ECLI:CZ:US:2011:3.US.2646.09.1
sp. zn. III. ÚS 2646/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Mgr. M. S., právně zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 10. 2008 sp. zn. 10 To 302/2008 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009 sp. zn. 3 Tdo 737/2009, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a za účasti Okresního soudu v Hradci Králové, Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k zásahu do jejích ústavně zaručených práv dle článku 36 odst. 1 a článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění návrhu a z přiložených listin, byla stěžovatelka rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. 1 T 36/2008 uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "tr. zák."), jehož se dle skutkových zjištění okresního soudu dopustila tím, že:
- v Hradci Králové dne 15. 5. 2006 v úmyslu nevrátit půjčené finanční prostředky vylákala od Z. K. pod záminkou, že si koupí byt v Hořicích v Podkrkonoší, aby se s ním mohla blíže stýkat, neboť je rozvedená, částku ve výši 30.000,- Kč jako rezervační zálohu na koupi bytu,
- a následně - v Lázních Bělohrad dne 25. 6. 2006 v úmyslu nevrátit půjčené finanční prostředky vylákala od Z. K., jako doplatek na kupní cenu za byt v Hořicích v Podkrkonoší částku ve výši Kč 450.000,-Kč
čímž způsobila Z. K. škodu ve výši nejméně 480.000,- Kč, neboť mu tvrdila, že si byt kupuje do svého vlastnictví, a po zjištění, že dne 26. 6. 2006 uzavřela kupní smlouvu na byt č. 1557/20 v H. její matka J. K., tak Z. K. poskytnutí peněz na koupi bytu zapřela a do dnešního dne nevrátila, přičemž J. K. jí dne 7. 8. 2006 předmětný byt darovala.
Za tento skutek byla stěžovatelka podle §250 odst. 2 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody ve výměře 15 měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák., §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Dále bylo stěžovatelce uloženo podle §59 odst. 2 tr. zák., aby ve zkušební době uhradila dle svých sil poškozenému způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit poškozenému Z. K. škodu ve výši 480.000,- Kč.
Proti citovanému rozsudku podala stěžovatelka odvolání, které však Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným usnesením ze dne 2. 10. 2008 zamítl jako nedůvodné podle §256 tr. řádu.
Stěžovatelka podala proti usnesení odvolacího soudu ještě dovolání s odkazem na ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 1. července 2009 odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatelka namítala, že v řízení, které proti ní bylo vedeno, došlo k porušení zásady in dubio pro reo a tím i k porušení zásady presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka tvrdí, že byla odsouzena na základě pouhých spekulací a nepodložených úvah. Obecné soudy prý v odůvodnění svých rozhodnutí hodnotily provedené důkazy jednostranně v neprospěch stěžovatelky. Obecné soudy dle názoru stěžovatelky přikládaly velký význam dílčím rozporům v její výpovědi, zatímco podobné rozpory ve výpovědi poškozeného K. bagatelizovaly nebo dokonce zcela pominuly. Obecné soudy dále odmítly přihlédnout k fyziodetekčnímu vyšetření poškozeného, ačkoli jeho výsledky zpochybňují pravdivost jeho výpovědi. Provedena nebyla ani konfrontace mezi stěžovatelkou a poškozeným K. Vzhledem k uvedeným pochybením obecných soudů nebyl dle názoru stěžovatelky v její trestní věci náležitě objasněn skutkový stav. Dle argumentace ústavní stížnosti se státnímu zástupci nepodařilo vyvrátit obhajobu stěžovatelky; místo toho přenesl nalézací soud důkazní břemeno na stěžovatelku. Poukazuje na to, že poškozený si byl vědom důkazní nouze, která mu neumožňovala vymáhat tvrzený dluh v občanskoprávním řízení a obrátil se tudíž na orgány činné v trestním řízení, aby situaci pro něj vyřešily.
Stěžovatelka zejména nesouhlasí s tím, jak nalézací soud hodnotil výpovědi svědků K., H. a S.; důležité detaily a aspekty těchto výpovědí prý soud nalézací i soud odvolací pominuly. Dále považuje stěžovatelka za nepřijatelné, aby absence důkazů o skutkovém ději byla v plném rozsahu nahrazována hodnocením znaleckého posudku vypracovaného na osobnost poškozeného. Za rozporuplné důkazní situace měla být stěžovatelka zproštěna obžaloby, neboť obecný soud vždy musí zvolit interpretaci pro obviněného příznivější. Dle názoru stěžovatelky mělo rovněž dojít k excesu z přezkumné role ze strany odvolacího soudu. Tento soud zásadním způsobem k tíži stěžovatelky přehodnotil věrohodnost svědků K. a H., aniž je však sám vyslechl.
II.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k projednávanému návrhu. Tato vyjádření pouze ve stručnosti rekapitulovala argumenty obsažené v napadených rozhodnutích a navrhovala odmítnutí návrhu. Ústavní soud proto považoval za nadbytečné zasílat je stěžovatelce k replice. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal spis Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 1 T 36/2008.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a na základě spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a tzv. zásadu sebeomezení při užívání svých kasačních pravomocí.
Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4, odst. 5 tr. řádu). V řadě svých rozhodnutí klade Ústavní soud důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu v souladu s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08, dostupné v on -line databázi NALUS). Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03). Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního toliko tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02 a mnohá další).
Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací (srov. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93). Pokud jde o výpovědi svědků, je především úkolem nalézacího soudu, aby posoudil věrohodnost svědeckých výpovědí, neboť v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti má k takovému posouzení po provedeném hlavním líčení nejlepší předpoklady. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.
V projednávané věci Ústavní soud především zkoumal, zda postup obecných soudů nebyl v rozporu se zásadou presumpce neviny, zejména principu in dubio pro reo [srov. článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2 tr řádu, §226 písm. a) tr. řádu], podle nějž obžalovanému v trestním procesu musí být vina trestným činem bez rozumných pochybností prokázána. Tam, kde existují jakékoliv rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3094/08, I. ÚS 910/07, I. ÚS 49/06, I. ÚS 429/03). Presumpce neviny vždy vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž v posledku je to trestní soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci (srov. §2 odst. 5 in fine tr. řádu). V nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 2042/08 Ústavní soud konstatoval, že pokud lze v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny.
V trestní věci stěžovatelky měla zásadní význam skutečnost, že jediným přímým usvědčujícím důkazem zde byla výpověď poškozeného Z. K. Za této situace Ústavní soud zvažoval, zda se nejedná o ryzí případ "tvrzení proti tvrzení", kdy z navzájem si odporujících výpovědí vyplývají zcela protikladné skutkové verze, z nichž s ohledem na výše uvedené zásady nelze upřednostnit verzi stěžovatelce nepříznivou. Ústavní soud konstatoval, že v dané věci obecné soudy opřely svá skutková zjištění o širší kontext nepřímých důkazů a indicií, které dostatečně přesvědčivě potvrzují výpověď poškozeného. Dle Ústavního soudu nelze zásadu in dubio pro reo vykládat tak, že by jakékoli nepodstatné nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu (srov. i dikci §2 odst. 5 tr. řádu: "skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti").
Stěžovatelka ve svém podání do určité míry zkresluje průběh dokazování před obecnými soudy a ve snaze prosadit svou vlastní skutkovou verzi zjednodušuje úvahy, na jejichž základě obecné soudy k závěru o její vině dospěly. Počínaje soudem nalézacím, odůvodnily obecné soudy tento závěr především poukazem na celkový ráz výpovědi poškozeného a na jeho jednání poté, co mělo dojít ke spáchání trestného činu. Obecné soudy poukázaly velmi detailně na skutkové okolnosti, jež potvrzují a dokreslují výpověď poškozeného. Poškozený by musel mstu vůči stěžovatelce plánovat již v době, kdy nemohl mít tušení, že s ním stěžovatelka přeruší kontakty (viz prokázaný výběr vysokých částek z bankovního účtu poškozeného ve dnech 15. 5. až 25. 6. 2006). Pokud by se bylo jednalo o mstu, sotva by poškozený vyvíjel nemalé úsilí o urovnání věci (jednání s rodiči stěžovatelky, s jejím zaměstnavatelem, vyhledávání právní pomoci u advokátů atd.) před tím, než se obrátil na policii. Z hlediska závěru o podvodném úmyslu stěžovatelky považovaly obecné soudy za důležité indicie, že stěžovatelka uváděla poškozeného v omyl, pokud jde o její rodinný stav a dále samotný postup při koupi předmětného bytu, který zakoupila matka stěžovatelky J. K. Již před tím stěžovatelka poškozenému odmítla, aby se stali spoluvlastníky bytu. Dále viz i argumentaci nalézacího soudu k ekonomické situaci stěžovatelky a jejích rodičů na str. 11 rozsudku nalézacího soudu.
Ústavní soud neshledal znaky libovůle ani v tom, jak obecné soudy, zejména soud odvolací, hodnotily výpověď bývalého manžela poškozené a především výpovědi svědků D. H. a T. K. Ústavní soud ve světle spisového materiálu plně sdílí názor Nejvyššího soudu, podle nějž soud odvolací sám v reakci na námitky uplatněné v odvolání toliko rozšířil a prohloubil argumentaci odůvodnění nalézacího soudu (srov. str. 10 až 11 odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové).
Za situace, kdy se výpověď poškozeného jeví jako věrohodná, zatímco výpověď stěžovatelky a zmíněných svědků jako nelogická a účelová, hrály znalecké posudky z oboru psychologie roli spíše podpůrnou; jejich provedení svědčí o mimořádné péči obecných soudů o úplnost dokazování v trestní věci stěžovatelky. Ústavní soud rovněž sdílí závěr obecných soudů pokud jde o nadbytečnost doplnění dokazování provedením konfrontace stěžovatelky a poškozeného K., případně čtením závěrů fyziodetekčního vyšetření.
Ústavní soud je toho názoru, že v trestní věci stěžovatelky obecné soudy dodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly dokazování v rozsahu dostatečném pro objasnění skutkového stavu, provedené důkazy navzájem konfrontovaly a všestranně vyhodnotily. Soudy obou stupňů, i soud dovolací, se podrobně zabývaly obhajobou stěžovatelky a přesvědčivě vyložily, proč obhajobu považují za vyvrácenou.
Jak z uvedeného vyplývá, Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatelky a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu