ECLI:CZ:US:2011:4.US.51.06.1
sp. zn. IV. ÚS 51/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Jednoty ORLA v Ostravě - Polance, Ostrava Polanka, zastoupené advokátem JUDr. Jiřím Miketou, Jaklovecká 18, Ostrava - Slezská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 20 Cdo 541/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 6. 2. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu.
Ústavní soud přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 1997 sp. zn. 35 C 339/92 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 1998 sp. zn. 8 Co 1521/97 bylo prvnímu povinnému uloženo, aby se stěžovatelkou uzavřel do tří dnů od právní moci rozsudku dohodu, kterou vydá nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 1, vedeném u Katastrálního úřadu v Ostravě pro katastrální území Polanka nad Odrou jako pozemek p. č. 823/1 - ostatní plocha, ostatní komunikace a p. č. 843 - stavební plocha.
Přestože v nalézacím řízení šlo dle stěžovatelky o vydání rozsudku na nahrazení projevu vůle dle ustanovení §161 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nebylo možno pro nesouhlas Katastrálního úřadu v Ostravě, nyní Katastrální úřad pro Moravskoslezský kraj se sídlem v Opavě, katastrální pracoviště v Ostravě, provést vklad práva s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2001 sp. zn. IV. ÚS 702/2000. Vzhledem k tomu, že tento nález konstatoval, že rozsudek nahrazující projev vůle není sám o sobě ve spojení s projevem vůle stěžovatelky způsobilý vyvolat účinky dohody o vydání věci, vyzvala stěžovatelka prvního povinného k uzavření dohody o vydání věci. V citovaném nálezu dospěl Ústavní soud k závěru, že docílit uzavření dohody o vydání věci lze jen tak, že povinnému jsou ukládány pokuty do doby, než dobrovolně dohodu podepíše. Stěžovatelka respektovala nález Ústavního soudu, podala návrh na výkon rozhodnutí ukládáním pokut. Stěžovatelce je známo, že do vydání shora uvedeného nálezu Ústavního soudu nebyly prakticky problémy v řízeních o vkladu práva podle dohody o vydání věci v případě existence rozsudku nahrazujícího projev vůle povinné osoby. Vklad práva byl proveden na základě písemné dohody podepsané oprávněnou osobou, ke které byl připojen rozsudek nahrazující projev vůle opatřený doložkou právní moci. Nález Ústavního soudu však dle stěžovatelky tuto desetiletí zaužívanou praxi změnil. Stěžovatelce je známo i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004 sp. zn. 20 Cdo 1330/2003, které se v odůvodnění přiklání k tomu, že smlouva o vydání věci, u níž byl projev vůle jedné ze stran nahrazen soudním rozhodnutím, je uzavřena okamžikem právní moci tohoto rozhodnutí. Stěžovatelka s tímto závěrem Nejvyššího soudu souhlasí. V praxi se stěžovatelka nachází v situaci, kdy katastrální úřad není ochoten provést vklad práva na základě písemné dohody podepsané stěžovatelkou, k níž byl připojen rozsudek nahrazující projev vůle a ani jedna z povinných osob nehodlá věc dobrovolně vydat, přičemž stěžovatelka se nemůže domoci výkonu pravomocného rozhodnutí ani ukládáním pokut. Okresní soud dospěl v předmětném případě ke skutkovým zjištěním, z nichž vyplývá, že existuje pravomocný rozsudek nahrazující projev vůle k uzavření dohody o vydání věci. Odmítl však nařídit výkon rozhodnutí proto, že rozhodnutí nahrazující projev vůle nelze vykonat a že druhý povinný není v nalézacím řízení pasivně legitimován, neboť ustanovení §59 zákona č. 219/2000 Sb. o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, podle kterého se právo trvalého užívání pozemku mění na výpůjčku, neznamená, že právo nakládat s pozemkem státu přešlo na vlastníka. Soudy při rozhodování o restitučních nárocích považovaly v minulosti za povinnou osobu v případě existence institutu trvalého užívání podle ustanovení §70 hospodářského zákoníku právě trvalého uživatele a nikoli vlastníka, jímž byl stát. Stěžovatelka se domnívá, že povinnost uzavřít dohodu o vydání věci přešla na druhého povinného, neboť ten, kdo má věc ve výpůjčce, není oprávněn s takovou věcí nakládat. Dále stěžovatelka vznáší otázku, zda rozsudek vydaný dle ustanovení §161 odst. 3 o. s. ř. zakládá vznik právního úkonu, k němuž nahrazovaný projev vůle má směřovat, za situace, kdy existuje již projev vůle toho, kdo se vydání rozsudku domáhal.
Stěžovatelka je toho názoru, že v důsledku pochybení obecných soudů došlo k porušení stěžovatelce zaručených práv, zakotvených v Listině základních práv a svobod v čl. 11 odst. 1, odst. 4, v čl. 36 odst. 1 a dále v Ústavě ČR v čl. 90. Do základního práva zajišťujícího ochranu majetku bylo zasaženo v tomto případě tak, že nedošlo k odnětí již existujícího vlastnictví, ale tím, že stěžovatelce nevzniklo vlastnické právo, ač bylo toto nabytí legitimně a logicky očekávat. V tomto směru stěžovatelka poukázala na konstantní judikaturu Ústavního soudu i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který za porušení základních majetkových práv považuje nejen odnětí již nabytého majetku, ale i případy, kdy subjekt nenabude majetek, ač toto nabytí mu přiznáno býti mělo. V tomto případě obecné soudy zavázaly držitele pozemku k uzavření dohody o jeho vydání stěžovatelce a stěžovatelka přesto v důsledku postupu obecných soudů očekávaný majetek nenabyla.
IV.
Ústavní soud přezkoumal předmětnou ústavní stížnost, načež dospěl k závěru, že tato je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů, jakož ani provádět výklad právních předpisů, jenž je zpravidla plně a především primárně v jejich výlučné pravomoci. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele, a to případně i extrémní interpretací nekonformní s právním řádem jako významovým celkem, takto nesouladnou s kautelami plynoucími z hlavy páté Listiny, vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. sp. zn. III. ÚS 139/98, III. ÚS 257/98, I. ÚS 315/99, II. ÚS 369/01, II. ÚS 523/02, III. ÚS 26/03 a další). Vyjádřeno jinými slovy, není tak nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy, když ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. V možnostech ústavního soudnictví je v této souvislosti klást akcenty na nejdůležitější otázky, případně korigovat nejextrémnější excesy.
V předmětném případě se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí dovolání ve věci výkonu rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 1997, který stanovil, že 1. odpůrce je povinen uzavřít s navrhovatelem do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku dohodu, kterou vydá nemovitosti zapsané na listu vlastnickém č. 1, vedené u katastrálního úřadu v Ostravě, pro katastrální území Polanka nad Odrou jako parcela pozemek č. 823/1 - ostatní plocha, ostatní komunikace a parcela č. 843 - stavební plocha. Nejvyšší soud, obdobně jako nižší soudy, dospěl k závěru, že výše citovaný výrok Okresního soudu v Ostravě nelze ukládáním pokut vykonat, neboť již samotným jeho vyřčením je výrok vykonán, projev vůle je tím nahrazen. Nejvyšší soud pak v napadeném usnesení shrnul judikaturu obecných soudů v případech nahrazení projevu vůle, přičemž dospěl k závěru, že výrok rozsudku, tak jak byl formulován nalézacím soudem, představuje jednu z forem výroku užívaných obecnými soudy v případech, kdy má být rozsudkem soudu nahrazen projev vůle účastníka řízení.
Z hlediska kautel ústavního práva nespatřuje čtvrtý senát Ústavního soudu důvodu, pro který by se měl od Nejvyšším soudem formulovaných závěrů, jakkoli odchýlit.
Rozvíjí-li stěžovatelka svoji právní argumentaci v duchu nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 702/2000, je vhodné konstatovat, že Ústavní soud již v minulosti vyzvedl skutečnost, dle níž je při aplikaci, resp. reflektování judikatury Ústavního soudu třeba postupovat v souladu s právním názorem vysloveným Ústavním soudem v tom kterém nálezu. Na tomto místě je však třeba poukázat na povinnost sledovat "ratio decidendi", tj. vyložené a aplikované nosné právní pravidlo, o něž se výrok předmětného nálezu opíral (k tomu srov. IV. ÚS 301/05 dostupném na www.nalus.cz ). Tato povinnost se pochopitelně nevztahuje toliko na stěžovatelku, ale též na správní orgány, v tomto konkrétním případě na Katastrální úřad v Ostravě, který neprovedl vklad práva na základě soudního rozsudku ukládajícího nahrazení projevu vůle povinné, a to právě s odkazem na nález Ústavního soudu IV. ÚS 702/2000. Jak bylo již výše nastíněno, při reflexi nálezů Ústavního soudu je třeba vycházet vždy z vůdčí myšlenky, zpravidla tedy důvodu, pro který bylo přistoupeno ke kasaci rozhodnutí orgánu veřejné moci. Z citovaného nálezu Ústavního soudu je přitom zřejmé, že příslušný katastrální úřad odůvodnil své zamítavé rozhodnutí nedostatečností náhrady podpisu povinné osoby na dohodě rozsudkem Okresního soudu v Opavě, nezbytností označit povinnou osobu identifikačním číslem a dále také tím, že dodatečně přiložené doklady označovaly hospodářskou budovu číslem popisným, zatímco v "dohodě" toto číslo uvedeno nebylo. Krajský soud následně konstatoval, že rozsudek ukládající povinnost uzavřít dohodu o vydání věci je způsobilý nahradit podpis povinné osoby a je nerozhodné, zda byla budova opatřena číslem popisným. Návrhu na vklad práva však nemohlo být vyhověno, neboť v souladu s ustanovením §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, je na překážku provedení vkladu stav zápisu v katastru nemovitostí. Soud uvedl, že v situaci, kdy v katastru nemovitostí nejsou uvedeny nemovitosti existující po mnoho let, je třeba učinit kroky k odstranění těchto nedostatků a tato opatření je třeba provést před učiněním vkladu. V žádném případě není možné, aby byl povolen vklad bez návaznosti na předchozí zápis v katastru. Výše uvedené teze se staly ve sporném nálezu Ústavního soudu podkladem pro formulaci racia decidendi, dle něhož je spatřováno pochybení katastrálního úřadu v tom, že odmítl provést vklad práva navzdory tomu, že mu byly předloženy doklady osvědčující existenci nemovitosti, a to včetně pravomocných rozsudků, které stanovily povinnost uzavřít dohodu o vydání předmětné nemovitosti. Ústavní soud dále odkázal na související judikaturu, dle níž skutečnost, že stavba nebyla do katastru nemovitostí ještě zapsána, nebrání v dispozici s takovou stavbou.
Podstatou sporu byla tedy ta skutečnost, že vydáním rozsudku krajského soudu byla vytvořena situace, která bránila zápisu nemovitosti do katastru, neboť krajský soud se sice přiklonil k názoru, že sporným rozsudkem lze nahradit podpis povinné osoby, nicméně vklad nelze učinit z toho důvodu, že dosavadní zápis v katastru nemovitostí neodpovídal skutečnosti. Dle náhledu krajského soudu bylo nezbytné, aby byl nejprve zápis v katastru nemovitostí uveden do souladu se skutečností a teprve poté by bylo možno vklad práva ve prospěch účastníka provést. Racio decidendi předmětného nálezu tedy spočívá v tom, že i v těch případech, kdy dojde k rozporu mezi zápisem obsaženým v katastru nemovitostí a skutečností, lze vklad do katastru nemovitostí provést, a to za předpokladu, že jsou v rámci správního řízení předloženy podklady pro zápis nezbytné.
Závěry týkající se rozsudku, jímž byla povinné stanovena povinnost uzavřít dohodu o vydání věci, mají z tohoto úhlu pohledu povahu obiter dicta, jež samo o sobě není nadáno závazností. Vzhledem k řečenému by se tak jevilo být účelnějším domáhat se svých práv bezprostředně po zamítnutí návrhu na vklad katastrálním úřadem, a to přímo v rámci správního soudnictví.
Ústavní soud uvádí, že ke znakům právního státu neoddělitelně patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo, který jako stěžejní znak a předpoklad právního státu v sobě implikuje především efektivní ochranu práv všech právních subjektů. Je nezpochybnitelné, že stěžovatelka vydáním rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 35 C 339/92-32 získala právní titul, na jehož základě se aktivně, byť prozatím neúspěšně, domáhala svých práv, vyplývajících z uvedeného rozsudku. V předmětném případě je pak situace o to kurióznější, že i z vyjádření povinného obsaženého ve spise Okresního soudu v Ostravě č. j. 49 E 270/2002-20 vyplývá, že dle jeho názoru došlo v předmětném případě k nahrazení projevu vůle právě dotčeným soudním rozhodnutím.
Z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 8. 2008 sp. zn. 82 C 373/2006 se podává, že se povinný stal na základě určovací žaloby vlastníkem sporných nemovitostí, a to v důsledku uplatnění práva vyplývajícího z ustanovením §879c o. z., dle něhož došlo ke změně práva trvalého užívání na právo vlastnické. Pokud tedy měl povinný v době, kdy byl stěžovatelkou žádán o součinnost při realizaci práva vyplývajícího z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 1997, pochybnost o oprávněnosti takového jednání s tvrzením, že není vlastníkem, v současné době byla tato pochybnost v důsledku výše citovaného rozsudku Okresního soudu v Ostravě vyvrácena.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu