ECLI:CZ:US:2011:4.US.1742.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1742/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti M. K., právně zastoupeného advokátkou JUDr. Zuzanou Chlupáčovou, Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti výroku II. a III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2011 sp. zn. 22 Co 28/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 13. 6. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citované části rozsudku městského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2011 sp. zn. 22 Co 28/2011 byl změněn rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 26. 10. 2010 sp. zn. 12 C 42/2010, kterým byla zamítnuta žaloba o snížení výživného pro zletilé dítě (výrok I.) a současně byla žalobci uložena povinnost nahradit stěžovateli k rukám jeho právní zástupkyně náklady řízení ve výši 56.172,28,- Kč (výrok II.). K podanému odvolání a částečnému zpětvzetí žaloby do částky 2.500,- Kč měsíčně krajský soud výrok soudu prvního stupně ve věci samé částečně zrušil a řízení zastavil. Ve zbytku rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že stěžovateli v procesním postavení žalovaného přiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně pouze v částce 5.292,- Kč. Výrokem III. rozhodl odvolací soud o nákladech odvolacího řízení v částce 2.520,- Kč.
Stěžovatel je toho názoru, že odvolací soud nesprávně aplikoval vyhlášku ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"). Stěžovatel učinil spornou i úvahu odvolacího soudu o nízké náročnosti řízení poskytovaných právních služeb. Výživné je svou podstatou zcela jednoznačně jedním z plnění, která jsou opětující se, tedy je nelze podřadit pod další rozhodování podle zákona o rodině, tj. např. pod rozhodování o osobním stavu. Soud druhého stupně, který rozhodoval o odvolání žalobce jako neúspěšného účastníka řízení, podle názoru stěžovatele aplikoval nesprávné ustanovení právního předpisu, který stanoví výši paušální úhrady nákladů řízení pro toho z účastníků, který byl úspěšný. Uvedeným způsobem se stěžovatel dostal do nerovného postavení vůči tomu, kdo nejen vyvolal řízení a byl v něm neúspěšný, ale současně se mu jako dospělému člověku, který nemá dosud vlastní příjmy, snižuje jeho životní úroveň. Současně advokát, který je povinen jako podnikatel účtovat odměnu za poskytnuté právní služby, je stavěn do pozice, kdy řeší otázku, která mu nenáleží.
III.
Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou.
Podstatou ústavní stížnosti bylo, zda měl odvolací soud v souvislosti s rozhodováním o nákladech řízení aplikovat ustanovení §3 odst. 2 advokátního tarifu nebo zda měl aplikovat ustanovení §7 písm. b) advokátního tarifu.
K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho věci odvolacím soudem Ústavní soud připomíná, že základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 a násl. hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jehož součástí je mj. i záruka spravedlivého a veřejného projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nepředstavuje záruku jakéhokoliv materiálního subjektivního práva (což ostatně vyplývá již ze samotného znění uvedených článků).
Ústavně zakotvené principy spravedlivého procesu je nutno přiměřeně aplikovat i při rozhodování obecných soudů o nákladech řízení. Současně však je třeba mít na zřeteli, že žádné z ustanovení Listiny ani Úmluvy se o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje; právo na náhradu nákladů občanského soudního řízení má tudíž pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr. Ústavní soud se proto k problematice nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 a další dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu příslušných procesněprávních norem, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli; zároveň tyto "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. usnesení III.ÚS 296/10, dostupné v el. podobě). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000, Sb. n. u., sv. 23, str. 23 a další).
Ústavní soud neshledal rovněž, že by napadené rozhodnutí krajského soudu (v jeho náhradově nákladových výrocích) bylo poznamenáno libovůlí ve smyslu absence relevantního odůvodnění aplikace ustanovení §142 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť z odůvodnění napadeného rozsudku lze seznat, na základě kterého ustanovení zákona soud postupoval a jakými úvahami se řídil.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. července 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu