ECLI:CZ:US:2011:4.US.1418.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1418/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. června 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Ing. P. M., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem, AK se sídlem v Praze 5, Lamačova 824/9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2011 čj. 35 Co 587/2010-47 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 4. 2010 čj. 73 EXE 1409/2010-18 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 13. 5. 2011 se Ing. P. M. (dále též "povinný" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem konstatoval porušení principu právní jistoty a základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 2 a 4, čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná ve věci nařízení exekuce nezletilých oprávněných proti povinnému pro výživné.
Stěžovatel také navrhl, aby náklady na jeho zastoupení v řízení před Ústavním soudem, které blíže specifikoval, zaplatil stát; návrh odůvodnil tvrzením, že jeho práva měla být ochráněna již v řízení před obecnými soudy.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 23. 2. 2011 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 20. 4. 2010 Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "exekuční soud") podle pravomocného a vykonatelného rozsudku téhož soudu ze dne 1. 12. 2009 nařídil exekuci k uspokojení pohledávky nezletilých ve výši a lhůtách v rozhodnutí specifikovaných a k uspokojení nákladů oprávněného a nákladů této exekuce, jež budou určeny v příkazu k úhradě nákladů exekuce, a provedením exekuce pověřil soudního exekutora.
Dne 23. 2. 2011 odvolací soud k odvolání povinného usnesení exekučního soudu ze dne 20. 4. 2010 potvrdil.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že postupem a napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k "brutálnímu zásahu" do jeho ústavních práv, neboť obecné soudy interpretovaly právní předpisy a související judikaturu zcela chybně a v jeho neprospěch; poukázal na nálezy III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95, uveřejněné ve Sb. n. u., sv. 3, resp. sv. 4.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Projednávaná ústavní stížnost je specifická tím, že nesměřuje proti vlastnímu pravomocnému, resp. vykonatelnému, rozhodnutí ve věci, nýbrž je podávána ve stadiu výkonu rozhodnutí, kde - přísně vzato - nejde o rozhodnutí o právu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ale o jeho výkon. Ústavní soud je však toho názoru, že "právo na soud", jehož jedním aspektem je právo na přístup k soudu, tj. právo zahájit řízení před soudem v civilních věcech zakotvené v citovaných článcích Listiny a Úmluvy by bylo iluzorní, pokud by zákon dovoloval, aby konečné závazné a vykonatelné soudní rozhodnutí ve věci zůstalo neúčinné k újmě jedné ze stran. Jinak řečeno, na výkon rozhodnutí musí být pohlíženo jako na nedílnou součást "procesu" pro účely článku 6 Úmluvy, resp. čl. 36 odst. 1, ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny.
Podstatou ústavní stížnosti, postrádající jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci, byl nesouhlas stěžovatele s právními názory obecných soudů obsaženými v napadených rozhodnutích. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že není povolán přezkoumávat správnost právních závěrů vyvozených obecnými soudy - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 ve věci III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161); nález ze dne 29. 8. 2006 ve věci I. ÚS 398/04, Sb. n. u., sv. 42, str. 257 (261)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 ve věci III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)].
Ústavní soud konstatuje, že z ústavní stížnosti ani napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněno, nezjistil jakýkoliv náznak stěžovatelem tvrzeného porušení základních práv.
Návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů na jeho zastoupení Ústavní soud nevyhověl pro nesplnění podmínek ustanovení §83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu