ECLI:CZ:US:2011:2.US.3630.10.1
sp. zn. II. ÚS 3630/10
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 24. května 2011 sp. zn. II. ÚS 3630/10 ve věci ústavní stížnosti V. V. V. proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. Nt 695/2010, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, za účasti Okresního soudu ve Znojmě a Okresního státního zastupitelství ve Znojmě.
Výrok
Usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. Nt 695/2010 se ruší.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 12. 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí okresního soudu. Tímto rozhodnutím byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Znojmě č. j. ZT 313/2010-41 ze dne 15. 11. 2010, kterým byl ponechán nadále ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) tr. řádu. Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným usnesením byla porušena jeho základní práva podle čl. 8 odst. 1, 2, 3, 5 a 6, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Policejním orgánem Policie České republiky, Krajským ředitelstvím policie Jihomoravského kraje, Územním odborem Znojmo, Oddělením obecné kriminality Znojmo je stěžovatel dle usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 15. 8. 2010 č. j. KRPB-20627-8/T0-2010-061381 stíhán jako obviněný ze zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že dne 14. 8. 2010 na mezinárodní silnici E-59 ve směru od Znojma do Rakouské republiky ve svém osobním motorovém vozidle skrytě převážel 1 063 gramů rostliny marihuany a 30 gramů drogy zvané pervitin obsahující psychotropní látku metamfetamin.
Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením okresního soudu č. j. Nt 20/2010-10 dne 16. 8. 2010 z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) tr. řádu. Dne 15. 11. 2010 rozhodla státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Znojmě pod č. j. ZT 313/2010-41, že stěžovatel se ponechává i nadále ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) tr. řádu. Stížnost stěžovatele, aniž by stěžovatel byl vyslechnut před soudem, byla okresním soudem v neveřejném zasedání konaném dne 25. 11. 2010 zamítnuta.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že okresní soud, který rozhodoval v neveřejném zasedání bez jeho osobního slyšení, porušil čl. 5 odst. 4 Úmluvy. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.), jehož závěry byly v nedávné době zopakovány i v nálezu sp. zn. I. ÚS 455/09 ze dne 17. 8. 2009 (N 185/54 SbNU 297).
Nad rámec námitek týkajících se nedodržení požadavku na osobní slyšení obviněného při rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí o dalším trvání vazby stěžovatel poukazuje na skutečnost, že byl zadržen - dle tvrzení státního zástupce - dne 14. 8. 2010 v 18:15 hodin na základě předchozího souhlasu státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Znojmě uděleného dne 14. 8. 2010 v 18:00 hodin. Ze spisového materiálu lze však dovodit, na rozdíl od tvrzení okresního státního zastupitelství, že obviněný byl omezen na svobodě již po svém zadržení orgány celní správy, a to v 10 hodin dopoledne dne 14. 8. 2010.
Státní zástupkyně předala dle tvrzení okresního soudu návrh na vzetí obviněného do vazby s materiály tomuto soudu dne 16. 8. 2010 v 9:45 hodin. I v případě, že by státní zástupkyně skutečně předala soudu návrh na vzetí obviněného do vazby již v tuto dobu, nemohl tento návrh obsahovat protokol o výslechu obviněného (stěžovatele), neboť výslech byl započat dne 16. 8. 2010 v 7:55 hodin a ukončen téhož dne až v 10:56 hodin, tedy až poté, co státní zástupkyně měla návrh na vazbu doručit soudu.
Dle názoru stěžovatele nemůže obstát způsob, jímž se uvedenými námitkami odmítl zabývat okresní soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, totiž strohé konstatování, že: "Námitkou proti usnesení o vzetí do vazby se pak soud podrobněji nezabýval, neboť tyto námitky měly být předmětem opravných prostředků proti tomuto usnesení."
Stěžovatel je toho názoru, že odůvodnění rozhodnutí ohledně důvodů vazby je z hlediska ústavněprávní ochrany základních práv a svobod nedostatečné, neboť rozhodnutí o vazbě představuje značný zásah do osobní svobody jednotlivce, a proto musí být náležitě odůvodněno. Ponechávání ve vazbě z důvodu, že je třeba vyčkat odborných vyjádření z oboru daktyloskopie a počítačové analýzy, není skutečností, která by mohla opravňovat omezení osobní svobody. Na vypracování odborných vyjádření nemá obviněný žádný vliv a vazební omezení je neproporcionální, neboť tyto analýzy mohou být činěny bez ohledu na skutečnost, zda obviněný je ve vazbě, či nikoliv. Státní příslušnost také nemůže být důvodem vazby a stejně tak i další tvrzení, která prolamují presumpci neviny (stěžovatel odkazuje na první odstavec odůvodnění rozhodnutí soudu a na odůvodnění rozhodnutí státního zástupce).
Stěžovatel dále namítá, že nebyl v napadeném rozhodnutí okresního soudu řádně poučen, zejména o právu podat opravný prostředek. Napadené rozhodnutí obsahuje jen vadné poučení vztahující se zřejmě ke zcela jinému rozhodnutí, neboť konkrétně obsahuje mimo jiné text: "Proti výroku č. I usnesení není další řádný opravný prostředek přípustný. Proti výrokům č. II až IV usnesení lze podat stížnost do 3 dnů ode dne oznámení ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím soudu podepsaného". Vzhledem k tomu, že obsahem napadeného rozhodnutí okresního soudu je pouze jediný (a tudíž také nečíslovaný) výrok o zamítnutí stížnosti obviněného, je zřejmé, že poučení se k tomuto výroku ani k tomuto rozhodnutí jako celku nevztahuje a vadné poučení tím činí napadené rozhodnutí zmatečným a nepřezkoumatelným. Zároveň dokresluje "pečlivost", s jakou se soud věnoval tak závažnému rozhodnutí, jako je rozhodnutí o vazbě, na jehož závěru spočívalo další omezení osobní svobody stěžovatele.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil v krátkosti Okresní soud ve Znojmě, který mimo jiné uvedl, že stěžovatel se slyšení nedomáhal, stížnost byla konkrétní a podrobná a naposledy byl stěžovatel slyšen dne 16. 8. 2010.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného usnesení Okresního soudu ve Znojmě dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, a to především z následujících důvodů.
Ústavní soud nemůže než přisvědčit námitce stěžovatele, pokud jde o absenci ústního slyšení. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Svůj názor, pokud jde o rozhodování soudu o stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, pak Ústavní soud precizoval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04, ve kterém shledal, že "podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby". V podrobnostech Ústavní soud pro stručnost odkazuje na jeho odůvodnění.
Okresní soud, jak vyplývá z jeho vyjádření, rozhodoval v neveřejném zasedání dne 25. 11. 2010 o stížnosti stěžovatele proti usnesení státní zástupkyně bez jeho slyšení.
Zjištění této skutečnosti ještě samo o sobě nepostačuje k závěru o existenci porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Ve své judikatuře týkající se problematiky osobního slyšení při rozhodování o vazbě se Ústavní soud, vedle výše uvedeného, též zabýval otázkou, zda z předmětného práva na osobní slyšení lze dovodit povinnost soudu konat je jako samostatný úkon trestního řízení. Dospěl přitom k závěru, že nikoliv. Účelem slyšení je především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. Slyšení má zejména význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obviněného vyslechne, je podružná. Nelze proto považovat za porušení práva na osobní slyšení, pokud obviněný měl možnost předložit svoji argumentaci k důvodům vazby, například v rámci nedlouho předtím konaného hlavního líčení, veřejného zasedání o odvolání či v rámci jiného rozhodování o vazbě (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 728/06, I. ÚS 3097/07, I. ÚS 1184/08; ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud se vzhledem k tomu zabýval otázkou, kdy naposledy před předmětným rozhodováním okresního soudu stěžovatel možnost osobně se vyjádřit ke své vazbě měl. Jak vyplývá z vyjádření okresního soudu, stěžovatel byl osobně slyšen naposledy při rozhodování o uvalení vazby dne 16. 8. 2010, tudíž před rozhodováním okresního soudu dne 25. 11. 2010 nebyl slyšen po dobu dva a půl měsíce. V projednávané věci tedy nedošlo ani ke slyšení stěžovatele přímo při předmětném rozhodování okresního soudu, ale ani k jinému jeho slyšení okresním soudem, které by za "slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby", mohlo být považováno. Za této situace již nezbývá než uzavřít, že bylo porušeno právo stěžovatele zakotvené v čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
Co se týče poukazu okresního soudu na skutečnost, že obviněný o osobní slyšení nežádal, Ústavnímu soudu nezbývá než opět odkázat na nález sp. zn. Pl. ÚS 45/04, ze kterého jednoznačně vyplývá povinnost soudu vždy slyšet obviněného předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby.
Námitce stěžovatele týkající se překročení lhůty pro podání návrhu na uvalení vazby Ústavní soud nemůže přisvědčit. Stěžovatel měl možnost tuto závažnou námitku uplatnit již ve stížnosti proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. 8. 2010 č. j. Nt 20/2010-8, jak jej ostatně poučil soud v napadeném usnesení. Pokud stěžovatel stížnost nepodal nebo uvedenou námitku ve stížnosti neuplatnil a posléze nepodal ani ústavní stížnost, nelze tento nedostatek dohánět v rámci jiné ústavní stížnosti směřující proti jinému rozhodnutí.
Samotnými důvody vazby, proti nimž ve zkratce stěžovatel rovněž brojí, se Ústavní soud nezabýval, neboť tyto důvody bude muset okresní soud znovu posoudit při novém projednání věci, a to po slyšení stěžovatele.
Další námitce stěžovatele však Ústavní soud již přisvědčit musí. Usnesení okresního soudu obsahuje poučení, které lze označit za zmatečné, neboť se zjevně nevztahuje k samotnému obsahu usnesení sp. zn. Nt 695/2010. Odkazuje totiž na výroky I až IV usnesení, ačkoli předmětné usnesení obsahuje výrok pouze jeden, a to bez číslování. Stejně tak v obsahu usnesení se na str. 2 odst. 4 uvádí, že soud posuzoval žádost o propuštění z vazby, ačkoli se jednalo o stížnost proti usnesení státní zástupkyně o ponechání stěžovatele ve vazbě. Uvedené nedostatky napadeného usnesení se v kontextu absence osobního slyšení stěžovatele jeví rovněž natolik závažné, že i z tohoto důvodu nezbylo Ústavnímu soudu než napadené usnesení pro porušení čl. 36 Listiny zrušit.
Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že podmínky citovaného ustanovení byly naplněny, bylo od ústního jednání v projednávané věci upuštěno.
Ze všech výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud ústavní stížnosti podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. Nt 695/2010 zrušil.
V rámci podané ústavní stížnosti stěžovatel požádal, aby byla projednána přednostně ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud, aniž by v tomto směru přijal nějaké usnesení, od samého počátku postupoval v řízení před ním tak, aby věc stěžovatele byla projednána co nejrychleji.