ECLI:CZ:US:2011:3.US.455.11.1
sp. zn. III. ÚS 455/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. října 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. M., právně zastoupeného JUDr. Davidem Kojzarem, advokátem se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Lidická 784, adresa pro doručování Sokolovská 95/87, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 3 T 166/2009 ze dne 13. 4. 2010, proti usnesení Krajského soudu v Brně -pobočka ve Zlíně sp. zn. 6 To 270/2010 ze dne 10. 6. 2010 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 8 Tdo 1266/2010 ze dne 27. 10. 2010, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Kroměříži jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 36 odst. 1, článkem 37 odst. 2, odst. 3 a článkem 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 13. 4. 2010 sp. zn. 3 T 166/2009 uznán vinným v bodech 1), 2) společně s obviněným M. Š. pokračujícím zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. (dále jen "tr. zákoníku") ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a pokračujícím přečinem neoprávněného držení platební karty podle §234 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a v bodě 3) sám trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona.
Uvedených trestných činů se stěžovatel dle skutkových zjištění obecných soudů (zkráceně řečeno) dopustil tím, že dne 29. 5. 2009 na křižovatce u obce Lhotka, okres Kroměříž, s odsouzeným Š. zastavili pod záminkou fingované poruchy na automobilu vozidlo, jehož řidičku, poškozenou L. H., přinutili pohrůžkou bezprostředního násilí odjet na odlehlé místo v lese, kde se na ní dopouštěli nejrůznějšího zastrašování a násilí popsaného ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, odebrali jí věci v hodnotě nejméně 21.800,- Kč a posléze jí zanechali zavřenou v kufru vozidla. Obdobným způsobem dne 31. 5. 2009 u obce Domanín zastavili vozidlo poškozené I. I., kterou stěžovatel nejprve lstí přiměl otevřít okénko vozidla, posléze prudce otevřel dveře a násilím a pohrůžkami dalšího násilí poškozenou přiměl vydat mobilní telefon a peněženku, čímž jí způsobil škodu ve výši nejméně 5 500,- Kč. Konečně třetím skutkem stěžovatel sám dne 29. 5. 2009 v době kolem 10:30 hodin v penzionu "U Bohouše" v Brně - Bystrci využil nepozornosti obsluhy penzionu a odcizil z baru recepce klíče od motorového vozidla Ford-Galaxy, reg. zn. X X XXXXX v hodnotě 95.000,- Kč, které následně pomocí těchto klíčů odcizil.
Za tyto trestné činy byl stěžovatel nalézacím soudem odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného M. Š. a o náhradě škody.
Proti uvedenému rozsudku soudu prvého stupně podal odvolání jak stěžovatel a odsouzený Š., tak i státní zástupce v neprospěch obou odsouzených. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, v záhlaví označeným usnesením ze dne 10. 6. 2010 všechna tři odvolání jako nedůvodná podle §256 tr. řádu zamítl. Stěžovatel podal prostřednictvím svého obhájce ještě dovolání, opírající se o důvody podle §265b odst. 1 písm. c), e), g), l) tr. řádu, které však Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) odmítl.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil nesouhlas se způsobem hodnocení jednotlivých důkazů nalézacím soudem a se zamítnutím jeho návrhů na doplnění dokazování. Stěžovatel má především za to, že se obecné soudy v žádném z napadených rozhodnutí nevypořádaly dostatečně s jeho námitkou, že byl v době, kdy se měl výše popsaných skutků dopustit, pod vlivem psychotropních látek. Stěžovatel dále vznesl námitku ohledně postupu policejního orgánu při rekognici ze dne 23. 6. 2009. Stěžovatel zdůraznil, že při tomto úkonu nebyl přítomen jeho obhájce. V trestním řízení dále mělo dojít k porušení §215 a §217 tr. řádu, neboť soud prvého stupně stěžovateli dle jeho tvrzení nedovolil klást svědkům doplňující otázky a rovněž jeho závěrečná řeč, resp. jeho poslední slova byla obecným soudem přerušena. Po stránce skutkové nebyla dle názoru stěžovatele dostatečně objasněna subjektivní stránka trestného činu. Stěžovatel namítl, že obecné soudy rezignovaly na to, aby dalšími důkazy ověřily výpověď spoluodsouzeného M. Š.
II.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení. Vyjádření obecných soudů k ústavní stížnosti byla stručná a ve své podstatě jen odkazovala na odůvodnění napadených rozhodnutí; Ústavní soud proto považoval za nadbytečné zasílat tato vyjádření stěžovateli k replice.
K posouzení Ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 3 T 166/2009.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy [čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR]. Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Opakovaně rovněž zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany práva i princip zdrženlivosti a vlastního vědomého sebeomezení, resp. minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 264/03, II. ÚS 489/01, I. ÚS 177/01 a další). Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08).
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti uplatnil argumentaci, z níž je zřejmé, že spatřuje v Ústavním soudu další instanci trestního soudnictví. V ústavní stížnosti dochází k opakování námitek jeho obhajoby, jimiž se již obecné soudy v původním řízení vícekrát obsáhle zabývaly a Ústavní soud tudíž považuje za vhodné v podrobnostech na rozhodnutí těchto soudů odkázat. Uvedené se týká zejména tvrzení stěžovatele, že byl během spáchání výše popsaných skutků pod vlivem drog, jež mu měl údajně podstrčit odsouzený Š. Již nalézací soud srozumitelně vysvětlil, proč se uvedené tvrzení jeví jako ryze účelové a nelogické a není třeba je ověřovat dalším dokazováním. Obecný soud přitom poukázal na znalecké posudky z odvětví toxikologie a psychiatrie a následné výpovědi znalců, podle nichž není reálné, aby kterákoli psychoaktivní látka v rozpětí několika dnů měnila vůli a chování osoby způsobem, jak uvádí stěžovatel. Nalézací soud v logickém odůvodnění odsuzujícího rozsudku náležitě zdůvodnil, proč obhajobě stěžovatele neuvěřil a vycházel z doznání a výpovědi odsouzeného M. Š. Ze spisového materiálu plyne, že postup nalézacího soudu při provádění důkazů byl dostatečně precizní a zcela v intencích zásad dle §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Skutkové závěry tohoto soudu v žádném případě nejsou v rozporu se skutečným obsahem provedených důkazů a další důkazní návrhy stěžovatele se jeví jako irelevantní a nadbytečné.
V řízení o opravných prostředcích již byla obecnými soudy vyvrácena námitka údajné nezákonnosti provedené rekognice se svědkyní I. ze dne 23. 6. 2009. Otázkou přítomnosti obhájkyně u tohoto úkonu se velmi podrobně zabýval Nejvyšší soud v napadeném usnesení (str. 5 až 6 odůvodnění); Ústavní soud považuje z hlediska respektování základních práv stěžovatele za stěžejní skutečnost, že stěžovatel byl již dne 22. 6. 2009 vyslýchán ve smyslu §76 odst. 3 tr. řádu jako osoba podezřelá a byl poučen, že podle §76 odst. 6 tr. řádu má jako zadržená osoba právo zvolit si obhájce, hovořit s ním bez přítomnosti třetí osoby a radit se s ním již v průběhu zadržení. Po tomto poučení byla stěžovateli v postavení zadrženého poskytnuta možnost k uplatnění uvedených práv, čehož však stěžovatel nevyužil. Ústavní soud připomíná, že stát má na základě článku 37 odst. 2, resp. článku 40 odst. 3 Listiny primárně toliko povinnost působení právního zástupce v řízení připustit; povinnost státu obhájce obviněnému aktivně ustanovit je dána teprve v zákonem vymezených případech (viz článek 40 odst. 3 věta třetí Listiny). V projednávané věci učinily orgány činné v trestním řízení této povinnosti zadost v okamžiku, kdy bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro závažné trestné činy a vznikl důvod nutné obhajoby dle §36 odst. 1 tr. řádu. Ve věci je třeba dále zdůraznit, že uvedená rekognice jako neodkladný a neopakovatelný úkon proběhla podle platných předpisů za přítomnosti soudce.
Obdobně neopodstatněnou je námitka stěžovatele, že mu nebylo v hlavním líčení umožněno klást svědkům a znalcům otázky a že soud přerušil jeho poslední slovo. Z protokolů o hlavním líčení je patrný opak - stěžovateli byl dán vždy dostatečný prostor, který však stěžovatel spíše zneužíval ke kladení irelevantních dotazů nebo k vlastním nepřípadným přednesům a protestům, a musel být v tomto ohledu předsedkyní senátu usměrňován (viz např. protokol na č. l. 649 až 650 trestního spisu). Rovněž na závěr hlavního líčení pronesl stěžovatel dlouhou řeč, v níž však v rozporu s účelem posledního slova dle §217 tr. řádu detailně opakoval svou předchozí obhajobu a za tím účelem prováděl obsáhlé citace ze spisového materiálu. Ústavní soud konstatuje, že smyslem tzv. posledního slova obžalovaného není podrobné opakování všech předchozích námitek a obsahu důkazů, jež byly v řízení provedeny. Nelze proto předsedkyni senátu vytýkat, že v projednávané věci poté, co se stěžovateli dostalo náležitého prostoru k přednesení posledního slova, hlavní líčení přerušila.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by v trestní věci došlo k porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu