ECLI:CZ:US:2011:3.US.798.10.1
sp. zn. III. ÚS 798/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. března 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, o ústavní stížnosti družstva Stavba Brno se sídlem v Brně, Podnásepní 10, zastoupeného JUDr. Pavlem Indrou, advokátem se sídlem v Blansku, Rožmitálova 40, proti rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 9 Cmo 158/2007 ze dne 19. 3. 2008 a Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Cdo 3418/2008 ze dne 30. 9. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení vlastnického práva, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Jak plyne z obsahu ústavní stížnosti i obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 Cm 221/2002, podal stěžovatel Krajskému obchodnímu soudu v Brně dne 28. 4. 1993 a 8. 6. 1994 žaloby směřující proti společnosti Stavba k. s. Brno a společnosti LeRK, s. r. o. na určení vlastnictví k tam specifikovaným nemovitým a movitým věcem, kteréžto žaloby byly soudem spojeny ke společnému projednání a vedeny pod sp. zn. 11 Cm 415/94 v řízení, jež bylo následně, z důvodů prohlášení konkurzu na žalovaného KB-LeRK, spol. s r. o., (který se v průběhu řízení stal jeho dalším účastníkem) přerušeno a dosud není pravomocně skončeno, přestože v uvedené věci konstatoval průtahy řízení Ústavní soud svým nálezem sp. zn. III. ÚS 685/06.
Ústavní stížností nyní napadená rozhodnutí v záhlaví označená byla vydána v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele, podané k výzvě konkurzního soudu, jíž se domáhá proti JUDr. D. L., správci konkurzní podstaty úpadce KB-LeRK, spol. s r. o. v likvidaci, vyloučení v žalobě označených nemovitostí z konkurzní podstaty úpadce KB-LeRK. Prvostupňový Krajský soud v Brně svým rozsudkem sp. zn. 4 Cm 221/2002 ze dne 29. 1. 2007 žalobě stěžovatele vyhověl a označené nemovitosti ze soupisu konkurzní podstaty úpadce vyloučil. Vycházel přitom mimo jiné ze zjištění, že 1) stěžovatel a společnost Stavba, s. r. o. (později přeměněná na společnost Stavba, k. s.) uzavřeli v roce 1991 hospodářské smlouvy o převodu sporných nemovitostí za cenu 38.643.826,- Kč, v témže roce stěžovatel prodal stejné společnosti většinu svého movitého majetku včetně strojů a zařízení, 2) převod sporných nemovitostí členská schůze stěžovatele, resp. shromáždění delegátů neprojednávala a neschválila, 3) právní nástupkyně společnosti Stavba s. r. o. uzavřela v roce 1994 s pozdějším úpadcem KB-LeRK kupní smlouvy o převodu sporných nemovitostí na úpadce a ten je zapsán v katastru nemovitostí jako jejich vlastník, 4) na majetek úpadce byl dne 10. 4. 2001 rozhodnutím soudu prohlášen konkurz a správcem konkurzní podstaty byl ustanoven v řízení žalovaný, který pojal sporné nemovitosti do soupisu konkurzní podstaty úpadce. Na základě provedeného dokazování soud prvého stupně učinil závěr, že pokud došlo na základě původních hospodářských smluv z roku 1991 k převodu většiny družstevního majetku stěžovatele na společnost Stavba, s. r. o. (později Stavba k. s.), což vyplynulo ze zápisů představenstva družstva, jednalo se ve smyslu ustanovení §16 odst. 4 písm. e) zákona č. 176/1990 Sb. o rozhodnutí o základních otázkách koncepce rozvoje družstva a jako takové vyžadovalo schválení členskou schůzí. Vzhledem k tomu, že o prodejích majetku družstva rozhodovalo pouze jeho představenstvo a ani následně nedošlo ke schválení rozhodnutí prodat většinu majetku členskou schůzí, je tento prodej pro rozpor s uvedeným ustanovením zákona ve smyslu ustanovení §21 odst. 1 hospodářského zákoníku neplatný. Jedná se neplatnost absolutní, společnost Stavba, s. r. o. se tak nikdy nestala vlastníkem majetku, který je předmětem žaloby, a proto jej nemohla platně převést na další subjekt - úpadce. Ostatní námitky stěžovatele, jimiž zpochybňoval platnost hospodářských smluv - mimo jiné skutečností, že hospodářské smlouvy byly podepsány jménem prodávajícího i kupujícího stejnými osobami, či sjednání nižší kupní ceny než obvyklé - shledal soud nedůvodnými.
Odvolací soud zcela přejal skutková zjištění soudu I. stupně jako správná a zcela se ztotožnil také s jeho závěry, které učinil ohledně nedůvodnosti dalších námitek stěžovatele, jimiž zpochybňoval platnost hospodářských smluv z důvodu jejich podpisu a ceny. Přesto však ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Ustanovení §16 odst. 4 písm. e) zákona č. 176/1990 Sb. totiž aplikoval s jiným výkladem, než soud I. stupně. Uvedl, že rozhodnutím o základních otázkách koncepce rozvoje družstva ve smyslu uvedeného ustanovení je nutno rozumět rozhodnutí o základním směřování činnosti družstva, jako např. určení výrobního programu nebo činnosti družstva, vymezení potřeb, jež budou družstvem zajišťovány apod. a od těchto otázek je pak nutno odlišovat jednotlivé konkrétní úkony, kterými je (případně přijatá) koncepce rozvoje družstva realizována. Rozhodnutí o majetkových dispozicích, ať již jsou pro družstvo a jeho fungování jakkoliv významné, nelze tedy podle něj považovat za otázku koncepce rozvoje družstva, neboť představuje maximálně jeden z kroků, jimiž se koncepce rozvoje, byla-li členskou schůzí přijata, provádí. Podmínkou platnosti právního úkonu, kterým se převádí byť i významná část majetku družstva, proto dle názoru odvolacího soudu, podle v té době platného zákona č. 176/1990 Sb., nebyl souhlas členské schůze družstva, přičemž uvedenému názoru podle jmenovaného soudu nasvědčuje i současná právní úprava §239 odst. 4 písm. f) a h) obchodního zákoníku. Zároveň vyslovil, že ani v případě správnosti závěru soudu I. stupně o tom, že rozhodnutí o prodeji větší části majetku družstva představuje ve smyslu ustanovení §16 odst. 4 písm. e) cit. zákona rozhodnutí o základních otázkách koncepce rozvoje družstva, by nebylo možné jen z tohoto důvodu učinit závěr o absolutní neplatnosti hospodářských smluv a právní úkony ve vztahu ke třetím osobám by byly platné, porušení rozhodnutí členské schůze by pouze zakládalo odpovědnost členů představenstva za škodu, která by tím byla družstvu způsobena. Odvolací soud tak uzavřel, že stěžovatel není vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť vlastnické právo k nim platně převedl hospodářskými smlouvami a právo vylučující zařazení majetku do soupisu majetku konkurzní podstaty mu tudíž nesvědčí.
Proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které dovolací soud napadeným rozhodnutím zamítl, neboť výklad aplikovaného ustanovení §16 odst. 4 písm. e) zákona č. 176/1990 Sb. podaný odvolacím soudem považoval za správný. Podle dovolacího soudu stěžovatel přehlíží, že při jím zastávaném výkladu, by třetí osoby, jež vstoupily s družstvem do smluvních vztahů, byly ve značné právní nejistotě, zda jimi uzavřená smlouva se neodchyluje od schválené koncepce rozvoje družstva a nevyžaduje tudíž ke své platnosti schválení členskou schůzí. Ani další námitky stěžovatele, podle nichž jsou hospodářské smlouvy neplatné s ohledem na to, že byly podepsány za obě smluvní strany stejnými osobami a že sjednaná cena neodpovídala ceně obvyklé, neshledal dovolací soud důvodnými s odkazem na svou judikaturu (rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 3864/2008 ze dne 24. 2. 2009). S odkazem na svou další judikaturu (R č. 40/2009, rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1811/2000) sice připustil, že ve svém rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2531/2008 ze dne 30. 10. 2008 uvedl, že kupní smlouva, jíž jménem obou stran uzavřela stejná fyzická osoba jakožto jejich statutární orgán (případně člen statutárního orgánu) a v níž je sjednaná kupní cena výrazně nižší než cena obvyklá, může být právním úkonem učiněným v rozporu se zákonem a tudíž právním úkonem neplatným, nicméně v projednávané věci podle dovolacího soudu stěžovatel - v dané věci koncentrované podle §118b o. s. ř. - ke svému tvrzení o tom, že sjednaná cena neodpovídala ceně obvyklé, neoznačil do skončení prvního jednání žádný důkaz a sama skutečnost stěžovatelem uvedená až po skončení prvého jednání, že část sporných nemovitostí nakoupených hospodářskou smlouvou ze dne 9. 8. 1991 za cenu 20.574.300,- Kč byla prodána dne 18. 7. 1994 za cenu 31.000.000,-Kč, nic o tržní ceně sporných nemovitostí v roce 1991 nevypovídá. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu se tak stěžovateli podle dovolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, a proto dovolání zamítl.
Proti rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž tvrdí porušení svých vlastnických práv. Po rekapitulaci vývoje dané věci, včetně obsahu napadených rozhodnutí, opětovně obecným soudů vytýká nesprávný výklad aplikovaného ustanovení, který je podle něj příliš restriktivní. Polemizuje s důvody rozhodnutí, přitom k odkazu na současně platnou právní úpravu obchodního zákoníku [§239 odst. 4 písm. f) a h) obchodního zákoníku] uvádí, že právě tato současná úprava potvrzuje jeho názor, že převody majetku v daném případě vyžadovaly souhlasu členské schůze, neboť dříve platná právní úprava v ustanovení §16 odst. 4 písm. e) zákona č. 176/1990 Sb. zahrnovala v pojmu "základní otázky koncepce rozvoje" v sobě i otázky významných majetkových dispozic. Nová právní úprava právě pro lepší srozumitelnost a výklady jednotlivých pojmů vyčlenila majetkové dispozice do samostatného ustanovení, přičemž příslušnost k rozhodování o prodeji nebo nájmu podniku a o jiných významných majetkových dispozicích nyní svěřuje výlučně do působnosti členské schůze. Členskou schůzí neprojednanými a neschválenými převody majetku družstva došlo tedy podle něj k omezení či ke zbavení vlastnických práv jednotlivých družstevníků, neboť bylo jen představenstvem rozhodováno bez jejich vědomí o jejich vlastnictví (bylo disponováno s jejich členskými vklady a vypořádacími podíly, jež tvořily majetek družstva) a v této souvislosti zdůrazňuje, že podle obchodního zákoníku se družstvo ve vnitřních vztazích mezi členy řídí mimo jiné principem družstevní demokracie, jenž nebyl postupem představenstva respektován. Vzhledem k tomu, že byly převedeny prakticky veškeré výrobní prostředky, je jasné, že bývalí členové představenstva družstva se otázkami rozvíjení základních otázek družstva vůbec nemínili zabývat, ačkoliv k tomu ve skutečnosti došlo, tímto krokem totiž došlo k faktickému zrušení veškeré výrobní činnosti družstva. Jejich snaha směřovala spíše k likvidaci družstva, v lepším případě k jeho transformaci na jinou právnickou osobu, ve které obsadili všechny rozhodující funkce. Poukaz na nejistotu právních vztahů pak podle stěžovatele není na místě z důvodů, které dále ve stížnosti rozvádí. V daném případě by mohlo jít o posouzení, zda třetí osoba jednala v dobré víře či nikoliv. V této souvislosti také odkazuje na zásadu, že neznalost zákona neomlouvá a kromě toho třetím osobám by mělo být známo, jaké kompetence má orgán, jenž smlouvu s nimi uzavírá, a mohou se při uzavření smluv domáhat předložení dokladu, který statutární orgán sepsáním smlouvy pověřuje. Poukazuje také na to, že v průběhu řízení navrhoval provedení důkazu konstatováním obsahu spisu sp. zn. 8/11 Cm 415/94, z něhož je mimo jiné zřejmé, že na bývalé vedení představenstva družstva bylo podáno trestní oznámení, které bylo předmětem trestního stíhání, přičemž trestní řízení bylo usnesením Okresního soudu v Pelhřimově sp. zn. 11 T 30/94 zastaveno. Podle stěžovatele, který usnesení nemá k dispozici, se tak patrně stalo z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhl zrušení napadených rozhodnutí.
Nejvyšší soud ČR jako účastník tohoto řízení se ve svém vyjádření nejprve vyjadřuje k obsahu ústavní stížnosti a poukazuje na to, že v ústavní stížnosti se nenachází ústavně právní argumentace, její obsah je jen prostou polemikou s výkladem §16 odst. 4 písm. e) zákona č. 176/1990 Sb., jak byl tento podán v rozsudku odvolacího a dovolacího soudu. Ve vazbě na stěžovatelovu námitku, že v řízení opakovaně žádal provedení důkazu obsahem spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 8/11 Cm 415/94, Nejvyšší soud namítá nepřípustnost této části ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a připomíná judikaturu Ústavního soudu této otázky se týkající s tím, že stěžovatel argument týkající se obsahu označeného spisu, jímž mělo být prokázáno podání trestního oznámení na bývalé vedení stěžovatele v dovolání nepoužil a rozsudek Nejvyššího soudu tak nelze mít za neústavní proto, že se nevyslovuje k otázkám, které mu stěžovatel v dovolání ani nepoložil, ač tak učinit měl a mohl. Dodává dále, že nelze-li prostřednictvím argumentů, které stěžovatel dříve neuplatnil v dovolání, zpochybnit dovolací rozhodnutí Nejvyššího soudu, tím více to v ústavní rovině platí (v rozsahu týchž argumentů) pro rozhodnutí odvolacího soudu; tím, že stěžovatel neuplatnil uvedené argumenty v dovolání totiž ohledně nich "nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje". Nejvyšší soud dále upozorňuje na to, že citace jeho rozhodnutí stěžovatelem v otázce předpokladů absolutní neplatnosti právního úkonu je vytržena z kontextu, tato pasáž jeho rozhodnutí končí totiž konstatováním, že tvrzený rozpor smluvené ceny a ceny obvyklé nemohl být zkoumán proto, že stěžovatel porušil povinnost tvrzení, s tímto závěrem ústavní stížnost nepolemizuje vůbec. K povaze zbytku ústavní stížnosti pak Nejvyšší soud dává najevo své přesvědčení o tom, že jeho rozhodnutím nebylo zasaženo do stěžovatelových práv, poukazuje na to, že ústavní stížnost je koncipována jako další opravný prostředek na úrovni "jednoduchého práva" a v této souvislosti opakovaně připomíná judikaturu Ústavního soudu. Konečně pak Nejvyšší soud upozorňuje na to, že podle aktuálních údajů dostupných z webových stránek Ministerstva spravedlnosti se ústavní stížnost stala rovněž bezpředmětnou s ohledem na to, že konkurz na majetek úpadce byl v mezidobí zrušen po splnění rozvrhového usnesení, a to usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2010 č. j. 26 K 60/2000-602, které nabylo právní moci dne 10. 6. 2010. Ani zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí proto již nemůže přivodit úspěch stěžovatele v řízení o vylučovací žalobě podle §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání. V této souvislosti se ve vyjádření odkazuje na závěry obsažené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 6. 2007 Opjn 8/2006, uveřejněného pod č. 74/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v praxi pak na důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3620/2010. Vyjádření je pak uzavřeno přesvědčením Nejvyššího soudu, že ústavní pořádek České republiky nebyl jeho postupem či rozhodnutím porušen, věc projednal a rozhodl v souladu s platnými právními předpisy, jež jsou i co do svého výkladu konformní s ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k uvedenému navrhl tento účastník řízení odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné a se zřetelem k uvedenému procesnímu postoji v otázce způsobu, jímž by Ústavní soud měl rozhodnout, neudělil souhlas s upuštěním od případného ústního jednání v této věci.
Vrchní soud v Olomouci jako účastník tohoto řízení ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti udělil souhlas s upuštěním od ústního jednání ve věci a s odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí navrhl zamítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné.
JUDr. D. L. ve svém vyjádření ze dne 19. 1. 2011 Ústavnímu soudu sdělil, že po zrušení konkurzu na majetek úpadce KB-LeRK, s. r. o. v likvidaci, byl usnesením Krajského soudu v Brně zproštěn funkce správce konkurzní podstaty úpadce a má za to, že mu již nepřísluší být vedlejším účastníkem v daném řízení, jehož postavení se podle §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdal pro případ, že by mu přes uvedené skutečnosti toto postavení bylo přiznáno.
Stěžovatel v replice na vyjádření Nejvyššího soudu k obsahu ústavní stížnosti k námitce týkající se nedostatku ústavně právní argumentace v podstatě uvádí, že pokud Nejvyšší soud v této konkrétní věci zaujal (pro obdobné případy) prakticky závazné stanovisko, zasáhl do vlastnických práv osob sdružených v právnické osobě - družstvu, která je postavena na specifických principech ve srovnání s ostatními právnickými osobami a případné stanovisko Ústavního soudu k těmto otázkám není bezpředmětné. K odkazu na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2010 sp. zn. 26 K 60/2000 poukazuje stěžovatel na dosud probíhající spor o určení vlastnictví k nemovitostem vedený u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8/11 Cm 415/94, ve kterém stejná právnická osoba figuruje nadále jako druhý žalovaný s tím, že rozhodnutí soudu v uvedené věci může stanovisko Ústavního soudu ovlivnit. Dává také najevo svůj nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu o nevyčerpání všech prostředků k ochraně práv stěžovatele, k čemuž uvádí, že pokud byl označený spis Krajského soudu v Brně zmiňován, stalo se tak proto, že má přímou návaznost na danou věc.
Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, vyjádření účastníků řízení a obsahem spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 Cm 221/2002 a při posuzování ústavní stížnosti uvažoval takto:
Podle čl. 4 Ústavy ČR jsou základní práva pod ochranou soudní moci a je tedy povinností obecných soudů všech stupňů při svém rozhodování mít takovou ochranu na zřeteli.
Kromě závěru, že námitky stěžovatele týkající se neplatnosti hospodářských smluv z důvodu jejich podpisu na obou jejich stranách stejnými osobami nejsou důvodné, jež Ústavní soud v zásadě považuje za ústavně konformní, založily soudy odvolací a dovolací svá zamítavá rozhodnutí jednak na od soudu I. stupně odlišném shora popsaném výkladu a aplikaci ustanovení §16 odst. 4 písm. e) zákona č. 176/1990 Sb. a dále na v podstatě obecném závěru, že i kdyby bylo možno považovat předmětné hospodářské smlouvy za úkony vyžadující schválení členskou schůzí, resp. rozhodnutí členské schůze, nečinil by samotný fakt jejich neschválení právní úkon ve vztahu ke třetím osobám neplatným, neboť třetí osoby, jež vstoupily s družstvem do smluvních vztahů, by byly ve značné právní nejistotě, zda jimi uzavřená smlouva se neodchyluje od schválené koncepce rozvoje družstva.
Ani jeden z uvedených závěrů však v posuzované věci dle Ústavního soudu akceptovat nelze, neboť nebere v úvahu všechna fakta zjištěného skutkového stavu v jejich souvislostech, přitom jsou to právě skutkové okolnosti každé věci, které činí každý souzený případ jedinečným, kterýžto fakt třeba při činění právních závěrů vždy mít na paměti. V této souvislosti nutno připomenout nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 283/2000, v němž byla mj. zdůrazněna povinnost soudu při rozhodování přihlédnout ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, kteroužto povinnost soudů zdůraznil Ústavní soud i v řadě svých nálezů dalších. Zároveň třeba připomenout i judikaturu Ústavního soudu týkající se aplikace práva a jeho výkladu (např. i nálezy sp. zn. III. ÚS 258/03, Pl. ÚS 33/97, Pl. ÚS 21/96, Pl. ÚS 21/96).
V průběhu daného řízení nebyl nijak zpochybněn fakt zjištěný soudem prvého stupně a jako správné zjištění převzatý i soudem odvolacím, totiž fakt, že předmětnými hospodářskými smlouvami a časově na ně navazujícími dalšími smlouvami převádějícími movitý majetek družstva byla převedena na další subjekt - společnost Stavba, s. r. o. převážná většina družstevního majetku stěžovatele, a to pouze na základě jednání představenstva družstva, aniž v tomto směru předcházelo jakékoliv rozhodování členskou schůzí družstva. Od tohoto faktu - zjištění převedení většiny družstevního majetku - obecnými soudy přijatý výklad použitého ustanovení odhlíží. Jistě možno obecně souhlasit s názorem, že dispozice s majetkem bylo, podle tehdy platné právní úpravy, třeba považovat pouze za úkony směřující k realizaci základní koncepce rozvoje družstva a jeho činnosti, takový výklad však lze v konkrétních případech podle Ústavního soudu akceptovat jen za stavu, kdy členskou schůzí schválená základní koncepce rozvoje družstva s dispozicí s majetkem většího rozsahu počítala, resp. kdy dříve členská schůze o základních otázkách koncepce rozvoje družstva takové realizační úkony předpokládající rozhodla a logicky pak také jen za předpokladu, že i po provedených dispozicích by bylo družstvo ještě vůbec nějaké činnosti schopno. V souzeném případě tak s ohledem na uvedená zjištění předmětné hospodářské smlouvy, které nelze posuzovat izolovaně od dalších uskutečněných převodů majetku, nutno považovat za úkony měnící dosavadní základní směřování rozvoje družstva a hodnotit je jako takové, které ke své platnosti vyžadovaly souhlasné rozhodnutí členské schůze družstva a, pokud se tak nestalo, a to ani následně, nutno je hodnotit jako odporující právním předpisům a to nejen ustanovení §16 odst. 4 zákona č. 176/1990 Sb. ale i jeho ustanovení §2 odst. 1, ve smyslu ustanovení §21 odst. 1 tehdy platného hospodářského zákoníku.
V poměru k dalšímu závěru obecných soudů, kladoucímu důraz na právní jistotu třetích osob, třeba uvést, že i zde absentuje ohled na skutkové okolnosti tohoto konkrétního případu. Ve vztahu k právní jistotě třetích osob totiž nepochybně hraje významnou roli jejich dobrá víra, ohled na právní jistotu třetích osob jejich dobrou víru předpokládá a právě ta v poměru k žalovanému při uzavírání smlouvy o převodu nemovitostí dne 18. 7. 1994 v souzené věci zjišťována nebyla. V naznačeném směru třeba zdůraznit, že stěžovatel již dne 8. 6. 1994 podal soudu žalobu na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, a to proti žalovaným Stavba, k. s. a LeRK Brno a současně žádal soud o vydání předběžného opatření, jímž by byla dispozice s majetkem družstva omezena. Uvedená žaloba je projednávána v řízení vedeném u Krajského obchodního soudu v Brně pod sp. zn. 8/11 Cm 415/94 (v němž konstatoval průtahy řízení Ústavní soud svým nálezem sp. zn. III. ÚS 685/06, které doposud není ukončeno), v průběhu kterého se stal účastníkem i žalovaný v tomto sporu. V poměru k němu, resp. k úpadci jako k dalšímu nabyvateli předmětných nemovitostí, pak stěžovatel v průběhu tohoto řízení - poprvé již v doplňku žaloby (č. l. 12 spisu), opakovaně pak ve svých podáních (č. l. 101 a 111 spisu) i v závěrečné řeči před soudem I. stupně (č. l. 147 p. v. spisu) - jeho dobrou víru při uzavírání smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 18. 7. 1994 zpochybňoval. Mimo jiné tvrdil, že sám prostřednictvím svého tehdejšího právního zástupce žalovaného upozorňoval dopisem ze dne 3. 9. 1993 na k soudu podanou žalobu o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Tato tvrzení stěžovatele obecné soudy ve svých úvahách ponechaly stranou, a to přesto, že stěžovatel již v počátcích řízení navrhoval provedení důkazu uvedeným dopisem a celým obsahem spisu Krajského obchodního soudu v Brně sp. zn. 8/11 Cm 415/94 (č. l. 13 spisu) - důkaz částí označeného spisu včetně uvedeného dopisu byl také soudem I. stupně proveden - přitom právě absence dobré víry žalovaného mohla právní závěry obecných soudů ovlivnit.
Podle přesvědčení Ústavního soudu lze uvedené vztáhnout i k postupu dovolacího soudu. Přestože dovolání stěžovatele již výslovnou námitku vztahující se ke zpochybnění dobré víry žalovaného neobsahovalo, měl dovolací soud, který v tomto případě rozhodoval o dovolání proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu ze zákona přípustném [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], podaného s odkazem na dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) i §241a odst. 3 o. s. ř., ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout k faktu, že uvedené tvrzení stěžovatele, které se snažil prokázat, zůstalo odvolacím soudem nezhodnoceno.
Pro úplnost k námitce Nejvyššího soudu týkající se nedostatku ústavně právní argumentace v ústavní stížnosti Ústavní soud uvádí, že stížnost sice skutečně postrádá podrobnější ústavněprávní argumentaci, nicméně je z ní patrno tvrzení stěžovatele o porušení jeho vlastnických práv protiústavní interpretací aplikovaného ustanovení v napadených rozhodnutích. K námitce nepřípustnosti části námitek stěžovatele, vážících se k té části obsahu spisu Krajského obchodního soudu v Brně sp. zn. 8/11 Cm 415/94, jímž mělo být prokázáno podání trestního oznámení na bývalé vedení stěžovatele, Ústavní soud odkazuje na shora uvedené důvody, z nichž je patrno, že touto námitkou stěžovatele se nezabýval.
Ústavní soud tak s ohledem na uvedené uzavírá, že v daném řízení právům stěžovatele nebyla poskytnuta dostatečná ochrana a nebýt faktu, na nějž upozornil Nejvyšší soud ve svém vyjádření, plynoucího i z vyjádření žalovaného a Ústavním soudem ověřeného, totiž faktu, že v mezidobí byl usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 26 K 60/200-602 ze dne 13. 5. 2010, které nabylo právní moci dnem 10. 6. 2010, zrušen konkurz na úpadce KB LeRK, spol. s r. o. v likvidaci, po splnění rozvrhového usnesení, napadená rozhodnutí by pro porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) zrušil. Avšak právě s ohledem na uvedený fakt, jehož důsledkem je, že pominuly účinky soupisu majetku konkurzní podstaty a tedy i důvod vést spor o vyloučení majetku z tohoto soupisu, ztratila tato ústavní stížnost své opodstatnění, a proto ji Ústavní soud z tohoto důvodu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu