ECLI:CZ:US:2011:2.US.418.11.1
sp. zn. II. ÚS 418/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti V. Š., zastoupeného JUDr. Pavlem Šímou, advokátem se sídlem náměstí Republiky 38, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 50 To 617/2010 ze dne 12. 1. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s odůvodněním, že postupem obecného soudu došlo k porušení jeho ústavně garantovaných práv, vyplývajících z čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 bod 3, odst. 4, odst. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud z připojeného listinného materiálu zjistil, že stěžovatel byl obžalován ze spáchání trestných činů týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě dle §215a odst. 1, odst. 2 písm. a), b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci dle §197a odst. 1 trestního zákona, krádeže dle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního zákona, neoprávněného držení platební karty dle §249b trestního zákona a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §171 odst. 4 trestního zákona. V souvislosti s danou trestnou činností Okresní soud Plzeň-město usnesením sp. zn. 5 Nt 110/2009 ze dne 27. 11. 2009 rozhodl o vazebním omezení stěžovatele z důvodů uvedených v §67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
Otázkou dalšího trvání vazby stěžovatele se posléze orgány činné v trestním řízení zabývaly opakovaně, naposledy v ústavní stížností napadeném usnesení Krajského soudu v Plzni (dále též "krajský soud") sp. zn. 50 To 617/2010 ze dne 12. 1. 2011, jímž byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město č. j. 5 T 27/2010-1008 ze dne 2. 12. 2010 o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby.
Soud prvního stupně spatřoval důvod vazby v obavě, že stěžovatel by v případě propuštění z vazby na svobodu mohl opakovat trestnou činnost, pro níž je stíhán. Tuto obavu dovozoval zejména z dosavadní kriminální minulosti stěžovatele, který byl již osmkrát soudně trestán, a to i pro druhově obdobnou trestnou činnost, a ze závěrů znaleckého posudku zpracovaného znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. M. P., který u stěžovatele diagnostikoval smíšenou poruchu osobnosti projevující se mimo jiné emoční labilitou, impulsivitou, sníženou frustrační tolerancí a nízkým prahem pro uvolnění agrese. Krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu, které označil za správné. Připomenul, že se otázkou trvání důvodů vazby v případě stěžovatele zabýval již v minulosti, konkrétně zmínil usnesení sp. zn. 50 To 535/2010 ze dne 10. 11. 2010 s tím, že v mezidobí nedošlo k žádné zásadnější změně, proto k opakovaně uplatněným námitkám stěžovatele odkázal na citované rozhodnutí. Požadavek stěžovatele, aby byl před rozhodnutím stížnostního soudu vyslechnut, shledal nadbytečným s ohledem na skutečnost, že stěžovatel byl k žádosti o propuštění z vazby podrobně vyslechnut při neveřejném zasedání konaném u Okresního soudu Plzeň-město dne 2. 12. 2010.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel projevuje nesouhlas s existencí důvodů trvání vazby. Odmítá závěry znaleckého posudku MUDr. M. P. a poukazuje na znalecký posudek zpracovaný MUDr. M. Č., která došla k závěru, že jeho pobyt na svobodě není nebezpečný. Stěžovatel dále uvádí, že se objevily nové skutečnosti svědčící o nevěrohodnosti poškozené K. i další důkazy, potvrzující jeho obhajobu, které prozatím nebyly soudem provedeny. Soud prvního stupně mu podle jeho slov navíc nedává dostatečný prostor pro jeho ústní vyjádření, "přerušuje jej při jeho přednesu, určuje mu pro přednes omezenou dobu a svými vstupy přetrhává sled myšlenek".
Porušení shora uvedených ústavně zaručených práv shledává ovšem stěžovatel především v postupu krajského soudu, který prý bagatelizoval jeho požadavek osobního slyšení, přičemž zcela přehlédl stěžovatelovu argumentaci odkazující na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1681/08 a sp. zn. IV. ÚS 269/05. Podle názoru stěžovatele, který opírá o ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, je třeba na řízení, v němž je rozhodováno o dalším trvání vazby, vztáhnout požadavky kladené na prvotní rozhodnutí o omezení nebo zbavení osobní svobody. Příslušné rozhodnutí nelze učinit bez dodržování základních "procesních náležitostí", zejména bezprostřednosti a ústnosti.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech.
Dle konstantní judikatury je výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci musí svědomitě posoudit, zda vazba je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Pro aplikaci ustanovení §67 trestního řádu, resp. jeho výklad, proto nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria; ta je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 88, str. 145).
Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce napadené rozhodnutí, ovšem vytýkané porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod neshledal. Z usnesení soudu prvního stupně, na něž odkazuje krajský soud ve svém usnesení, je patrné, že byly velmi pečlivě zhodnoceny všechny relevantní skutečnosti vedoucí k obavě, že by se stěžovatel mohl zachovat při svém propuštění na svobodu způsobem, který předpokládá trestní řád v ustanovení §67 písm. c). Své stanovisko v této věci obecný soud přezkoumatelným způsobem odůvodnil, čímž dostál požadavkům uvedeným v ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu i mezím zásad a judikatury existujících pro daný vazební důvod. S ohledem na tuto skutečnost nepovažuje Ústavní soud za nezbytné znovu se k jednotlivých námitkám vyjadřovat, neboť by jenom opakoval argumentaci obecných soudů, postačí proto odkázat v tomto směru na odůvodnění jejich rozhodnutí.
Pokud se potom absence osobního slyšení týče, Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že "nutnost osobního výslechu není automaticky daná ve všech případech. Slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, je nutné vždy. V ostatních případech neexistence takovéhoto slyšení při každém rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody neznamená vždy a automaticky porušení ústavně zaručených práv a svobod dané osoby..." (srov. nález I. ÚS 1812/08 ze dne 30. 10. 2008, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 51, nález č. 186, str. 285). Osobní slyšení není nezbytné při rozhodování soudu (ve dvou instancích) tehdy, pokud obviněný nevznesl kvalifikovaný požadavek na osobní slyšení před soudem, tj. požadavek obsahující uvedení skutečností majících pro předmětné rozhodnutí soudu význam a jež by nebylo možno objasnit jinak, než osobním slyšením; tedy pokud nevznesl požadavek na osobní slyšení, které by takto případně mohlo do věci vnést nové skutečnosti, pro rozhodování soudu o vazbě relevantní. Osobní slyšení nemusí být také konáno jako samostatný úkon trestního řízení. "Účelem slyšení je především zajištění toho, aby soud byl bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. Jeho slyšení má zejména význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obviněného vyslechne, je podružná. Nelze proto považovat za porušení práva na osobní slyšení, pokud obviněný, respektive obžalovaný, měl možnost předložit svoji argumentaci k důvodům vazby například v rámci nedlouho předtím konaného hlavního líčení, veřejného zasedání o odvolání, či v rámci jiného rozhodování o vazbě." (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1196/09 ze dne 18. 8. 2009, obdobně předtím kupř. i usnesení sp. zn. II. ÚS 728/06 ze dne 11. 1. 2007, usnesení sp. zn. I. ÚS 3097/07 ze dne 13. 2. 2008, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V posuzované věci krajský soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 1. 2011 o zamítnutí stížnosti podané v souvislosti s žádostí stěžovatele o jeho propuštění z vazby bez jeho slyšení, neboť, jak uvedl, stěžovatel se k vazbě, respektive ke své žádosti vyjádřil v řízení před soudem prvního stupně dne 2. 12. 2010. Z řečeného je patrné, že krajský soud postupoval zcela v intencích judikatury Ústavního soudu, odmítnutí návrhu stěžovatele na osobní výslech v napadeném usnesení řádně odůvodnil a jeho odůvodnění lze považovat za dostatečné. Jen pro úplnost lze dodat, že stěžovatelem citovaná rozhodnutí Ústavního soudu nejsou přiléhavá, neboť byla přijata za jiné procesní situace.
Ve spojitosti s osobním slyšení stěžovatele před nalézacím soudem pak neobstojí ani stížnostní námitka týkající se údajné nemožnosti souvisle se vyjádřit k vazebním důvodům. Obsah protokolu o neveřejném zasedání konaném dne 2. 12. 2010, který si Ústavní soud vyžádal, tvrzení stěžovatele nenasvědčuje.
Jelikož tedy stěžovatel neprokázal porušení svých ústavně zaručených základních práv, byla ústavní stížnost pod aspektem uvedených okolností posouzena jako zjevně neopodstatněná a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu