ECLI:CZ:US:2011:3.US.1905.11.1
sp. zn. III. ÚS 1905/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. srpna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. K., 2. E. K. a 3. M. K., všech zastoupených JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem v Kolíně, Politických vězňů 27, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 4. 2011 sp. zn. 13 C 259/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé brojí ústavní stížností proti shora označenému rozsudku, jímž soud zamítl žalobu v části, v níž se stěžovatelé domáhali zaplacení částky 1 324,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 7 764,- Kč od 11. 11. 2006 do 18. 9. 2007, se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 324,- Kč od 19. 9. 2007 do 29. 2. 2008 a se zákonným úrokem z prodlení z částky 6 158,- Kč od 1. 3. 2008 do zaplacení, stěžovatelům byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení státu České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 6 částku 1 750,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a nepřiznána náhrada nákladů řízení; žalovanému byla uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 6 částku 1 750,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Stěžovatelé mají za to, že obecný soud se dostatečně nevypořádal se všemi provedenými důkazy, vznesenými důkazními návrhy, a že tudíž vybočil z mezí a zásad spravdlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"). Obecný soud dle jejich názoru řízení vedl tak, že při něm nebylo respektováno ustanovení o rovnosti účastníků řízení. Stěžovatelé zejména nesouhlasí se závěry znaleckého posudku a mají za to, že znalecký posudek nemohl sloužit jako jediný podklad pro rozhodnutí. Dále pak vytýkají, že obecný soud rozhodl o nákladech řízení podle §150 o. s. ř.; v nepřiznání náhrady nákladů řízení v situaci, kdy měli v převážné části uplatněných nároků v řízení úspěch, považuje za zásah do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelé se domáhali z titulu bezdůvodného obohacení vůči žalovanému zaplacení částky 7 764,- Kč s přísl. s tvrzením, že jsou podílovými spoluvlastníky pozemku. Žalovaný byl v rozhodném období vlastníkem seníku postaveného na tomto pozemku. Za užívání pozemku stěžovatelům nic neplatil. V průběhu soudního řízení žalobce stěžovatelům zaplatil částku 4 834,- Kč za užívání pozemku a částku 1 128,- Kč jako úrok z prodlení. Stěžovatelé proto vzali do výše uvedené částky spolu se zákonným úrokem z prodlení žalobu zpět.
Z přiloženého rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl rozsudkem ze dne 20. 4. 2011 sp. zn. 13 C 259/2007 tak, že zamítl žalobu stěžovatelů, v níž se stěžovatelé domáhali zaplacení částky 1 324,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 7 764,- Kč od 11. 11. 2006 do 18. 9. 2007, se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 324,- Kč od 19. 9. 2007 do 29. 2. 2008 a se zákonným úrokem z prodlení z částky 6 158,- Kč od 1. 3. 2008 do zaplacení, stěžovatelům byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení státu České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 6 částku 1750,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; žalovanému byla uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 6 částku
1 750,-Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobcům náhradu nákladů řízení nepřiznal. O nákladech řízení soud rozhodl dle §150 o. s. ř., neboť měl za to, že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, a tyto důvody soud shledal ve skutečnosti, že žalovaný, jakmile se dozvěděl výsledek pravomocně skončeného sporu, vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 18 C 24/2002, zaplatil žalobcům částku 4 834,- Kč včeně úroku z prodlení ve výši 1 128,- Kč (tento byl přitom stěžovatelům zaplacen ve větším rozsahu, než by jim za předmětné období příslušel), když při výpočtu vycházel žalovaný ze závěrů, ke kterým dospěl Krajský soud v Ústí nad Labem jako odvolací soud. Soud při nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelům dále přihlédl k tomu, že výše bezdůvodného obohacení závisela na závěrech znaleckého posudku a v řízení bylo prokázáno, že stěžovatelé požadovali vyšší částku, než jaká jim dle znalce náležela. Soud dále přihlédl k tomu, že stěžovatelé neustále svou žalobu rozšiřovali o další období a až podáním došlým soudu dne 27. 12. 2007 byla známa konečná dlužná částka, toto poslední rozšíření žaloby bylo žalovanému doručeno až dne 29. 1. 2008.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, dostupný na internetové adrese http://nalus.usoud.cz). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Při přezkumu rozhodnutí z hlediska dotčení ústavně zaručených základních práv či svobod (viz výše vymezená role Ústavního soudu) je nutno vzít na zřetel charakter projednávané věci. Stěžovatelé brojí proti meritornímu výroku o nepřiznání částky ve výši 1 324,- Kč a zákonných úroků z prodlení z bagatelních částek. Ústavní soud dospěl k závěru, že eventuální pochybení obecného soudu není vzhledem k míře, v jaké mohli být stěžovatelé fakticky dotčeni, natolik intenzivní, aby dosáhlo ústavněprávní roviny.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 2000 Kč (§202 odst. 2 o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009; nyní již 10 000 Kč), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu, představujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01 a další, nověji viz usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či usnesení ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09, s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony; všechny judikáty dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Podobnou zdrženlivost projevuje Ústavní soud též při posuzování moderace náhrady nákladů řízení podle §150 o. s. ř., jejíž uplatnění je zásadně záležitostí obecných soudů; kasační zásah Ústavního soudu by byl možný pouze v případech extrémního vybočení z obecně uznávaných pravidel spravedlivého procesu. Takové extrémní pochybení však Ústavní soud neshledal.
Z hlediska řízení o ústavní stížnosti je tedy podstatné, že jde o zcela bagatelní věc, v níž i případné pochybení soudu při postupu dle §150 o. s. ř. nemá pro stěžovatele zásadní faktický dopad, resp. tato skutečnost v ústavní stížnosti tvrzena není ani z ní nevyplývá a ani ji z ničeho vyvodit nelze. Právě tyto faktické důsledky zásahu orgánu veřejné moci pro fyzickou či právnickou osobu nelze dle Ústavního soudu přehlížet, neboť jinak by se ochrana poskytovaná ze strany Ústavního soudu mohla stát jen formální, bez podstatného významu, a to jak z obecného hlediska, tak z hlediska přímo dotčeného subjektu. Případná pozitiva plynoucí ze zásahu Ústavního soudu, která zde mohou spočívat (v konečném důsledku) v přiznání náhrady nákladů řízení, jsou zcela mizivá v porovnání s jeho negativy, spočívajícími např. v zatěžování orgánů veřejné moci, a tím i v prodlužování soudních a jiných právních řízení, ve vzniku vysokých nákladů, které musí nést stát či jiný subjekt (viz usnesení ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 1679/09, dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz).
Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen řádný opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.
Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně, v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.
Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu