ECLI:CZ:US:2011:3.US.1036.09.1
sp. zn. III. ÚS 1036/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. října 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Odborové organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu, IČ 26991934, se sídlem Bouzov 8, právně zastoupené Mgr. Romanem Stýblem, advokátem, se sídlem Křížová 10, 603 00 Brno, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2009 sp. zn. 8 Ca 262/2007, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), v jeho výroku II., neboť tímto výrokem měla být porušena její základní práva dle článku 11, článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, k žalobě stěžovatelčiny právní předchůdkyně městský soud výrokem I. výše označeného rozsudku zrušil fiktivní rozhodnutí Ministerstva kultury (druhého žalovaného), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně podané dne 21. 10. 2004 proti rozhodnutí Národního památkového ústavu, jímž tento ústav odepřel žalobkyni poskytnout informace k její žádosti podané dne 24. 9. 2004; městský soud věc vrátil druhému žalovanému k dalšímu řízení. Ústavní stížností napadeným výrokem II. téhož rozsudku městský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení městský soud opřel o ustanovení §60 odst. 1 soudního řádu správního. Konstatoval, že žalobkyně sice měla ve věci úspěch, nicméně byla usnesením téhož soudu ze dne 31. března 2005 č. j. 8 Ca 233/2004-12 osvobozena od soudních poplatků, a posléze dalším usnesením ze dne 31. ledna 2007 č. j. 8 Ca 233/2004-95 byla osvobozena od soudních poplatků v plném rozsahu. Odměna žalobkyni soudem ustanovených advokátů byla vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu. V podání ze dne 4. 2. 2009 žalobkyně sice tvrdila vzniklé náklady v celkové výši 250,- Kč za tisk, kopie a poštovné, nicméně toto své tvrzení žalobkyně dle městského soudu nijak nedoložila.
Stěžovatelka, jež je právní nástupkyní žalobkyně v původním řízení ("Základní organizace evid. č. 20-0135-3805 Odborového svazu státních orgánů a organizací, se sídlem Bouzov 8"), v ústavní stížnosti uvedla, že nepovažuje za opodstatněný a dostatečný důvod pro odmítnutí jejího nároku na náhradu nákladů řízení. Městský soud dle stěžovatelky nedal možnost tvrzené náklady a výdaje prokázat, např. výzvou k doplnění podání stěžovatelky, jevilo-li se mu jako neúplné. Stěžovatelka v této souvislosti městskému soudu rovněž vytýká, že v jiném, dle jejího názoru obdobném soudním řízení, jí náhradu hotových výdajů coby nákladů řízení přiznal. Hlavní pochybení obecného soudu stěžovatelka spatřuje v opominutí poučovací povinností obecného soudu vůči ní jako účastnici řízení, s poukazem na §5 o. s. ř.
II.
Na základě skutečností vyplývajících z projednávaného návrhu i z napadeného rozhodnutí městského soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě bez dalšího oprávněn do pravomoci těchto soudů zasahovat. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy učinily skutková zjištění či vyslovily právní názory, s nimiž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že jde o výhradní doménu obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
V projednávané věci o takový případ zcela zjevně nejde. Naopak, věc stěžovatelky má ryze bagatelní charakter, neboť stěžovatelka tvrdí, že byla v důsledku vadného postupu městského soudu zkrácena na nákladech řízení o 250,- Kč.
Ústavnímu soudu nezbývá, než odkázat na závěry, jež v minulosti zaujal v obdobně bagatelních věcech (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01 a další, nověji viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09, III. ÚS 1307/10 a další, dostupná v databázi NALUS), v nichž lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu. Tento závěr plyne již z principů sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, jež Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje. Až na uvedené zcela výjimečné případy však Ústavní soud při posouzení ústavní stížnosti vždy přihlíží k faktickým důsledkům zásahu orgánu veřejné moci pro fyzickou či právnickou osobu. Jinak by se totiž ochrana poskytovaná ze strany Ústavního soudu mohla stát jen formální, bez podstatného významu, a to jak z obecného hlediska, tak z hlediska přímo dotčeného subjektu. Pozitiva plynoucí z případného zásahu Ústavního soudu, která mohou spočívat (v konečném důsledku) v přiznání relativně nepatrné finanční částky, jsou totiž zcela mizivá v porovnání s jeho negativy, spočívajícími např. v zatěžování orgánů veřejné moci a tím i prodlužování soudních a jiných právních řízení, ve vzniku vysokých nákladů, které musí nést stát či jiný subjekt. (Signifikantní může být již jen porovnání nákladů na právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem, blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1679/09, dostupné v databázi NALUS).
V projednávané věci napadené rozhodnutí městského soudu není, vzhledem ke své povaze, vůbec způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky. Pouze nad rámec uvedeného Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že na poučovací povinnost soudu ve smyslu §5 o. s. ř. nelze klást přepjaté požadavky v případech, kdy tentýž subjekt vystupuje před soudy opakovaně v obdobných věcech a v předchozích řízeních byl již o svých procesních právech a náležitostech procesních úkonů opakovaně poučován. Tak je tomu i v případě stěžovatelky, což je Ústavnímu soudu z jeho vlastní rozhodovací činnosti dostatečně známo.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu