ECLI:CZ:US:2011:3.US.1989.11.1
sp. zn. III. ÚS 1989/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. J. S., zastoupena Mgr. Tomášem Veselským, advokátem v Ostravě - Mariánských Horách, Korunní 1077/31, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. dubna 2011 č. j. 20 Cdo 2011/2009-156, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí s odůvodněním, že obecný soud porušil ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"; čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), právo na soudní ochranu, právo vlastnit majetek, čl. 2 odst. 3, čl. 4 Listiny a čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky.
Pro skutkovou základnu je určující, že Okresní soud v Ostravě rozhodl usnesením o výkonu rozhodnutí Okresního sodu v Ostravě ze dne 13. 12. 2005 č. j. 84 C 338/2003, pro vymožení částky 4.800 Kč, srážkami z příjmu stěžovatelky, který jí náleží od České správy sociálního zabezpečení. Dále pak byla stěžovatelka povinna zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů výkonu rozhodnutí částku 3.900 Kč. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka řádně a včas odvolání, ve kterém namítala, že nastaly nové skutečnosti, a proto podala žalobu na obnovu řízení. Proto žádala, aby bylo vyčkáno do rozhodnutí o obnově. Odvolací soud dospěl k závěru, že všechny podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí byly splněny, a proto prvoinstanční rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Proti druhoinstančnímu rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání, kde namítala, že napadenému rozhodnutí předcházelo řízení, které trpělo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatelka před Ústavním soudem v zásadě zopakovala argumentaci předestřenou před obecnými soudy, jíž zejména napadá věcnou nesprávnost exekučního titulu, příp. dalších souvisejících rozhodnutí obecných soudů, s kterými nesouhlasí a považuje je za nesprávné.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představí tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Při přezkumu rozhodnutí z hlediska dotčení ústavně zaručených základních práv či svobod (viz výše vymezená role Ústavního soudu) je nutno vzít na zřetel charakter projednávané věci. Stěžovatelka brojí proti výkonu rozhodnutí ohledně částky 4.800 Kč a nákladů řízení ve výši 3.900 Kč, přičemž argumentačně napadá rozhodnutí, která mají být vykonávána, což však není předmětem řízení o výkon rozhodnutí, neboť v rámci řízení o nařízení výkonu rozhodnutí soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 2.000 Kč (§202 odst. 2 o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009; nyní již 10.000 Kč), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu, představujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01 a další, nověji viz usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či usnesení ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 2552/09 s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony; všechny judikáty dostupné na http://nalus.usoud.cz).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu