ECLI:CZ:US:2011:3.US.2549.11.1
sp. zn. III. ÚS 2549/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. září 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Jana Musila a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Matco, s. r. o., se sídlem Praha 1, Opatovická 4, zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem v Brně, Kotlářská 51a, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 5. 2011 č. j. 20 Cdo 3131/2010-78, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 8. 6. 2010 č. j. 54 Co 397/2010-60 a usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 9. 3. 2010 č. j. 11 Nc 118/2009-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje zrušení výše uvedených usnesení obecných soudů, neboť má za to, že jimi byl porušen čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR. Jedná se o rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o 6.174,- Kč s příslušenstvím. Napadeným usnesením Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 29. 1. 2009 č. j. 11 Nc 118/2009-5 na majetek vedlejšího účastníka (povinného) k uspokojení pohledávky stěžovatelky; ustanovenému zástupci povinného přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 2.100,- Kč a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou na náhradě nákladů řízení 2.100,- Kč. Soudnímu exekutorovi JUDr. P. K. právo na náhradu nákladů exekuce nepřiznal. Stejně jako soud prvního stupně dospěl krajský soud k závěru, že důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, ve spojení s §52 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech, je dán, neboť povinný je nemajetný, je ve výkonu trestu, kde není pracovně zařazen a je proti němu vedena řada exekucí a výkonů rozhodnutí. Povinný tedy nedisponuje žádnými prostředky, které by stačily alespoň k uspokojení nákladů exekuce. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné, neboť směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné.
V ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje se závěry obecných soudů, které vedly k zastavení exekuce a k rozhodnutí o nákladech řízení. Uvádí, že se neztotožňuje s institutem zastavení exekuce pro nemajetnost povinného. V dalším pouze opakuje argumenty, které již použila v odvolacím řízení. Stěžovatelka též napadá výrok o náhradě nákladů řízení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především opakovaně konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Podmínkou úspěšnosti přezkumu ze strany Ústavního soudu přitom je, aby stěžovatelka tvrdila existenci ústavněprávní újmy, která nastala rozhodnutím obecného soudu v její právní sféře. Jak již Ústavní soud dříve judikoval, specifický přístup přitom Ústavní soud zaujímá ve vztahu k újmám, které jsou tvrzeny v případě věcí tzv. bagatelních, jako je tomu v právě projednávané věci. Tato skutečnost je však stěžovatelce známá z řady rozhodnutí Ústavního soudu, jimiž v minulosti rozhodl o jejích ústavních stížnostech, zejména rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1883/10, IV. ÚS 1329/10 či III. ÚS 1209/10.
Ani v nyní posuzovaném případě Ústavní soud neshledal důvod, pro který by se měl odchylovat od závěrů, které konstatoval v uvedených rozhodnutích, a proto na ně v dalším odkazuje.
Ústavní soud pouze opakuje, že tzv. bagatelní věci (tj. žaloby znějící na peněžité plnění nepřevyšující částku 2.000 Kč (§202 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 30. 6. 2009; nyní již 10.000 Kč) zpravidla pro svůj význam nejsou schopny dosáhnout úrovně porušení základních práv a svobod. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 931/08, IV. ÚS 697/09 a další) dal v této souvislosti již opakovaně najevo, že v takových případech (s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí) je úspěšnost ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Podobnou zdrženlivost projevuje Ústavní soud též při posuzování otázky náhrady nákladů řízení, která je zásadně záležitostí obecných soudů; kasační zásah Ústavního soudu by byl možný pouze v případech extrémního vybočení z obecně uznávaných pravidel spravedlivého procesu. Taková extrémní pochybení však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Soud prvního stupně i soud odvolací podrobně zdůvodnily svá rozhodnutí o zastavení exekuce, jakož i rozhodnutí o nákladech řízení. Postup obecných soudů nelze v žádném případě považovat za svévolný, Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní a napadená rozhodnutí proto neporušila základní práva stěžovatelky, jak tato tvrdí v ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu