ECLI:CZ:US:2011:4.US.1120.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1120/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. D., právně zastoupeného JUDr. Evženem Bokotejem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Dlážděná 4, směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2009, č.j. 63 T 16/2009-4698, a Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2010, č.j. 10 To 33/2010-5092, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011, č.j. 6 Tdo 1535/2010-105, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo nebýt stíhán a zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zakotveným v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) a e) Úmluvy, a to postupem, který byl v rozporu s čl. 1 odst. 2, čl. 4 a čl. 95 Ústavy České republiky.
Výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákona, a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 23. června 2008, sp. zn. 34 T 276/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. únor a2009, sp. zn. 55 To 35/2009, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále mu byl uložen trest zákazu pobytu v hlavním městě Praze na dobu pěti let. Stěžovateli a dalším spoluobžalovaným pak byla uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně poškozenému D. T. V.částku 2.507.500,- Kč a rovněž povinnost uhradit společně a nerozdílně poškozeným H. V. M. částku 2.033.851,- Kč, a M. N. T. T. částku 507.550,- Kč.
K odvolání státního zástupce, stěžovatele i dalších spoluobžalovaných byl rozsudek, ve vztahu ke stěžovateli a dalším spoluobžalovaným, zrušen v celém rozsahu a Vrchní soud v Praze citovaným rozsudkem jej nově shledal vinným ze spáchání zločinu loupeže podle ustanovení §173 odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku, a odsoudil stěžovatele k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a šesti měsíců, při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 23. června 2008, sp. zn. 34 T 276/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. únor a2009, sp. zn. 55 To 35/2009, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu pobytu v hlavním městě Praze na dobu pěti let. Současně byla stěžovateli uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně s dalšími spoluodsouzenými poškozenému D. T. V. částku 2.507.500,- Kč a rovněž povinnost uhradit společně a nerozdílně s dalšími spoluodsouzenými poškozeným H. V. M. částku 2.033.851,- Kč, a M. N. T. T. částku 507.550,- Kč.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že Nejvyšší soud při posuzování jeho dovolání postupoval příliš restriktivním způsobem, který neodpovídá požadavkům na spravedlivé soudní řízení. Za správné nepovažuje závěry, podle nichž dovolacímu soudu nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci, ani to, že námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů či neúplnosti dokazování, nemají povahu právně relevantních námitek. V jeho věci se tak Nejvyšší soud nezbýval dostatečně jeho dovoláním a nevypořádal se se všemi v něm uvedenými důvody. Nejvyšší soud rovněž neměl respektovat skutečnost, že dovolací řízení se nachází v ústavním rámci spravedlivého procesu a že rozhodovací praxe obecných soudů musí interpretovat domácí právo konformně se závazky plynoucími pro České republiky z relevantních mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky).
Stěžovatel tak byl shledán vinným, aniž by byla jeho vina spolehlivě prokázána, neboť z odůvodnění rozsudků nevyplývá takový vztah mezi provedenými důkazy a závěry o vině a trestu. V případě stěžovatele tak došlo k porušení principu presumpce neviny, jakož i zásady in dubio pro reo. Stěžovatel rovněž konkrétně vytýkal pochybení, k nimž měly soudy nalézací a odvolací dospět v rámci řízení ve věci samé. Městský soud v Praze tak dovodil vinu stěžovatele na základě osamocené výpovědi jednoho ze spoluobžalovaných, která byla ostatními spoluobžalovanými zpochybňována. Dokazování bylo vedeno v nedostatečném rozsahu a relevantními námitkami stěžovatele se soudy nezabývaly způsobem odpovídajícím pravidlům stanovým trestním řádem, resp. ústavněprávními mantinely.
Stěžovatel rovněž odkázal i na judikaturu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 464/99, sp. zn. IV. ÚS 73/03; sp. zn. III. ÚS 181/2000; sp. zn. III. ÚS 617/2000; sp. zn. III. ÚS 628/2000; sp. zn. III. ÚS 671/02, a sp. zn. IV. ÚS 335/05.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 63 T 16/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel již podal "z opatrnosti" ústavní stížnost směřující toliko proti napadeným rozsudkům, o které však Ústavní soud do podání projednávaného návrhu nerozhodl. Poté však byla, usnesením ze dne 20. dubna 2011, sp. zn. III. ÚS 2973/10, předchozí ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Stěžovatel následně část argumentace, směřující proti napadeným rozsudkům zopakoval i v právě projednávané ústavní stížnosti, přičemž významná část se zaměřila na tvrzené pochybení Nejvyššího soudu. Stěžovatel brojí proti restriktivnímu přístupu Nejvyššího soudu při výkladu dovolání. Vyjadřuje svůj osobní nesouhlas s prezentací dovolání Nejvyšším soudem.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Ze spisu i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel od počátku uplatňoval ve své obhajobě argumentaci, že se žádné trestné činnosti nedopustil a informace o jeho přítomnosti na místě se nezakládají na pravdě. Stěžovatele přitom usvědčovala především výpověď jednoho spoluobžalovaného, který ještě před ukončením řízení ve věci samé spáchal sebevraždu. Vzhledem k tomu, že právě výpověď tohoto spoluobžalovaného "škodila" i všem ostatním odsouzeným, není argumentace zpochybňující věrohodnost zemřelého osamocená. Bylo proto úkolem soudu prověřit hodnověrnost do té doby provedených výslechů a porovnat tyto s ostatními provedenými důkazy. Z činnosti nalézacího soudu je ovšem patrné, že právě tomu věnoval maximální pozornost. Provedené dokazování tak dostálo zvýšeným požadavkům na vyvození závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů.
Vzhledem k tomu, že nalézací soud dospěl k závěru, který jako správný postupně posoudily i další soudy v řízeních o opravných prostředcích a který vedl k vydání rozhodnutí nepříznivého pro stěžovatele i další odsouzené, nezbylo stěžovateli než opakovat již uplatněnou argumentaci. Jak je zjevné, trestní soudy se s ní řádně vypořádaly. Stěžovatel přesto opakovaně v ústavní stížnosti toliko vyjádřil nesouhlas se závěry soudů při projednávání věci samé, který sám o sobě není způsobilý založit důvodnost ústavní stížnosti. K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces, zakotvenému v čl. 36 Listiny, proto Ústavní soud neshledal, že by byl stěžovatel zkrácen, jak konečně Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře k polemice s právními závěry soudů vyložil; např. IV. ÚS 23/93 (publ. in: N 28/1 SbNU 219).
Pokud se týká správnosti hodnocení provedených důkazů ve vztahu k ústavnímu zmocnění obecných soudů, resp. ke správnosti a důvodnosti trestního stíhání a následného vydání rozhodnutí o zbavení osobní svobody, pak Ústavní soud konstatuje, že v souladu s čl. 90 Ústavy České republiky, jen soud ze soustavy obecných soudů rozhoduje o vině a trestu za trestné činy, které definuje zákon (čl. 39 Listiny). Soud přitom rozhoduje podle svého volného uvážení a v rámci stanoveného trestního řádu, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje zákonné podmínky (trestní řád) a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. V rámci provedeného dokazování soud prvého stupně přezkoumatelně vyložil, na základě čeho dospěl k závěru o vině stěžovatele a jaké úvahy jej k tomu vedly. Z odůvodnění potom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Těmto zákonným požadavkům odůvodnění rozsudku nalézacího soudu odpovídá. K námitce neadekvátního posouzení provedených důkazů a jejich interpretace v jeho neprospěch, Ústavní soud poznamenává, že jeho úkolem je pouze zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk z roku 1988, A - 140, §46).
Odvolací soud k odvolání všech zúčastněných shledal toliko změnu právní kvalifikace jednání stěžovatele, a dalších obžalovaných zúčastnívších se rovněž jednání uvedených pod body 10 a 13 z rozsudku nalézacího soudu, s ohledem na změnu právní úpravy. Proto došlo k překvalifikování výroku o vině a trestu podle příznivější úpravy dané v trestním zákoníku. Jinak odvolací soud shledal správnost závěrů Městského soudu v Praze.
Pokud se týká námitek stěžovatele směřujících proti postupu dovolacího soudu Ústavní soud sdílí přesvědčení, že Nejvyšší soud není, jak je již ze samotného vymezením dovolacích důvodů v trestního řádu, povolán k plnému soudnímu přezkumu rozsudků nižších soudů činných v trestním řízení. Samo zákonné omezení dovolacích důvodů přitom není zkrácením v zaručených právech jak plynou z Listiny či z Úmluvy, která deklaruje nárok na jeden opravný prostředek, jímž je odvolání. Pokud byla do právního řádu včleněna možnost podání dalšího nástroje - dovolání, nelze tento benefit považovat za nezbytně nutně stejně účinný jako předchozí opravný prostředek. Proto přísnost posouzení důvodnosti aplikace tohoto mimořádného opravného prostředku plně souvisí s jeho účelem, kterým je korekce výjimečných, zákonem deklarovaných pochybení, k nimž mohlo dojít v předchozím trestním řízení. Samo zopakování úplného soudního přezkumu by popřelo mimořádnost tohoto procesního nástroje. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu, není možno tuto polemiku, jak již výše uvedeno, považovat za skutečnost zakládající důvodnost ústavní stížnosti.
Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Soudy se jeho věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru. Soudy přitom postupovaly zcela v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu