetku stěžovatelky a za tímto účelem si je ani nevyžádaly po správkyni konkurzní podstaty. Jak stěžovatelka uvedla, nijak nezpochybňuje prohlášení konkurzu na její majetek a respektuje závěr, že se ke dni prohlášení v úpadku nacházela, nicméně tato skutečnost neznamená, že úpadek nemůže překonat a tím dosáhnout zrušení konkurzního řízení. Stěžovatelka namítala, že obecné soudy její návrh řešily pouze z obecného hlediska, a to včetně Nejvyššího soudu, který uzavřel, že nepředložila ve svém dovolání k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat na zásadní význam řešené právní stránky napadených rozhodnutí. Podle jejího názoru však rozhodnutí a stanoviska, na která dovolací soud odkázal, na projednávaný případ nedopadají. Stěžovatelka poukázala na odkaz Nejvyššího soudu k rozhodnutí R 95/2006, podle nějž, byl-li prohlášen konkurz pro insolvenci, nezakládá důvod pro zrušení konkurzu podle §44 odst. 1 písm. a) ZKV rozsah zjištěného majetku, je-li uspokojení pohledávek konkurzních věřitelů vázáno na nutnost zpeněžení majetku, a namítala, že netvrdila, že "úvaha o absenci některého z předpokladů, za nichž lze konkurz prohlásit, může prosadit při rozhodování o zrušení konkurzu". Stěžovatelka uváděla, že od počátku konkurzního řízení brojila proti šikanózním přihláškám, o jejichž pravosti přitom nebylo rozhodnuto po více jak sedm let, a v té souvislosti vyjádřila pochybnost o řádném výkonu funkce správce konkurzní podstaty. Podle stěžovatelky se "v konkurzní podstatě nachází finanční hotovost k okamžité úhradě všech zjištěných pohledávek a pohledávek za podstatou", "není přitom nutné, aby byl majetek pouze ve finanční podobě, v tom případě je ale potřeba, aby hodnota majetku byla určena objektivním způsobem, například znaleckým posudkem. Majetek stěžovatelky je podle jejího tvrzení vyšší než majetek konkurzní podstaty, avšak správce konkurzní podstaty odmítá zapsat do podstaty majetek, který jí prokazatelně patří a i dozorující soud mu odmítá vydat pokyn. Naopak, při zrušení konkurzu by zjištěné pohledávky byly uspokojeny neprodleně po právní moci usnesení o zrušení konkurzu, věřitelé ostatní, tj. s popřenými pohledávkami ze strany stěžovatelky, by byli nuceni domáhat se svých nároků soudní cestou a jejich případné pravomocně přiznané nároky by byly uspokojeny z dalšího majetku stěžovatelky s možností využití exekučního řízení. Tímto stěžovatelka reagovala na tvrzení soudu prvého stupně, že by zrušením konkurzu suma splatných závazků stěžovatelky opět mohla převýšit její majetek.
Stěžovatelka svoji ústavní stížnost opakovaně doplnila přípisy (doručenými Ústavnímu soudu dne 4. 12. 2009, 7. 12. 2009, 30. 4. 2010, 1. 12. 2010 a 3. 6. 2011), v nichž stěžovatelka zejména poukazovala na aktuální stav majetku konkurzní podstaty a informovala o průběžných výsledcích incidenčních sporů za podstatou. Vzhledem k tomu, že je sepsal Ing. V. N. jako člen představenstva stěžovatelky sám, nebyla učiněna způsobem stanoveným v §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud k nim nemohl přihlédnout.
II.
Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením ze dne 4. 8. 2004 č. j. 80 K 156/99-473 rozhodl Městský soud v Praze o návrhu stěžovatelky ze dne 31. 5. 2004, kterým se opětovně domáhala zrušení konkurzu podle §44 odst. 1 písm. a ZKV, když její předchozí návrh byl zamítnut pro předčasnost. Jako důvody svého návrhu uváděla, že v její věci byl překonán jak stav insolvence, tak stav předlužení, a tedy není nadále v úpadku, což doložila svým aktuálním odhadem svého celkového majetku. Soud prvého stupně napadeným rozhodnutím výše uvedený návrh stěžovatelky zamítl s odůvodněním, že v řízení překonání úpadku nebylo prokázáno. Překonání insolvence úpadce (stěžovatelky) totiž v průběhu konkurzu podle soudu prvého stupně není podle zákonné konstrukce konkurzního řízení vůbec možné, neboť veškeré nároky, mimo zákonných výjimek, lze uspokojit až na základě pravomocného rozvrhového usnesení; objektivní neschopnost úpadce plnit své splatné závazky proto po dobu konkurzu trvá a soud k insolvenci úpadce nemůže při posuzování důvodů pro zrušení konkurzu přihlížet. Naopak otázka, zda může být v průběhu konkurzu překonáno předlužení, je podle soudu prvého stupně sporná, a je proto třeba vycházet z účelu samotného konkurzního řízení. Podle závěru soudu vzájemný poměr zjištěných pohledávek a majetku konkurzní podstaty totiž nevypovídá o předlužení úpadce a ani situace, kdy ocenění konkurzní podstaty převyšuje celkovou výši zjištěných pohledávek neprokazuje, že úpadek dlužníka byl překonán. V takovém případě je odůvodněn postup dle §29 ZKV a následně plné uspokojení konkurzních věřitelů na základě pravomocného rozvrhového usnesení, což zakládá důvod pro zrušení konkurzu podle §44 odst. 1 písm. b ZKV. Soud prvého stupně dospěl k závěru, že i tyto závěry jsou v projednávané věci předčasné, neboť nelze v současnosti určit, jaký je vzájemný poměr zjištěných pohledávek a majetku z konkurzní podstaty. Převážná část tohoto majetku je napadena excindačními žalobami a do jejich ukončení není možné určit rozsah konkurzní podstaty ani ji ocenit jako celek. Jakékoliv odhady stěžovatelky, týkající se hodnoty jejího majetku či výsledku incidenčních sporů nemohou být podle soudu relevantní.
Na základě odvolání stěžovatelky se shora uvedeným rozhodnutím soudu prvého stupně zabýval Vrchní soud v Praze, který stížností napadeným usnesením ze dne 21. 1. 2005 č. j. 1 Ko 407/2004-495 toto rozhodnutí potvrdil, když soud prvého stupně dle jeho závěru opřel své zamítavé rozhodnutí o zjištění, jež jsou pro rozhodnutí ve věci zásadní, a mohl proto kvalifikovaně posoudit, zda jsou podmínky pro zrušení konkurzu podle §44 odst. 1 písm. a) ZKV dány. Odvolací soud konstatoval, že absenci úpadku v souzené věci nelze mít za prokázanou, a to ani za situace, pokud by soud bez dalšího akceptoval úpadcova skutková tvrzení a pokládal je za správná. Z rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že se zabýval i na námitkami stěžovatelky ohledně duplicitních závazků a uvedl, že stěžovatelka sama ve svém doplnění odvolání potvrdila, že po odečtení závazků činí součet všech věřiteli přihlášených pohledávek částku 315.979.823,04 Kč a správce disonuje hotovostí toliko v řádu jedné desetiny této sumy (podle úpadce 36.891.000,- Kč), přitom nesouhlas stěžovatelky jako úpadce s přihlášenými pohledávkami nemá ve smyslu §23 odst. 1 ZKV pro jejich zjištění v konkurzu žádný význam. Odvolací soud zdůraznil, že soud při rozhodování o návrhu na zrušení konkurzu nemůže ani předběžně posuzovat pravost řádně přihlášených pohledávek. Pokud v incidenčních řízeních nebylo o pravosti přihlášených pohledávek pravomocně rozhodnuto, nejsou podmínky pro zrušení konkurzu dle §44 odst. 1 písm. a) ZKV dány. V tomto směru odvolací soud stěžovatelku odkázal na svoji konstantní judikaturu, ale i stěžovatelkou citovaný odborný článek Mgr. M., kdy zdůraznil, že za relevantní v tomto ohledu lze uvažovat toliko existující úpadcův majetek finanční.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, jehož přípustnost opírala o ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. , namítajíc, že jsou dány dovolací důvody dle §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 6. 2007 č. j. 29 Odo 827/2005-668 odmítl. Konstatoval, že na zásadní význam napadeného rozhodnutí po stránce právní usuzovat ve věci samé nelze, když absence jakéhokoli judikatorního přesahu se ostatně podává i z jejího obsahu. Dovolací soud uvedl, že rozbor úpravy obsažené v §44 odst. 1 písm. a) ZKV provedl ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 29/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kdy především vysvětlil, že při zkoumání důvodů pro zrušení konkurzu podle tohoto ustanovení se konkurzní soud nezabývá správností procesního postupu soudu předcházejícího vydání usnesení o prohlášení konkurzu, ani správností rozhodnutí o prohlášení konkurzu, případně rozhodnutí je potvrzujícího. Ratio legis úpravy obsažené v označeném ustanovení tkví v tom, aby měl konkurzní soud k dispozici nástroj, kterým v dalších fázích konkurzního řízení, následujících po prohlášení konkurzu, bude moci i bez návrhu (z úřední povinnosti) zohlednit zjištění, že tu nejsou předpoklady pro konkurz. Úvaha o absenci některého z předpokladů, za nichž lze konkurz prohlásit, se logicky nemůže prosadit ve stejné podobě jako tomu bylo v době, kdy soud rozhodoval o návrhu na prohlášení konkurzu na majetek dlužníka. K námitkám zpochybňujícím účast konkurzních věřitelů Nejvyšší soud s odkazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998 Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že shora uvedený důvod ke zrušení konkurzu není dán, jestliže po prohlášení konkurzu přihlásil svou pohledávku do konkurzu alespoň jeden věřitel. S citací svého usnesení uveřejněného pod číslem 95/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pak Nejvyšší soud uvedl, že posuzuje-li soud, zda jsou splněny předpoklady pro zrušení konkurzu podle uvedeného ustanovení ZKV před přezkumným jednáním, přihlíží ke všem řádně a včas přihlášeným pohledávkám, bez zřetele k tomu, zda je úpadce pokládá za sporné nebo zda je podle seznamu přihlášených pohledávek hodlá popřít správce konkurzní podstaty. Dovolací soud rovněž potvrdil závěr, že do doby pravomocného soudního rozhodnutí o pravosti pohledávky je nutné při úvaze o splnění předpokladů pro zrušení konkurzu s konkurzním věřitelem počítat a znovu s odkazem na svoji judikaturu uzavřel, že byl-li konkurz na majetek dlužníka prohlášen pro úpadek formou platební neschopnosti (což je i případ stěžovatelky), nezakládá důvod ke zrušení konkurzu podle §44 odst. 1 písm. a) ZKV sám o sobě rozsah zjištěného majetku konkurzní podstaty, je-li uspokojení pohledávek konkurzních věřitelů vázáno na nutnost zpeněžení tohoto majetku. Takovým důvodem podle dovolacího soudu není ani skutečnost, že přihlášené pohledávky konkurzních věřitelů nebyly pravomocně rozsouzeny k tomu příslušným orgánem nebo že nejde o jinak vykonatelné pohledávky.
III.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k námitkám stěžovatelky zopakoval, že dle ustálené soudní praxe platí, že byl-li konkurz na majetek dlužníka prohlášen pro úpadek formou platební neschopnosti (což je i případ stěžovatelky) nezakládá důvod ke zrušení konkurzu podle §44 odst. 1 písm. a) ZKV sám o sobě rozsah zjištěného majetku konkurzní podstaty, je-li uspokojení pohledávek vázáno na nutnost zpeněžení tohoto majetku. Městský soud uvedl, že se ztotožnil s právní větou dovolacího soudu z napadeného rozhodnutí, podle níž konkurzní věřitel, jehož přihlášená pohledávka byla při přezkumném jednání popřena co do pravosti správcem konkurzní podstaty nebo některým z konkurzních věřitelů, zůstává účastníkem konkurzního řízení až do marného uplynutí doby určené mu k podání žaloby o určení pravosti pohledávky, případně do právní moci rozhodnutí, jímž jeho incidenční žalobě nebylo vyhověno, a proto do té doby je třeba uvažovat o jeho účasti i při splnění předpokladů pro zrušení konkurzu. Městský soud v Praze odkázal na své rozhodnutí ve věci ze dne 10. 10. 2007 č. j. 80 K 156/99-1246, jímž zamítl pozdější návrh stěžovatelky na zrušení konkurzu, když uzavřel, že v dané věci se nejedná o zjevný a výrazný nepoměr mezi (vyšší) hodnotou majetku stěžovatelky a celkově nižším souhrnem pohledávek, které mají být v konkurzu uspokojeny. Městský soud v Praze ke svému vyjádření dále pouze dodal, že existenci podmínek pro zrušení konkurzu dle §44 odst. 1 písm. a) ZKV zkoumá permanentně i bez návrhu stěžovatelky z aktuálních soupisů konkurzní podstaty. Městský soud v Praze z těchto důvodů označil ústavní stížnost stěžovatelky za neopodstatněnou.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že v napadeném rozhodnutí k námitkám stěžovatelky, které uplatnila také v odůvodnění své ústavní stížnosti, podrobně popsal všechny skutečnosti významné pro fázi řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí a také vysvětlil své stanovisko k požadavkům i výtkám stěžovatelky. Proto nepovažoval za nutné uvedené znovu opakovat a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, jakož i napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, a navrhl, aby stížnost byla shledána nedůvodnou.
Nejvyšší soud v prvé řadě popřel, že by svým usnesením jakkoli zasáhl do ústavních práv stěžovatelky a uvedl, že argumentace stěžovatelky obsažená v ústavní stížnosti podkladem pro takový závěr není. Podotkl, že jeho rozhodnutí vycházelo rozhodující měrou z ustálené judikatury uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, reprezentující tak většinový názor Nejvyššího soudu na řešení uvedené problematiky. Namítl, že pro stížnost stěžovatelky je typické ignorování výsledků zkoumání a judikatury Nejvyššího soudu, s níž se stěžovatelka nepokusila polemizovat ani na úrovni "jednoduchého" práva. Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že tomu je proto, že stěžovatelce příslušné argumenty k vyvracení závěrů vyslovených v jeho usnesení chybí. Nejvyšší soud dodal, že se mu jeví ústavní stížnost bezpředmětnou také proto, že stěžovatelka podala opětovný návrh na zrušení konkurzu, který byl zamítnut, a nyní se nachází ve stádiu dovolání opět před Nejvyšším soudem. Nejvyšší soud závěrem svého vyjádření konstatoval, že ústavní pořádek nebyl postupem či rozhodnutím dovolacího soudu porušen, věc byla projednána v souladu s platnými právními předpisy, jež jsou i co do svého základu konformní s ústavním pořádkem České republiky. Proto navrhl, aby byla ústavní stížnost stěžovatelky odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Pro úplnost je třeba konstatovat, že k podané ústavní stížnosti stěžovatelky se bez výslovné výzvy Ústavního soudu dne 20. 10. 2008 vyjádřil také jeden z konkurzních věřitelů stěžovatelky - společnost PHL-G.E.N. s. r. o., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, s tvrzením, že pro zrušení napadených rozhodnutí nejsou dány podmínky. Uvedl, že stěžovatelka se opakovaně pokouší docílit vydání rozhodnutí o zrušení konkurzu, ačkoli je jí známo, že proto nejsou splněny zákonné podmínky, a namítl, že ani případným zrušením napadených rozhodnutí by stěžovatelka ničeho nedosáhla, neboť obecné soudy rozhodly již dalšími rozhodnutími o jejím obdobném návrhu na zrušení konkurzu tak, že jej opět zamítly. Podle vyjádření této společnosti stěžovatelka prohlašuje, že je vlastníkem nemovitostí, které patří ve skutečnosti jí, a dokonce ji poškozuje tím, že se u těchto nemovitostí pokouší vybírat od nájemců nájemné, které jí nenáleží. Stěžovatelka údajně není vedena iniciativou pokračovat v podnikatelské činnosti, ale snahou několika jednotlivců získat majetek, který úpadci nenáleží nebo je součástí majetku konkurzní podstaty.
Všechna získaná vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí s tím, že jí stanovil lhůtu k případné replice, v níž se však stěžovatelka již nevyjádřila, pouze v rámci pozdějšího podání Ústavnímu soudu oznámila, že s nimi je seznámena.
IV.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud tedy není vrcholnou třetí instancí v systému obecného soudnictví a není ani součástí soustavy obecných soudů.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 321/03).
Jádrem projednávané ústavní stížnosti stěžovatelky byl toliko nesouhlas s výsledkem soudního řízení o jejím návrhu, konkrétně s posouzením okolností, zda ve věci došlo ke splnění podmínek, za kterých soud zruší konkurz podle §44 odst. 1 písm. a) ZKV, tj. z důvodu, že tu nejsou předpoklady pro konkurz. Stěžovatelka v podstatě nehodlala přijmout právní závěry zastávané obecnými soudy, které vycházely z názorů Nejvyššího soudu publikovaných v jeho ustálené judikatuře k dané problematice, a před Ústavním soudem zopakovala argumenty, kterými se zabývaly již obecné soudy, přičemž nijak nepřesáhly rovinu jednoduchého práva. Od Ústavního soudu zřejmě očekávala, že přehodnotí zjištění, k nimž soudy dospěly, čímž by však postavila tento soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud je toho názoru, že posouzení, zda jsou splněny podmínky pro vyslovení, zda v konkrétní věci jsou splněny předpoklady pro konkurz či nikoli, je především věcí obecných soudů. Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů v této věci a byl by oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by interpretace zákonných ustanovení, resp. postup obecných soudů, byl natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti. O protiústavní výklad (a aplikaci) jde přitom tehdy, je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
Ústavní soud zdůrazňuje, že je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení §14 a násl. zákona o soudech a soudcích mimo jiné sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska, resp. tuto judikaturu sjednocuje, v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu. Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu, tj. provádět a sjednocovat výklad tzv. obyčejných zákonů, Ústavnímu soudu nenáleží. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V reakci na námitky stěžovatelky zvažoval Ústavní soud tedy pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal, a to ani v rozhodnutí dovolacího soudu, které stěžovatelka napadá v podstatě ze stejných důvodů jako rozhodnutí soudu odvolacího a soudu prvního stupně.
Ústavní soud po prostudování věci dospěl k závěru, že obecné soudy se zodpovědně zabývaly předpoklady pro své rozhodnutí. Výklad podaný obecnými soudy nepostrádá racionální základnu a právní závěry, k nimž soudy dospěly, přesvědčivě a řádně odůvodnily, přičemž Ústavní soud výklad ustanovení §44 odst. 1 písm. a) ZKV zastávaný Nejvyšším soudem a přejatý obecnými soudy v napadených rozhodnutích, nepovažuje za ústavně nekonformní (k tomu srov. i usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1546/07 nebo usnesení ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. III. ÚS 390/09, dostupná in http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud nemá důvod pochybovat o správnosti závěrů obecných soudů v projednávané věci, proto se ani nehodlá duplicitně vyjadřovat k námitkám stěžovatelky ohledně výkladu jednoduchého práva a pro stručnost stěžovatelku odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní soud konstatuje, že právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a stále má možnosti uplatnit v konkurzním řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svých práv. Okolnost, že se stěžovatelka v projednávaném případě se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry soudu jsou přitom výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.
Jelikož se stěžovatelce nezdařilo doložit zásah do jejích ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud pouze podotýká, že až v rámci závěrečné korespondence zjistil, že stěžovatelka není řádně zastoupena, když právní zástupkyně stěžovatelky JUDr. S. S. Z. v reakci na výzvu k případné replice k vyjádřením účastníků Ústavnímu soudu oznámila, že stěžovatelce vypověděla plnou moc k zastupování před Ústavním soudem. S ohledem na to, že stěžovatelka byla v době podání ústavní stížnosti zastoupena advokátkou a její ústavní stížnost byla sepsána kvalifikovaně, a s ohledem na výše uvedený výsledek řízení o ústavní stížnosti, se ovšem jevilo nadbytečným odstranění této vady, neboť ani to by konečné rozhodnutí ve věci nemohlo ovlivnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu