ECLI:CZ:US:2011:3.US.2029.11.1
sp. zn. III. ÚS 2029/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Orbis Real, s. r. o., se sídlem v Průhonicích, U Pyramidy 721, zastoupené JUDr. Věslavem Nemethem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, č. j. 30 Cdo 2503/2009-108, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2009, č. j. 20 Co 465/2008-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jelikož je přesvědčena, že jí byla upřena ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvě"), resp. došlo k porušení "principu legitimních očekávání" a "principu právní jistoty".
Žalobce K. G. (dále též "vedlejší účastník") se po žalované stěžovatelce v řízení před obecnými soudy domáhal zaplacení částky 748 150 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout tím, že - zjednodušeně shrnuto - její zaměstnankyně J. Ď., jak dovodil Okresní soud Praha - západ v rozsudku ze dne 4. 7. 2007, č. j. 14 T 68/2007-64, převzala hotovost v uvedené výši coby kupní cenu za motorové vozidlo objednané vedlejším účastníkem, tyto prostředky zpronevěřila a vozidlo mu dodáno nebylo.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. 5. 2008, č. j. 43 C 202/2007-39, žalobu zamítl.
Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem toto rozhodnutí v rozhodném rozsahu změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 784 150 Kč s konkretizovaným příslušenstvím.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rovněž napadeným rozsudkem zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.), když uzavřel, že z pohledu všech uplatněných dovolacích důvodů není důvodné.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy "založily zcela absurdní situaci", kdy vedlejší účastník "disponuje dvěma exekučními tituly v téže celkové výši 2 x 748 150 Kč", a to jedním vůči ní a druhým proti J. Ď., vydaným v adhezním řízení trestním. Zatímco soud v trestní věci rozhodl, že vedlejšímu účastníkovi způsobila škodu J. Ď. a k platnému vzniku smlouvy mezi ním a stěžovatelkou nedošlo, výsledek občanskoprávního řízení vychází z opačného úsudku, tj. že tato smlouva platně uzavřena byla. Napadený rozsudek městského soudu tím porušuje pravidlo vázanosti občanskoprávního soudu podle §135 o. s. ř., opomíjí překážku rozsouzené věci a neodpovídá ani ústavněprávnímu požadavku na zachování kontinuity soudních rozhodnutí v identických či podobných sporech, resp. principu právní jistoty a legitimního očekávání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02). Stěžovatelka dále tvrdí, že obecné soudy se nevypořádaly s námitkou, podle níž "osoba, která se na úkor poškozeného (vedlejšího účastníka) obohatila (J. Ď.), a osoba, po které je vydání bezdůvodného obohacení žádáno, musí být totožná", a konečně má i za to, že vedlejší účastník měl se zřetelem k průběhu transakce "objektivně pochybovat", že J. Ď. jedná za její společnost.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Není-li však, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext - jde-li o namítaný nedostatek spravedlivého procesu - nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. Řečené je vzhledem k obsahu ústavní stížnosti rozhodující, neboť argument dotčením ústavně zaručeného práva vlastnit majetek je zde prosaditelný až teprve jakožto důsledek - případných - ústavněprávně kvalifikovaných vad posuzovaného občanskoprávního řízení.
Stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
To je významné potud, že tak je tomu i v dané věci.
Především platí, že odvolací a dovolací soud se podrobně zabývaly vztahem mezi řízením adhezním a řízením v občanskoprávní věci, a s názory, z nichž vycházely, není důvod se neztotožnit. Obecně řečeno, není udržitelná představa, že oprávněný subjekt nemůže dosáhnout dvou titulů k reparaci újmy, jež v jeho právním postavení nastala; podstatné je (pozitivně), aby ji hmotné právo zasazovalo do dvou či více autonomních právních vztahů (režimů), jež oprávněný subjektově utváří, a na druhé straně (negativně), aby se mu náhrady nedostalo vícekrát, což je zajištěno finálně i odpovídajícími instituty výkonu rozhodnutí.
Pro ilustraci, a nepochybně jen pro připomenutí stěžovatelce: jistě není pochyb, že poškozený může dosáhnout titulu náhrady škody jak proti provozovateli motorového vozidla, s nímž se střetl, tak proti tomu, kdo porušil právní povinnost při jeho řízení.
Ohledně námitky, vycházející z vázanosti soudů v občanskoprávním řízení ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř., obecné soudy zcela adekvátně vycházely ze Zprávy o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jimž předcházelo adhezní řízení, Cpj 35/78 bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 24. 10. 1979, Pls 2/79 (uveřejněné pod číslem 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), k níž se Nejvyšší soud přihlásil např. v usneseních ze dne 19. 10. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2081/99, a ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004, resp. v rozsudku ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 197/2006, odkud se podává, že rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je obecně dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí v občanském soudním řízení.
Soudy tyto znaky výstižně identifikovaly s konstatováním Okresního soudu Praha - západ, že J. Ď. si "jako prodejce vozů" stěžovatelky, "po uzavření objednávky s kupujícím K. G ... na koupi vozu zn. Hyundai Tuscon ... na pobočce společnosti Průhonice, ul. U Pyramidy 721, od tohoto následně převzala ... postupně ve třech splátkách hotovost v celkové výši 748 150,- Kč jako kupní cenu za předmětné vozidlo, přičemž tyto finanční prostředky společnosti Orbis Real s. r. o. nepředala, ponechala si je a použila pro svoji potřebu."
Odtud je zjevné, že nárok, který byl skutkovým vymezením uplatněn v předmětném občanskoprávním řízení, není s principy ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. v žádné kolizi; pakliže obě řízení (trestní a občanskoprávní) vyústila v odlišný právní závěr co do existence smluvního vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, není důvod k relevantní námitce.
Stěžovatelka se mýlí rovněž tehdy, dovozuje-li, že v její věci obecné soudy pominuly překážku věci rozsouzené (§159a odst. 5 o. s. ř.), neboť přehlíží, že o totožnou věc nešlo již proto, že okruh účastníků je navzájem odlišný.
V posuzované věci, se zřetelem k námitkám vtěleným do ústavní stížnosti, jde konečně o to, jak se obecné soudy vypořádaly s otázkou důsledků "překročení zmocnění" J. Ď.
Zde je v kontextu ústavněprávního přezkumu významné, že stěžovatelkou otevřená otázka vychází z výkladu normy, jež užívá tzv. relativně neurčitých pojmů (srov. §15 odst. 2 obch. zák. a §20 odst. 2 obč. zák.); pak platí, že o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s výkladovými pravidly nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria (přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně). Taková situace v dané věci však nenastala; rozhodnou subjektivní nevědomost a neexistenci skutkových okolnosti, na jejichž základě vedlejší účastník o "překročení" vědět mohl, dovodily soudy z adekvátní skutkové základny a uplatněná hlediska jejich chápání daly srozumitelně najevo. Napadeným rozhodnutím obecných soudů nechybí - ani v tomto směru - smysluplné a srozumitelné odůvodnění.
Stěžovatelce tudíž nebylo upřeno právo na soudní ochranu (na spravedlivý proces) prima facie.
Posuzovaná ústavní stížnost představuje toliko polemiku se závěry obecných soudů, a v ní obsažená argumentace nikterak nezasahuje do zde jedině významné roviny ústavněprávní. Absence ústavněprávně relevantních námitek pak sama vylučuje, aby ústavní stížnost byla (z pohledu stěžovatelčina zájmu) úspěšně projednatelná, resp. způsobuje, že - ve smyslu vyloženém shora - je návrhem zjevně neopodstatněným.
Jako takovou Ústavní soud stížnost stěžovatelky podle rovněž zmíněného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením bez jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu