ECLI:CZ:US:2011:3.US.1392.10.1
sp. zn. III. ÚS 1392/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. dubna 2011 soudcem zpravodajem Janem Musilem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci návrhu L. D., právně zastoupeného Mgr. Petrem Vlachem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky č. 2, proti postupu Okresního soudu v Liberci spočívajícímu v nevydání rozhodnutí o nevykonání zbytku trestu odnětí svobody v trestní věci sp. zn. 4 T 28/2004, za účasti Okresního soudu v Liberci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal ochrany proti nečinnosti Okresního soudu v Liberci, který dle názoru stěžovatele v rozporu se zákonem "po 1. lednu 2010 nerozhodl o nevykonání nevykonaného zbytku trestu odnětí svobody, uloženého stěžovateli rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 8. 2004 č. j. 4 T 28/2004-76 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. 10. 2004 č. j. 55 To 301/2004-85, pro spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) trestního zákona - zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ačkoli tak měl učinit podle §419 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, s přihlédnutím k §205 odst. 2 trestního zákoníku". V nečinnosti okresního soudu stěžovatel spatřuje porušení jeho základního práva na osobní svobodu, garantovaného článkem 8 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud okresnímu soudu uložil ve stanovené lhůtě rozhodnout, že se nevykonaný zbytek stěžovatelova trestu odnětí svobody, uloženého výše uvedenými rozhodnutími, nevykoná.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, stěžovatel naplnil skutkovou podstatu trestného činu krádeže dle §247 odst. 1 písm. e) trestního zákona (zkráceně řečeno) tím, že dne 9. 4. 2004 odcizil v obchodě zboží v hodnotě 2.624,90 Kč, ačkoli byl v posledních třech letech za obdobný trestný čin potrestán. Citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci byl stěžovateli podle §247 odst. 1 trestního zákona uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Tento trest stěžovatel vykonává spolu s trestem odnětí svobody za závažnou majetkovou trestnou činnost v trvání šesti let, který mu byl uložen jiným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 1. 2004 sp. zn. 5 T 121/2003.
Po nabytí účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, s odkazem na znění ustanovení §419 a §205 odst. 1, 2 trestního zákoníku, požádal stěžovatel dopisem ze dne 31. 1. 2010 Okresní soud v Liberci o vydání rozhodnutí o nevykonání zbytku trestu. Okresní soud na žádost stěžovatele reagoval přípisem ze dne 18. 2. 2010 č. j. 4 T 28/2004-107, jímž stěžovateli sdělil, že trestný čin, za který byl odsouzen, je trestný i podle nové úpravy, a proto rozhodování ve smyslu §419 trestního zákoníku v jeho věci nepřipadá v úvahu. S tímto právním hodnocením stěžovatel nesouhlasí; má za to, že s ohledem na nízkou hodnotu zboží, jehož se podle skutkových zjištění v citovaném rozsudku zmocnil dne 9. 4. 2004, takový skutek nenese znaky speciální recidivy dle §205 odst. 2 trestního zákoníku a není tudíž trestným činem. Tím, že okresní soud na žádost stěžovatele reagoval pouhým dopisem a nevydal rozhodnutí dle §419 tr. zákoníku, zasáhl prý svou nečinností do jeho základních práv uvedených shora.
II.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Namítá-li stěžovatel skutečnost, že soud nevydal rozhodnutí, ačkoliv tak učinit měl, je zřejmé, že brojí proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci ve formě nečinnosti [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. V projednávané věci stěžovatel zjevně nepovažuje reakci soudu formou pouhého sdělení (přípisu) za dostačující a vyžaduje vydání rozhodnutí s příslušnými formálními náležitostmi a s možností užít opravného prostředku (viz i bod V. návrhu stěžovatele).
Dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon o Ústavním soudu jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, jsou zakotveny právní instituty, jež umožňují obracet se na orgány státní správy soudů se stížnostmi/návrhy na postup soudu, jde-li o nečinnost či průtahy v řízení. Upraven je zde institut stížnosti na průtahy dle §164 a institut návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zákona o soudech a soudcích; návrh není (na rozdíl od právní úpravy účinné do 30. 6. 2009) stížností podmíněn. Návrh dle §174a zákona o soudech a soudcích směřující proti nečinnosti obvodního soudu, který nevydal formální rozhodnutí, je posuzován soudem vyššího stupně v rámci soudní soustavy. Využití návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu přitom Ústavní soud opakovaně označil za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 180/04 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 897/09, III. ÚS 3006/07, III. ÚS 827/06, III. ÚS 1255/08, I. ÚS 3214/08, III. ÚS 614/06, III. ÚS 2998/08, všechna rozhodnutí dostupná na stránkách http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci se stěžovatel obrací na Ústavní soud bezprostředně poté, co obdržel výše uvedené sdělení okresního soudu o tom, že v jeho věci ve smyslu §419 tr. zákoníku nebude postupováno. Stěžovatel tedy nevyužil jakýkoliv právní institut proti nečinnosti obecného soudu, zejména pak návrh dle §174a zákona o soudech a soudcích, který pokládá Ústavní soud za efektivní prostředek ochrany proti nečinnosti.
Protože se stěžovatel domáhá ústavní stížností ochrany proti nečinnosti okresního soudu bez toho, že by napřed (v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) využil jiné dostupné zákonné procesní prostředky proti nečinnosti, nelze návrh meritorně projednat.
S ohledem na občasné nejasnosti, jež se po 1. 1. 2010 v praxi objevují, pokud jde o aplikaci §205 odst. 2, resp. §419 trestního zákoníku, uvádí Ústavní soud pouze obiter dictum následující:
Nová úprava krádeže, spočívající v tzv. speciální recidivě dle §205 odst. 2 trestního zákoníku, se od skutkové podstaty dle §247 odst. 1 písm. e) tr. zákona z roku 1961 liší pouze v tom, že na rozdíl od starší úpravy vyžaduje, aby aktuálně posuzovaný skutek byl recidivou vůči trestnému činu naplňujícímu základní skutkovou podstatu krádeže dle §205 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku. Na rozdíl od dosavadní úpravy k naplnění této speciální recidivy tedy nepostačí, byl-li pachatel v posledních třech letech postižen např. jen pro přestupek, který nelze jako krádež dle některé z variant v odstavci 1 §205 posoudit. Tím zákonodárce naplnil ústavně právní zásadu nullum crimen sine lege (srov. článek 39 Listiny).
Podle samostatné skutkové podstaty dle §205 odst. 2 se však i nadále postihne pachatel, který si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, pokud byl za čin uvedený v odstavci 1 §205 v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, a to bez ohledu na výši škody způsobenou novým, aktuálně posuzovaným skutkem. Nový skutek, v němž je spatřována speciální recidiva ve vztahu k trestnému činu krádeže spáchanému v minulosti, tedy již nemusí kromě "přisvojení si cizí věci zmocněním" naplňovat některý ze znaků krádeže dle §205 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku. Posuzován samostatně, bez vztahu ke krádeži, za níž byl pachatel odsouzen či potrestán v minulosti, mohl by být takový nově spáchaný čin (nebýt recidivy) typicky přestupkem s ohledem na nízkou výši způsobené škody.
Z uvedeného vyplývá, že skutek, jehož se stěžovatel dle rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 8. 2004 č. j. 4 T 28/2004-76 dopustil dne 9. 2. 2004 (odcizení zboží v obchodě za přibližně 2600,- Kč), by i za účinnosti nového trestního zákoníku musel být posuzován jako krádež kvalifikovaná dle §205 odst. 2 trestního zákoníku, protože stěžovatel se uvedeného skutku dopustil poté, co dne 13. 10. 2001 vykonal nepodmíněný trest odnětí svobody v délce čtyř roků a šesti měsíců, uložený mimo jiné za trestný čin krádeže naplňující kvalifikovanou skutkovou podstatu podle §247 odst. 1, odst. 3 tr. zákona [srov. §205 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. c) trestního zákoníku].
Vzhledem k tomu, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv, Ústavní soud dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2011
Jan Musil
soudce zpravodaj