ECLI:CZ:US:2011:4.US.3234.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3234/10
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. S., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 2, Sokolská 60, směřující proti příkazu k domovní prohlídce vydaném Okresním soudem Plzeň - jih dne 13. září 2010, sp. zn. 13 Nt 529/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na domovní svobodu, zakotvené v čl. 12 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i překročeno omezení státní moci, kterou lze uplatňovat jen zákonem stanoveným způsobem a v jeho mezích, zakotvené v čl. 2 odst. 2 Listiny.
Napadeným příkazem Okresního soudu Plzeň - jih byla nařízena domovní prohlídka ve specifikovaném prostoru užívaném stěžovatelem, včetně prostor tvořících k němu příslušenství.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že na základě návrhu státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni byl vydán napadený příkaz, na jehož základě byla následující den nařízena domovní prohlídka. Tento úkon byl soudem posouzen jako neodkladný a neopakovatelný úkon. Stěžovatel namítal, i s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 362/06 a I. ÚS 536/06, že nařízení domovní prohlídky je výrazným zásahem do zaručených práv, a proto musí soud věnovat důkladnou pozornost dostatečnému vysvětlení a vyložení důvodů pro takový zásah. V jeho případě byla prohlídka nařízena ve stádiu prověřování podezřelého a teprve na základě domovní prohlídky došlo k zahájení jeho trestního stíhání a následného vzetí do vazby. Podle stěžovatele však ani návrh ani příkaz dostatečně konkrétně neodůvodňoval provedení domovní prohlídky jako úkonu neopakovatelného a neodkladného. Výsledek domovní prohlídky pak nepřinesl požadovaný efekt, neboť následné usnesení o zahájení trestního stíhání postrádá jakýkoliv ráz konkrétnosti, neodpovídá podmínkám §160 odst. 1 trestního řádu. Neobsahuje ani tvrzení či skutečnosti, které by nebyly uvedeny již v návrhu. Domovní prohlídka tedy byla ryze formálním krokem, postrádajícím znaky neodkladnosti a neopakovatelnosti. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i dalších stěžovatelem předložených písemností, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Podle své ustálené rozhodovací praxe Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje obecnými soudy zákonem předjímané skutkové úvahy z pozice "odvolací instance", neboť tato pravomoc mu nepřísluší. V daném ohledu je povolán z pohledu práva ústavního korigovat pouze extrémní vybočení ze zákonem stanovených mezí (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, II. ÚS 566/06 a další). Námitky stěžovatele však těmto kritériím neodpovídají.
Jak z návrhu státní zástupkyně, tak i z následného napadeného soudního příkazu je patrné, jaké okolnosti vedly orgány veřejné moci k nařízení domovní prohlídky. Příkaz k domovní prohlídce je v souladu s §83 odst. 1 trestního řádu v nezbytném rozsahu odůvodněn přezkoumatelným způsobem. Dostatečně jsou uvedeny rovněž důvody, které soud vedly k závěru o kvalifikaci předmětného úkonu jako neodkladného (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1780/07 publ. in: N 147/50 SbNU 297). Z odůvodnění je dostatečně seznatelný kontext, v němž soud rozhodoval. K zahájení trestního stíhání bylo nezbytné ověřit dosavadní informace vedoucí k podezření ze spáchání trestného činu. Jestliže v bytě užívaném stěžovatelem byla nalezena část obrazů signována autory uvedenými v katalogu v návrhu na provedení domovní prohlídky, resp. v odůvodnění nařízení domovní prohlídky, došlo tak k potvrzení podezření orgánů činných v trestním řízení, na jehož základě mohlo dojít k dalším krokům vedoucím k odhalení trestné činnosti. V tomto ohledu proto tvrzení stěžovatele o formálnosti příkazu, resp. provedení domovní prohlídky postrádá oporu. Evidentně se tedy v projednávané věci nejedná o svévolné rozhodnutí či extrémní vybočení ze zákonných oprávnění, která má státní moc při odhalování a stíhání trestných činů.
Stěžovatel tedy neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že napadeným rozhodnutím došlo v jeho věci k tvrzenému zásahům do jeho zaručených práv. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení okresního soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu