ECLI:CZ:US:2011:4.US.1161.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1161/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. května 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Adamem Bezděkem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 118, proti usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně sp. zn. 3 KZV 65/2010 ze dne 25. 2. 2011 a Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 109/2011 ze dne 31. 3. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. 8 odst. 1, 2, a 5, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označená rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh je patrno, že stěžovatel, proti němuž bylo 31. 11. 2010 zahájeno trestní stíhání pro zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 a odst. 5 písm. a) trestního zákona a dále pro přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákona a který byl usnesením Městského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2010 vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), c) trestního řádu, byl v záhlaví označeným usnesením státního zastupitelství ponechán i nadále ve vazbě, když státní zástupce po přezkoumání příslušného vyšetřovacího spisu dospěl k závěru, že vyšetřování nelze v základní tříměsíční vazební lhůtě skončit, přičemž důvody vazby útěkové a předstižné podle §67 písm. a) a c) trestního řádu u stěžovatele, z důvodů, které rozvedl (pro předchozí opakované odsouzení pro trestnou činnost téže povahy reálné ohrožení vysokým trestem odnětí svobody, obava z vyhýbání se trestnímu stíhání a trestu plynoucí ze skutečnosti, že nikde nepracuje a nezdržuje se v místě svého trvalého bydliště, kde pouze navštěvuje matku, včetně zhodnocení důkazů vztahujících se k okolnostem jeho finanční situace, odůvodňující podle soudu obavu z opakování trestné činnosti), trvají i nadále. Stížnost stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí státního zastupitelství byla pak napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně shora označeným jako nedůvodná zamítnuta.
Proti označeným rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel tvrdí, že zákonné podmínky pro jeho setrvání ve vazbě, které podrobně rozebírá, nejsou v jeho případě naplněny, závěry státního zastupitelství v napadeném rozhodnutí uvedené nejsou dostatečně podloženy skutečnostmi, jež by měly odůvodnit obavy z útěku a opakování trestné činnosti. Stěžovatel poukazuje na jednotlivé skutečnosti jím uváděné na svou obranu, které byly při rozhodování pominuty, především však podle něj z průběhu vyšetřování vůbec nevyplývá závěr, že by měl být on podezřelý či vinný pro stíhaný skutek. V tomto směru poukazuje na jednotlivé důkazy svědčící o opaku, přitom vyzdvihuje ty z nich, které podle něj potvrzují, že se v době spáchání trestného činu nacházel ve společnosti svědků v místě jejich bydliště. Rozvádí pak další okolnosti nasvědčující tomu, že nepřímé důkazy proti němu svědčící byly na místo činu dodány účelově skutečným a dosud neznámým pachatelem. Rozhodnutí krajského soudu pak vytýká nedostatečné odůvodnění, které je natolik stručné, že je nepřezkoumatelné. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (I. ÚS 125/08 a II. ÚS 897/08), z níž cituje, pak uzavírá, že postup orgánů činných v trestním řízením je projevem libovůle a že napadenými rozhodnutími došlo k porušení práv shora označených. Z těchto důvodů v ústavní stížnosti dále rozvedených proto navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Dle konstantní judikatury Ústavního soudu je především věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny základních práv a svobod) buď vůbec anebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním nesouladu s kautelami vyplývajícími z ústavního pořádku (nález ve věci sp. zn. III. ÚS 18/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 6, č. 88, vydání 1., Praha C. H. Beck 1997). Z judikatury Ústavního soudu také vyplývá, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve smyslu ustanovení §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které trestní věci v dané fázi trestního řízení posoudit, zda trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 303/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, str. 149 a další). Kritéria pro toto posouzení je třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní trestní věci, osoby obviněného či obžalovaného, jeho osobních poměrů, charakteru a rozsahu stíhané trestné činnosti i rozsahu potřebného dokazování. Ústavní soud je povinen respektovat nezávislost obecných soudu při takovém rozhodování a byl by oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by interpretace zákonných ustanovení byla natolik extrémní, že by vybočovala z mezí ústavnosti. Taková situace v dané věci zjištěna nebyla. Na tomto místě možno připomenout rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 48/08, v němž bylo konstatováno, že "požadavek jistoty bez důvodných pochybností je nezbytný při meritorním rozhodování soudu, není však ve většině případů reálný při rozhodování o vazbě. Takovouto jistotu ustanovení §67 trestního řádu ani nevyžaduje. Existence důvodů vazby není podmíněna důkazy potvrzujícími počínání obviněného způsobem předpokládaným v ustanovení §67 trestního řádu, lze je opírat již o opodstatněnou obavu z možnosti takového jednání, jehož uskutečnění má právě vazba zabránit."
Posuzováno z uvedených hledisek, napadené rozhodnutí státního zastupitelství v dané fázi trestního řízení zatím obstojí, stejně jako rozhodnutí krajského soudu, jenž se ztotožnil se závěry prvostupňového rozhodnutí a na zdůvodnění jeho rozhodnutí se tak v podstatě odvolal. S přihlédnutím k tomu, co již Ústavní soud ve své judikatuře (nález sp. zn. I. ÚS 1252/08) zdůraznil, totiž že podmínkou sine qua non při posuzování zákonnosti pokračující vazby je trvání důvodného podezření, že zadržená osoba trestný čin spáchala, však třeba dodat, že s ohledem na závažnost tvrzení stěžovatele o účelovém dodání nepřímých důkazů proti němu na místo činu, jež se snaží prokázat údajem o nalezení jeho krevní stopy na místě dalšího, obdobným způsobem spáchaného trestného činu (odcizení bankomatu) v Adamově dne 3. 1. 2011, tedy v době, kdy se stěžovatel již nacházel ve vazební věznici, kteréžto tvrzení se dle obsahu odůvodnění rozhodnutí státního zastupitelství bude prověřovat, jeví se pro potřeby dalšího rozhodování o trvání vazby zcela nezbytným urychleně provést vyhodnocení příslušných stop. K tvrzenému možnému porušení práva na zákonného soudce pak třeba uvést, že podle pravidel stanovených Rozvrhem práce Krajského soudu v Brně na rok 2011 (www.ksoud.brn.justice.cz) jsou v senátě 9 To jmenovaného soudu, pověřeném rozhodováním o opravných prostředcích podle §146a trestního řádu, jako předsedové senátu uvedeni oba stěžovatelem ve stížnosti jmenovaní soudci, z čehož plyne, že posuzovaná věc byla u krajského soudu rozhodnuta soudcem povolaným ji rozhodnout řádným rozvrhem práce a nemohlo proto dojít k porušení práva na zákonného soudce, zaručovaného čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z uvedeného je patrno, že Ústavní soud nezjistil zásah do základních práv stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2011
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu