ECLI:CZ:US:2011:3.US.1679.11.1
sp. zn. III. ÚS 1679/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti R. M., zastoupeného JUDr. Michalem Steckerem, advokátem se sídlem v Praze 3 - Žižkově, U Kněžské louky 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2011, sp. zn. 7 To 206/2011, a výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 5. 2011, sp. zn. 16 T 39/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas, jež byla posléze uvedena do souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 16 T 39/2003, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 8 To 58/2008, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Trestní stíhání bylo vedeno podle §302 a násl. tr. řádu jako řízení proti uprchlému.
Stěžovatel byl na podkladě evropského zatýkacího rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 4. 2009 ve Spojeném království zatčen a umístěn do vydávací vazby ode dne 18. 6. 2009.
O vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) tr. řádu bylo rozhodnuto výrokem II. shora uvedeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6. (Výrokem I. s poukazem na §306a odst. 2 tr. řádu výše zmiňovaná odsuzující rozhodnutí soud zrušil.)
Městský soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelovu stížnost dle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
V jednotlivostech stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl následující:
1. Obecné soudy interpretovaly ustanovení §71 odst. 10 tr. řádu v rozporu s normami ústavního práva, neboť konstatovaly, že "se do lhůt trvání vazby započítává pouze doba, kdy obviněný byl ve vazbě na území České republiky a v pravomoci orgánů České republiky činných v trestním řízení" (tj. od 5. 5. 2011, 23:40, resp. dříve - ve specifikovaných obdobích - v letech 2003 a 2004). Rozhodující soudy podle přesvědčení stěžovatele měly vycházet ze "skutečného začátku výkonu vazby, tedy okamžiku, od kterého došlo k omezení svobody" (tj. od zatčení na území Spojeného království dne 18. 6. 2009 v 10:45), neboť dotčené ustanovení tr. řádu nespecifikuje, že vazba musí být vykonávána v dosahu pravomoci orgánů České republiky, v důsledku čehož "je tedy úplně jedno, o jakou vazbu jde". Stěžovatelem tak kalkulovaná lhůta nejvyšší přípustné doby trvání vazby podle §71 odst. 8 písm. c) tr. řádu pak již byla překročena.
2. Ústavní stížností napadená usnesení přehlížejí jeho nepříznivý zdravotní stav ("je HIV pozitivní"), trpí řadou dalších onemocnění, a tudíž "potřebuje zvláštní lékařskou péči, která mu ve vazbě nemůže být poskytnuta", neboť vylučuje, aby "pravidelně docházel na lékařské prohlídky do Fakultní nemocnice Bulovka".
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí.
Rozhodující soudy vycházely z toho, že pro účely rozhodování ve vazebních věcech (a počítání příslušných lhůt) podle trestního řádu je možno brát v úvahu pouze dobu, kdy byl obviněný ve vazbě na území České republiky a v pravomoci orgánů České republiky činných v trestním řízení. Tento - judikatorně ustálený - výklad je formulován v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 1995, sp. zn. 1 Tvn 210/95, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/1996, které cituje jak Ústavní soud (v usnesení ze dne 9. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 334/99), tak komentářová literatura (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. Díl I., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 536). K tomuto právnímu názoru není co dodat, resp. postačí na něj jen odkázat.
Ohledně stěžovatelových námitek poukazujících na jeho zdravotní stav je namístě poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu (srov. sp. zn. III. ÚS 705/2000, III. ÚS 132/05, II. ÚS 152/05, II. ÚS 969/08, III. ÚS 2511/08 a III. ÚS 3077/09), z níž vyplývá, že "způsob výkonu vazby nelze spojovat s důvody dalšího trvání vazby, o nichž bylo v napadeném řízení rozhodováno ústavně konformně", přičemž není-li stěžovatel "spokojen s kvalitou a způsobem léčení", jsou mu k dispozici postupy předvídané zejména v ustanovení §20 a §29 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby ve spojení s §4 odst. 1 písm. b) zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Oponenturu způsobu výkonu vazby tedy nelze efektivně uplatnit ku podpoře těch procesních prostředků, jež směřují k odstranění vazby jako takové, resp. vůbec.
Nad rámec řečeného stojí za zaznamenání, že stěžovatel námitku "protiústavnosti" způsobu výkonu vazby výslovně identifikoval jen s požadavkem na zrušení napadených usnesení, a nikoli s tvrzením existence "jiného zásahu orgánu veřejné moci".
S ohledem na řečené je namístě závěr, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, jež by vedly k nutnosti rozhodnutí ústavní stížností napadená kasačním zásahem odstranit.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2011
Jiří Mucha
předseda senátu