ECLI:CZ:US:2011:4.US.473.11.1
sp. zn. IV. ÚS 473/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. K., zastoupené JUDr. Alešem Lisko, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem ve Znojmě, Dolní Česká 345/32, proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 23. 11. 2010 č. j. 26 Cdo 45/2010-82, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2009 č. j. 38 Co 442/2007-63 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2007 č. j. 33 C 370/2004-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak stěžovatelka uvádí, v ústavní stížnosti žalobou podanou u Městského soudu v Brně se domáhala po bývalém manželovi (vedlejším účastníku) zaplacení částky 89.590,- Kč s příslušenstvím s ohledem na skutečnost, že hradila nájemné a veškeré platby související s užíváním družstevního bytu v Brně, Svážná 8, jehož byla dle rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 7. 1998 č. j. 55 C 79/97-34 výlučnou nájemkyní, ačkoliv v předmětném období od 11. 9. 1998 do října 2002 uvedený byt neužívala a využíval jej výhradně vedlejší účastník. Podanou žalobu Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 6. 2007 č. j. 33 C 370/2004-51 zamítl. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 7. 2009 č. j. 38 Co 442/2007-63 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil v části výroku I., jíž byla zamítnuta žaloba, aby vedlejší účastník byl povinen zaplatit stěžovatelce částku 88.867,- Kč 2,5 % úrokem z prodlení od 25. 10. 2004 do zaplacení a 2,5 % úrok z prodlení z částky 723,- Kč od 25. 10. 2004 do 10. 1. 2005, a ve výroku II. V části výroku I., jíž byla zamítnuta žaloba, aby vedlejší účastník byl povinen zaplatit stěžovatelce částku 723,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 11. 1. 2005 do zaplacení, byl rozsudek soudu I. stupně změněn tak, že žalobě bylo v tomto rozsahu vyhověno. Stěžovatelkou podané dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku I. a nákladovému výroku III. rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 11. 2010 č. j. 26 Cdo 45/2010-82 podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), jako nepřípustné odmítl.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje způsob užívání bytu a s ním spojené platby nájemného, uvádí obsah rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně a shrnuje argumentaci, kterou uplatnila v podaném dovolání, kdy poukázala na skutečnost, že vedlejším účastníkem vznesená námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy. Na podporu této své argumentace stěžovatelka v dovolání zmínila i nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 309/95 a I. ÚS 643/04. Dovolací soud se však podle názoru stěžovatelky s její námitkou rozporu promlčení s dobrými mravy vypořádal nedostatečně a chybně, když v napadeném rozhodnutí o dovolání uvedl, že se soudy prvého a druhého stupně touto námitkou nezabývaly odůvodněně s ohledem na skutečnost, že stěžovatelka v nalézacím řízení existenci těchto právně významných okolností ani netvrdila a neunesla tak břemeno tvrzení a důkazní břemeno. Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že nepostupovaly ve smyslu zmíněných nálezů Ústavního soudu, svými rozhodnutími stvrdily stav rozporný se zákonem a porušily tak Listinou zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Stejně tak stěžovatelka vyslovuje námitku, i pokud jde o zdůvodnění rozhodnutí o dovolání, v němž Nejvyšší soud uvedl, že otázku posouzení dobrých mravů nelze v daném případě považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi. S ohledem na shora uvedené stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Brně sp. zn. 33 C 370/2004.
5. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v zásadě pouze opakuje argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou uplatňovala již v podaném dovolání. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž uvádí tytéž argumenty, se kterými se již dovolací soud ve svém rozhodnutí vypořádal. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti.
6. Podstatou ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatelky, že v daném případě bylo uplatnění námitky promlčení ze strany vedlejšího účastníka v rozporu s dobrými mravy a obecné soudy měly k této skutečnosti přihlédnout, i když stěžovatelka dobrými mravy argumentovala až v podaném dovolání. Na podporu tohoto svého tvrzení však stěžovatelka kromě odkazu na výše zmíněné nálezy Ústavního soudu neuvádí žádnou argumentaci.
7. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. K tomu Ústavní soud dodává, že je to právě Nejvyšší soud, kterému ve smyslu ustanovení §14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, přísluší zajišťování zákonnosti rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska, resp. tuto judikaturu sjednocuje v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu.
8. Ke stěžovatelkou uvedené argumentaci výše zmíněnými nálezy Ústavní soud připomíná, že každé soudní rozhodnutí je třeba chápat ve vztahu ke konkrétní skutkové podstatě daného případu a nelze závěry uvedené v jednom rozhodnutí mechanicky přenášet na rozhodnutí v jiných případech. Je pravdou, jak stěžovatelka namítá, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích dospěl k závěru, že "vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil" (viz zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 643/04). V nyní projednávané věci však stěžovatelce v podání žaloby v zákonné lhůtě nic nebránilo a její nesprávný procesní postup tedy nebyl způsoben zaviněním vedlejšího účastníka, jak stěžovatelka naznačuje. Ústavní soud přitom ve své judikatuře dlouhodobě stojí na stanovisku (viz např. usnesení Ústavního soudu v obdobné věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 2364/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz), že v soukromoprávních sporech plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu svých práv "vigilantibus iura scripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníka za ochranu svých práv, která je plně v jeho dispozici. Soudní řízení vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu, a zejména jakým způsobem, bude o ochranu svého práva usilovat, a jak bude jeho ochrany dbalý.
9. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil, že otázka dobrých mravů musí být posuzována z hlediska konkrétního případu v daném čase a na daném místě, a to ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům tak přísluší výhradně obecným soudům, kterým s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" je zde dána možnost uvážení (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 151/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz)
10. Pokud jde o rozhodnutí dovolacího soudu, ten dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť stěžovatelka nepředložila v dovolání žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou. Současně Nejvyšší soud v této souvislosti upozornil na jím opakovaně zaujatý právní názor, který sdílí i v této věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, je nutno posuzovat individuálně, a proto ji zpravidla nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro judikatorní praxi.
11. Ústavní soud ustáleně judikuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž tento konstatuje přípustnost či nepřípustnost dovolání, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení dovolacího soudu zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Pokud tedy dovolací soud v projednávané věci dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam, nelze v tomto názoru spatřovat nic protiústavního. Naopak, dovolací soud při svém rozhodování postupoval v intencích příslušných ustanovení občanského soudního řádu, tedy ústavně konformním způsobem, a své odmítavé rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnil. Pod aspektem ochrany ústavnosti nelze proto napadenému rozhodnutí dovolacího soudu cokoli vytknout.
12. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňovala porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu