ECLI:CZ:US:2011:3.US.3321.10.1
sp. zn. III. ÚS 3321/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem v Liberci IV - Perštýn, Moskevská 676/16, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 5 Tdo 850/2010, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 5 To 17/2008, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 10. 12. 2007, sp. zn. 54 T 21/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, jež byla vydána v jeho trestní věci. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 3 písm. c), d) a e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
V jednotlivostech stěžovatel namítá, že:
1. Vrchní soud v Praze mu odňal "práva obhajoby" a "možnost řádného opravného prostředku" tím, že jej odsoudil za skutek vymezený "v podstatných rysech" (zejména co do "následku jednání obviněného, resp. jeho zavinění k jednotlivým znakům skutkové podstaty", a určení osoby poškozeného) odlišně oproti řízení ve stadiích, jež předcházela kasačnímu usnesení dovolacího soudu.
2. Obecné soudy "při hodnocení důkazů" nezohlednily, že proti stěžovateli "vystupoval" coby "hlavní svědek" JUDr. J. D., kterému až do výše uvedeného odvolacího řízení náleželo procesní postavení poškozeného, včetně tomu odpovídajících procesních práv.
3. Procesní situace opomenutého důkazu nastala tím, že obecné soudy odmítly vyhovět jeho návrhům na výslech svědků W. a Z. a znalkyně Mgr. J. Ž. k doložení původu a předání peněžních prostředků JUDr. J. D., resp. na posouzení pravosti jeho podpisu na kvitanci.
4. V neposlední řadě stěžovatel dovozuje, že jednání popsané ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu, které spočívalo - zjednodušeně řečeno - v předstírání zániku pohledávky A. M. splněním dluhu JUDr. J. D. (právnímu zástupci věřitele), nebylo trestným činem poškozování věřitele dle §256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zákona, ve znění účinném ke dni 11. 4. 2002 [srov. a contrario §222 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku]; obecné soudy tudíž nepřípustně rozšířily trestněprávní postih nad rámec v zákoně vyjádřený.
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení, ze kterého vzešlo ústavní stížností napadené usnesení, mu nezprostředkoval k replice obsah v pořadí druhého vyjádření Okresního soudu v České Lípě (ze dne 23. 6. 2010) ohledně otázky právní moci (účinnosti doručení) rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 11. 1996, č. j. 29 Co 650/96-68, kterým mu byla uložena povinnost k peněžnímu plnění, a posléze rozhodl v neveřejném zasedání. Dovolací soud tím nedocenil otázku právní moci uvedeného rozsudku z hlediska posouzení "společenské škodlivosti" jednání, za které byl odsouzen.
6. V dovolacích řízeních rozhodoval coby předseda senátu Nejvyššího soudu 5 Tdo JUDr. Pavel Šámal, ačkoli měl být vyloučen z důvodu podjatosti odvíjející se z okolnosti, že jeho bývalá manželka JUDr. E. Š. před obecnými soudy zastupovala "poškozeného" JUDr. J. D.
Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci uznán vinným spácháním trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1 k §256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený JUDr. J. D. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 5 To 17/2008, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a s poukazem na §259 odst. 3 tr. řádu znovu stěžovateli uložil podle §256 odst. 4 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let, a podle §59 odst. 2 tr. zákona stěžovateli dále uložil přiměřenou povinnost, aby v průběhu prvních šesti měsíců zkušební doby podle svých sil nahradil škodu ve výši 21 500,- Kč, způsobenou JUDr. J. D. Odvolání státního zástupce krajského státního zastupitelství soud podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
K následnému stěžovatelovu dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 5 Tdo 368/2009-II, s poukazem na §265k odst. 1 tr. řádu v celém rozsahu zrušil rozsudek odvolacího soudu, podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a konečně podle §265l odst. 1 tr. řádu odvolacímu soudu přikázal, aby věc stěžovatele v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl o odvolání stěžovatele tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil [§258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. řádu] a znovu jej uznal vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zákona ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 téhož předpisu. Za uvedený trestný čin byl stěžovatel odsouzen podle §256 odst. 4 tr. zákona k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Odvolání státního zástupce krajského státního zastupitelství soud podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Posléze podané stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).
Stěžovatelovy námitky jsou obsahově diferencované; první skupinu představují námitky směřující především proti provádění a hodnocení důkazů, respektive námitky proti skutkovým zjištěním obecných soudů a jejich nedostatku (pod body 2 a 3), druhou pak další výtky procesní provenience (pod body 1, 5 a 6) a proti hmotněprávnímu posouzení věci směřuje oponentura pod bodem 4.
Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnosti, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že ačkoli - obecně vzato - se tyto zásady vztahují k soudnímu procesu jako takovému, ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména, aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí", zejména nedosahuje-li, "nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že výtky pod body 2 a 3 neobstojí.
Ústavněprávní deficit napadených rozhodnutí nelze dovodit z okolnosti, že JUDr. J. D. v průběhu řízení (ve shora vymezených stadiích) náleželo procesní postavení poškozeného a současně i svědka. Stěžovatel nekonkretizuje, v čem měla mít uvedená procesní situace - v praxi nikoli ojedinělá - nepříznivý průmět (natožpak v rovině ústavněprávní) do výkonu práv obhajoby, pročež postačuje v podrobnostech odkázat (ve shodě s dovolacím soudem) na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku odvolacího soudu (str. 11).
Obecné soudy založily svá zjištění ohledně podvržení podpisu JUDr. J. D. zejména na znaleckém posudku vyhotoveném Kriminalistickým ústavem Praha, přičemž na argumentované bázi poukazující též na výpověď jeho autora Mgr. M. Š. u hlavního líčení vysvětlily i důvody nadbytečnosti dalšího znaleckého dokazování, resp. dokazování výpověďmi svědků.
Není spolehlivého (ústavněprávního) argumentu pro úsudek, že by soudy přijatými skutkovými zjištěními mohly otřást výpovědi svědků W. a Z., kteří i podle tvrzení stěžovatele nebyli přímými svědky údajného předání peněžních prostředků JUDr. J. D. K výslechu Mgr. J. Ž. obecné soudy nepřistoupily též se zřetelem k jí podané informaci, že již nedisponuje potřebnými podklady k interpretaci znaleckého posudku, který dříve podala v jiné stěžovatelově trestní věci.
Rovněž s námitkou ohledně zachování totožnosti skutku se ústavněprávně konformním způsobem vypořádaly již obecné soudy. S poukazem na ustálenou judikaturu (srov. č. 64/1973, č. 52/1979, č. R 1/1996-I., č. 10/2001 a č. 41/2002-I. Sb. rozh. tr.; usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, U 21/27 SbNU 261) vycházely z toho, že k zachování totožnosti skutku postačí totožnost jednání nebo totožnost následku, přičemž v průběhu řízení - na základě upřesnění skutkových zjištění - došlo toliko ke změně poškozeného, neboť místo JUDr. J. D. byl za poškozeného označen A. M.; následek však byl stále týž (stěžovatel podle soudních rozhodnutí předložil padělané potvrzení o zaplacení finanční částky ve výši 8 500 000 Kč, aby se tak zprostil svého finančního závazku ve výši 7 500 000 Kč s příslušenstvím vůči A. M.). K vytýkanému odnětí "práva obhajoby" a "možnosti řádného opravného prostředku" pak stojí za zaznamenání, že stěžovatel v ústavní stížnosti nespecifikoval, jaké argumenty na svoji obhajobu nemohl v důsledku uvedeného procesního vývoje efektivně uplatnit.
Dovolací soud v odůvodnění svého usnesení zmínil přípis Okresního soudu ze dne 23. 3. 2010, s jehož obsahem se stěžovatel obeznámil - jak uvádí v ústavní stížnosti - nahlédnutím do procesního spisu, přičemž reagoval vlastním podáním. Vyjádření okresního soudu ze dne 23. 6. 2010 do svých úvah Nejvyšší soud nezahrnul.
Ohledně stěžovatelových námitek směřujících do dovolacího řízení se vyslovil již Nejvyšší soud tak, že "ztráta" doručenky z procesního spisu nepředstavuje dostatečnou oporu pro stěžovatelem - s časovým odstupem mnoha let - prosazovaný úsudek, že konkretizovaný rozsudek krajského soudu právní moci nenabyl, čímž se stává úvaha stěžovatele ohledně společenské nebezpečnosti ("škodlivosti") bezpředmětnou.
Dovolací soud též připomenul, že stěžovatel byl odsouzen pro pokus trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zákona, kdy dokonání ve smyslu následku jednání (zbavení se závazku 7 500 000 Kč s příslušenstvím) mu není přičítáno.
Nejvyšší soud v návaznosti na oznámení předsedy senátu prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph.D. usnesením ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 5 Tdo 368/2009-I., rozhodl tak, že jmenovaný soudce není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v předmětné věci z důvodu uvedeného v ustanovení §30 odst. 1 tr. řádu, když shledal rozhodným, že "více jak 6 let" dán vztah osob blízkých (§116 obč. zák.) není; existenci jinak založeného "blízkého vztahu" ani stěžovatel relevantně netvrdí (srov. sp. zn. III. ÚS 249/06) a ve shodném směru působí shora uváděná (následná) změna procesního postavení JUDr. J. D.
V dalším bylo třeba se zabývat ústavní stížností v části, v níž stěžovatel napadá rozhodnutí obecných soudů v rovině hmotněprávního posouzení věci.
Nejvyšší soud se s námitkou stěžovatele ohledně vymezení skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele dle §256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zákona, v rozhodném znění, vypořádal již v odůvodnění předchozího zrušovacího usnesení ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 5 Tdo 368/2009-II, rovněž s poukazem na prejudikaturu (vlastní usnesení ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 272/2005, publikované pod č. 790 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 15, resp. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 5 To 65/2002, publikovaný pod č. 53/2003 Sb. rozh. tr.). Konstatoval, že předstírání závazku u poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b) tr. zákona je vázáno pouze na okolnost, že tím pachatel i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele, a není tedy z hlediska dikce tohoto ustanovení vázáno pouze na závazek dlužníka, ale může jít i o neexistující závazek jiné osoby (arg. slova "neexistující právo", které také nelze vztahovat k "právu dlužníka"), pokud se předstíráním takového závazku směřuje, byť i jen k částečnému, zmaření uspokojení věřitele dlužníka, resp. se takového zmaření i dosáhne. Nejvyšší soud posléze dovodil, že stěžovatel tím, že předložil uvedené "falešné potvrzení o zaplacení dluhu k rukám JUDr. J. D. nejen směřoval k zmaření uspokojení tohoto svého věřitele A. M., ale zároveň i předstíral závazek JUDr. J. D. předat tuto částku A. M., jehož zastupoval, a současně předstíral i splnění dluhu vůči jeho dlužníkovi A. M.".
Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy se v rovině právního posouzení věci (jiná dotčení základních práv podle obsahu ústavní stížnosti již nepřicházejí v úvahu) nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Oproti očekáváním stěžovatele protiústavnost v uvedeném smyslu v dané věci (ani této její části) dovodit nelze, neboť o nic z právě řečeného nejde očividně; stěžovatel s obecným soudem toliko polemizuje, a to z pozic podústavní "správnosti", což v kontextu ústavněprávního přezkumu, jak bylo opakovaně zaznamenáno, nepostačuje.
Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu