ECLI:CZ:US:2011:2.US.2999.11.2
sp. zn. II. ÚS 2999/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti M. J., zastoupeného Mgr. Jakubem Sigmundem, advokátem, se sídlem v Brně, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 685/2010-23 ze dne 20. července 2011, a usnesení Městského soudu v Brně č. j. 105 Nc 18650/2007-3 ze dne 5. listopadu 2007, za účasti 1) Krajského soudu v Brně a 2) Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Dopravní podnik města Brna, a. s., se sídlem Hlinky 151, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 7. října 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byla usnesením soudu prvního stupně nařízena na majetek stěžovatele exekuce podle vykonatelného rozhodnutí Městského soudu v Brně č. j. 73 C 1593/2003 ze dne 30. července 2003 k uspokojení pohledávky vedlejší účastnice řízení (tam oprávněné) ve výši 1011 Kč s příslušenstvím. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. Jaroslav Homola. Usnesením odvolacího soudu bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesení soudu prvního stupně. Stěžovatel se domnívá, že byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti se stěžovatel konkrétně dovolává právních názorů obsažených v nálezech sp. zn. I. ÚS 3269/07 (N 208/51 SbNU 593), sp. zn. II. ÚS 2704/07 (N 44/48 SbNU 521), sp. zn. IV. ÚS 2380/08 (N 223/51 SbNU 793) a sp. zn. IV. ÚS 450/09 (N 104/53 SbNU 309), a tvrdí, že rozhodnutí nalézacího soudu není vykonatelné. Je to dáno jednak tím, že z adresy, na kterou mu nalézací soud doručoval, se i s rodiči odstěhoval, přičemž i jeho tehdejším sousedům T. bylo známo kam. To ovšem poštovní doručovatel nezjišťoval. S ohledem na to zjišťoval nalézací soud místo jeho pobytu toliko formálně, a nebyl proto materiální důvod ustanovit mu opatrovníka. Nadto byla ustanovena jeho opatrovnicí v nalézacím řízení pracovnice soudu, která za něj neučinila žádný úkon, neuvedla na jeho obranu žádný argument, nezúčastnila se ústního jednání, ani nepodala opravný prostředek. Přitom v době, kdy byl doručován rozsudek, měl stěžovatel v evidenci obyvatel zaregistrovánu adresu B., kde i přebíral poštu, avšak tam mu nalézací soud nikdy nic nedoručoval.
3. Odvolacímu soudu stěžovatel konkrétně vytýká, že v odůvodnění svého rozhodnutí nevyložil, proč nepostupoval tak, jak mu ukládá ústavní předpis, resp. tak, jak je to vykládáno Ústavním soudem.
4. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.
5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), resp. v případech důkazů opomenutých, důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech hodnocení důkazů bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
6. Z napadeného usnesení odvolacího soudu vyplývá, že se odvolací soud námitkami stěžovatele zabýval. Následná argumentace stěžovatele přitom argumenty obecného soudu buďto zcela pomíjí, anebo se s nimi míjí.
7. Odvolací soud totiž jasně vyložil, že nejprve zjistil, zda rozhodnutí nalézacího soudu bylo doručeno opatrovníkovi, který byl ustanoven stěžovateli. V návaznosti na to pak vyložil, že exekučnímu soudu zásadně nepřísluší přezkoumávat správnost procesního postupu nalézacího soudu, který povinnému opatrovníka ustanovil v nalézacím řízení. Stran tohoto závěru konečně odkázal na právní názor obsažený v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 554/2002 ze dne 25. října 2002 (in SbNS 2004: 7, 494 - č. 62; též SoJu 2003: 1, 51 - č. 16). Uvedený právní závěr byl tedy pro stěžovatele i předvídatelný a obecně i ústavně souladný (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 39/10 ze dne 11. března 2010; aj.)
8. Pokud jde o stěžovatelem uváděné nálezy, právní názory v nich uvedené jsou na daný případ neaplikovatelné. To je dáno jednak tím, že všechny vycházejí z procesní situace, kdy bylo ústavní stížností napadáno rozhodnutí nalézacího a nikoliv exekučního soudu, jako v daném případě. Kromě toho jsou tyto právní názory překonány s ohledem na vývoj právní úpravy. S účinností od 23. ledna 2009 lze totiž podle §229 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže účastníku řízení byl ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu nebo proto, že se mu nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, ačkoliv k takovému opatření nebyly splněny předpoklady. Podle přechodných ustanovení k zákonu č. 7/2009 Sb., kterým bylo zakotveno uvedené ustanovení do občanského soudního řádu, lze podat žalobu pro zmatečnost i proti rozhodnutí, které bylo vyhlášeno (vydáno) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Konečně podle §234 odst. 5 občanského soudního řádu lze tuto žalobu podat ve lhůtě 3 měsíců od té doby, kdy se ten, kdo žalobu podává, dozvěděl o napadeném rozhodnutí. Právě s ohledem na onu změnu právní úpravy jsou nyní ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím nalézacích soudu v obdobných případech odmítány jako nepřípustné pro porušení principu subsidiarity (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 479/11 ze dne 17. března 2011, sp. zn. II. ÚS 1628/11 ze dne 24. června 2011, sp. zn. III. ÚS 1485/11 ze dne 15. června 2011, sp. zn. IV. ÚS 1629/11 ze dne 13. června 2011; aj.).
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2011
Jiří Nykodým, v r.
předseda senátu