ECLI:CZ:US:2011:3.US.2535.11.1
sp. zn. III. ÚS 2535/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. října 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. T. M., Ph.D., zastoupeného JUDr. et Mgr. Monikou Kocourkovou, advokátkou v Praze 1, Senovážné náměstí 978/23, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2010 č. j. 54 Co 271/2010-105, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal, aby Ústavní soud vydal nález prohlašující, že postupem Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 54 Co 280/2009, sp. zn. 54 Co 271/2010 a Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 172/2008 bylo porušeno právo navrhovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivé projednání jeho věci podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve znění č. 3, 5 a 8 a ústavní princip vázanosti soudce zákonem upravený čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Dále stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora označenému rozsudku, jimž soud uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni (Generali Pojišťovna a. s.) 3.600 Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení za dobu od 28. 9. 2005 do zaplacení a dále stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení. Stěžovatel má za to, že obecné soudy porušily stěžovatelovo právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na spravedlivé projednání jeho věci podle čl. 6 Úmluvy ve znění č. 3, 5 a 8 a ústavní princip vázanosti soudce zákonem upravený čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Obvodní soud pro Prahu 1 svým rozsudkem žalobě vyhověl a nad rámec žaloby přiznal žalobci více, než požadoval, a uznal žalovaného povinným uhradit žalobci náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku, ačkoli dle stěžovatele nebyl do dnešního dne řádně doručen, podal stěžovatel, z opatrnosti a obav z hromadění procesních chyb Obvodního soudu pro Prahu 1, odvolání proti všem výrokům. Vytýkal zejména nezákonnost, neúplné dokazování, nesprávné právní posouzení věci a především postup soudu, kterým bylo znemožněno stěžovateli jednat před soudem, když nebylo vyhověno jeho žádosti o odročení jednání. Městský soud v Praze však výrok prvoinstančního soudu potvrdil, a to dle názoru stěžovatele přes zcela zřejmou nesprávnost výroku o nákladech řízení.
Z přiloženého rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že soud prvního stupně uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni 3.600,- Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení za dobu od 28. 9. 2005 do zaplacení a dále stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 36.517,- Kč. Žalobkyně se domáhala zaplacení uvedené částky s tvrzením, že mezi účastníky byla dne 26. 9. 2002 uzavřena pojistná smlouva č. 2905216335, týkající se profesní odpovědnosti za škodu, avšak stěžovatel (žalovaný) neuhradil pojistné za období od 27. 9. 2005 do 26. 9. 2006, pojištění zaniklo uplynutím 6 měsíců pro neplacení ke dni 27. 3. 2006 a žalovaná částka představuje alikvotní část ročního pojistného až do zániku pojištění. Soud I. stupně žalobu zamítl, avšak tento rozsudek byl k odvolání žalobkyně zrušen, protože se prvoinstanční soud dostatečně nevypořádal s tvrzením žalovaného, že pojištění zaniklo pro neplacení pojistného již 27. 3. 2005. Po doplněném dokazování dospěl soud k závěru, že pojištění zaniklo až ke dni 27. 3. 2006 a žalobkyně má nárok na zaplacení alikvotní části pojistného za dobu 6 měsíců (3.600,- Kč). Z těchto důvodů žalobě vyhověl a úspěšné žalobkyni přiznal podle §142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení (soudní poplatek, odměna advokáta, cestovné a ztráta času). Proti prvoinstančnímu rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém uvedl, že soud I. stupně ignoroval, že byl v řízení zastoupen advokátkou, že nebyla jeho právní zástupkyně předvolána k jednání a ani jí nebyl doručován rozsudek. Soud I. stupně nepřípustně umožnil žalobkyni doplňovat skutková tvrzení a navrhovat nové důkazy, a to v rozporu s §119a o. s. ř. Samotná žaloba byla zcela nedostatečně specifikovaná a změna skutkových tvrzení byla tak zásadní, že šlo v podstatě o nový žalobní návrh. Odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že stěžovatel nepřišel ve svém odvolání s ničím, co by nebylo předmětem posuzování prvoinstančním soudem, a jeho procesní námitky nemají dle odvolacího soudu opodstatnění. Stran tvrzeného zastoupení advokátkou uvedl odvolací soud, že obsahem spisu je sice plná moc pro uvedenou advokátku, ta se však podle jejího doslovného znění vztahovala pouze na zastoupení stěžovatele v prvním odvolacím řízení vedeném u odvolacího soudu, a nikoli na další řízení před soudem I. stupně, příp. na další odvolací řízení. Veškerá předvolání k jednání, popř. rozhodnutí tak byla správně doručována stěžovateli. Ze spisu je patrné, že první jednání po zrušení prvního rozsudku se konalo 25. 11. 2009 a bylo odročeno za účelem doplnění dokazování na 13. 1. 2010, což přítomný stěžovatel vzal na vědomí. K žádosti o odročení stěžovatel připojil elektronickou letenku ze dne 27. 12. 2009 s tím, že ve dnech 6. až 16. 1. 2010 je mimo území ČR (na Kubě). Odvolací soud potvrdil názor soudu prvního stupně, že důvody pro odročení nebyly dány, a proto prvoinstanční soud jednal správně v nepřítomnosti stěžovatele podle §101 odst. 3 o. s. ř., neboť stěžovatel o termínu jednání věděl již od 25. 11. 2009, avšak přesto poté (27. 12. 2009) rezervoval letenky na období od 6. 1. 2010 do 16. 1. 2010. Pokud stěžovatel mylně vycházel z toho, že v řízení je zastoupen advokátkou s procesní plnou mocí, není možné tuto skutečnost vykládat jinak, než k tíži stěžovatele samotného. Odvolací soud se dále vypořádal i s námitkou stěžovatele ohledně poučení dle §119a o. s. ř., neboť stěžovatele poučil, že toto ustanovení vychází z principu neúplné apelace odvolacího řízení a ukládá účastníkovi povinnost uvést všechny rozhodné skutečnosti a označit důkazy dříve, než je ve věci vyhlášeno rozhodnutí. V daném případě však bylo prvoinstanční rozhodnutí zrušeno a až do doby nového rozhodnutí mohli účastníci tvrdit další (nové) skutečnosti a označovat k tomu důkazy. Odvolací soud dále uvádí, že ze strany žalobkyně navíc ani nedošlo ke změně skutkových tvrzení, protože již v žalobním návrhu bylo tvrzeno, že poslední pojistné bylo zaplaceno za dobu od 27. 9. 2004 do 26. 9. 2005 a pojištění zaniklo pro neplacení pojistného 27. 3. 2006. Rovněž po věcné stránce se odvolací soud ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Při přezkumu rozhodnutí z hlediska dotčení ústavně zaručených základních práv či svobod (viz výše vymezená role Ústavního soudu) je nutno vzít na zřetel charakter projednávané věci. Stěžovatel brojí proti meritornímu výroku povinnosti zaplatit žalobkyni částku 3.600,- Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení a náklady řízení (36.517,- Kč a 10.107,60 Kč). Ústavní soud dospěl k závěru, že eventuální pochybení obecného soudu není vzhledem k míře, jakou mohl být stěžovatel fakticky dotčen, natolik intenzivní, aby dosáhlo ústavněprávní roviny.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 2.000 Kč (§202 odst. 2 o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009; nyní již 10 000 Kč), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu, představujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01 a další, nověji viz usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či usnesení ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony; všechny judikáty dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud nadto dospěl k závěru, že v tomto případě o žádné pochybení obecných soudů nejde. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.
Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen řádný opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.
Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.
Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu