ECLI:CZ:US:2011:2.US.2784.10.1
sp. zn. II. ÚS 2784/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti společnosti GENERAL FACTORING, a. s., IČ 35 838 825, se sídlem Košická 56, Bratislava, Slovenská republika, zastoupené Mgr. Jánem Gajanem, advokátem se sídlem Vlašimská 13/1876, Praha - Vinohrady, proti rozhodčímu nálezu Mezinárodního rozhodčího soudu při Mezinárodní obchodní komoře ze dne 26. 7. 2010, č. k. 12190/TE/MW/AVH/JHN/GZ, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 9. 2010, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodčího nálezu, jehož vydáním mělo být porušeno její základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo rovnosti podle čl. 96 odst. 1 Ústavy. Současně žádá o odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), o přednostní projednání věci z důvodu naléhavosti veřejného zájmu a o přiznání náhrady nákladů právního zastoupení.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že napadeným rozhodčím nálezem byla v plném rozsahu zamítnuta žaloba stěžovatelky (kterou se domáhala po žalovaném zaplacení částky 39.999.999.999,- Kč s přísl. a nákladů řízení, in eventum zaplacení částky 16.166.819.999,- Kč s přísl. a nákladů řízení), stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit žalovanému náklady právního zastoupení a jiné náklady ve výši 40.281.893,42 Kč včetně DPH k rukám právního zástupce žalovaného, a to ve lhůtě patnácti dnů ode dne doručení rozhodčího nálezu, dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelka nese v plné výši náklady rozhodčího řízení stanovené Mezinárodním rozhodčím soudem Mezinárodní obchodní komory na USD 840.000, a bylo jí proto uloženo nahradit žalovanému USD 420.000, a to ve lhůtě patnácti dnů ode dne doručení rozhodčího nálezu, a posledním výrokem byly zamítnuty ostatní návrhy stran.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání věci, přičemž dospěl k závěru, že jde o návrh, k jehož projednání není příslušný.
Byť stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, která reagují na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, zakotvující základní právo každého domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, žádné z nich nebylo vydáno ve věci ústavní stížnosti směřující proti rozhodčímu nálezu. V této věci je totiž judikatura Ústavního soudu konstantní a nerozporná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit.
Působnost Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti je primárně vymezena v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Podle tohoto ustanovení je Ústavní soud oprávněn posoudit v řízení o ústavní stížnosti jen pravomocné rozhodnutí či jiný zásah orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
K otázce povahy rozhodčího řízení se Ústavní soud v minulosti již opakovaně vyjádřil (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 511/03, III. ÚS 166/05, II. ÚS 3059/08, I. ÚS 533/10 a další dostupná na www.nalus.usoud.cz), přičemž na svých závěrech setrvává i nadále. Jde v podstatě o to, že rozhodovací činnost rozhodčího soudu (rozhodce) je založena na smlouvě, která deleguje vůli stran, a její výsledek je kvalifikovanou formou závazku. Rozhodčí soud nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tak není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud. Uzavřením platné rozhodčí smlouvy se strany dobrovolně a vědomě vzdávají práva na projednání své věci nezávislým a nestranným soudem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Rozhodčí nálezy proto nemohou být rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Velmi podrobný rozbor dané problematiky, zaměřený na klíčovou otázku (kterou vznáší i stěžovatelka), zda lze rozhodčí nález považovat za "rozhodnutí orgánu veřejné moci", jak předjímá ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, provedl Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 1425/09 ze dne 13. 8. 2009, a to včetně odkazů na dřívější judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudního dvora. V nyní posuzované věci proto na své předchozí závěry, vyslovené v uvedeném rozhodnutí, plně odkazuje, aniž by shledal důvody na nich cokoli měnit.
Vzhledem k výše uvedenému se Ústavní soud nemohl ústavní stížností směřující proti rozhodčímu nálezu zabývat věcně, neboť by tím překročil meze stanovené uvedeným čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud připomíná, že zachování ústavních požadavků v řízení před rozhodcem nebo rozhodčím soudem je zaručeno možností soudního přezkumu podle části čtvrté zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (srov. důvody vypočtené v ustanovení §31 zákona č. 216/1994 Sb.). Toliko rozhodnutí obecného soudu vydané podle části čtvrté zákona č. 216/1994 Sb., tak může být napadeno ústavní stížností (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 574/01, III. ÚS 460/01, publikované in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 24, usnesení č. 41, str. 563, nález sp. zn. I. ÚS 3227/07 ze dne 8. 3. 2011).
Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhů na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodčího nálezu dle ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu a na přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce (viz ustanovení §62 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2011
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj