ECLI:CZ:US:2011:4.US.766.11.1
sp. zn. IV. ÚS 766/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. června 2011 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jiřího Muchy o ústavní stížnosti B. C., zastoupeného JUDr. Markétou Soukupovou, advokátkou, AK se sídlem J. Průchy 1915, 434 01 Most, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2010 čj. 13 Co 537/2009-92 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práv ústavně zaručených v čl. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označeného rozsudku v jeho náhradově nákladových výrocích III. a IV., vydaného v řízení o výživné manželky.
Po stručné rekapitulaci průběhu a výsledků řízení stěžovatel, jemuž byla uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení v celkové výši 119 872 Kč, nesouhlasil s tím, že soudy obou stupňů vycházely při určení odměny advokáta z ustanovení §3 odst. 1, 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. a odměnu stanovily z pětinásobku ročního plnění z částky 15 000 Kč. Podle jeho názoru měla být odměna stanovena podle §7 písm. b) téhož předpisu, neboť předmětem řízení byla věc upravená zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině; na podporu svého tvrzení odkázal na publikovaný judikát (usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 24. 8. 2006 sp. zn. 35 Co 853/2006), který měl být při rozhodování v jeho věci pro nalézací i odvolací soud závazný.
Stěžovatel dále vytkl obecným soudům, že při rozhodování o nákladech řízení žádným způsobem nezohlednily jeho dobrovolné platby výživného ve výši 10 000 Kč do října 2008 a poté ve výši 7 000 Kč. Podle jeho názoru nebyla žaloba nejméně v tomto rozsahu podána důvodně a v této souvislosti bylo zcela opomenuto nejen ustanovení §143 o. s. ř., podle kterého i žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení, ale i nález Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2862/07 beroucí v úvahu též existenci okolností souvisejících s předprocesním stádiem sporu, chováním účastníků a okolnostmi uplatnění nároku.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 25. 3. 2011 pouze uvedl, že v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla jako neopodstatněná odmítnuta. Vzhledem k tomu, že krajský soud kromě odkazu na odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl nic, k čemu by se stěžovatel mohl vyjádřit, Ústavní soud nepovažoval za potřebné zasílat mu toto vyjádření k případné replice.
Z rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 11. 5. 2009 čj. 9 C 129/2008-56 a ústavní stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, připojených k ústavní stížnosti, vyplynulo, že H. C. se žalobou proti stěžovateli domáhala stanovení výživného ve výši 17 500 Kč měsíčně od 4. 6. 2008. Okresní soud po provedeném dokazování rozhodl, že stěžovatel je povinen platit žalobkyni výživné ve výši 15 000 Kč měsíčně počínaje dnem 4. 6. 2008 (výrok I.), žalobu v části, v níž bylo požadováno vyšší výživné, zamítl (výrok II.). Okresní soud zavázal stěžovatele povinností uhradit žalobkyni dlužné výživné ve výši 73 000 Kč v měsíčních splátkách po 3 000 Kč (výrok III.) a náklady řízení ve výši 67 949 Kč (výrok IV.) a uložil mu povinnost zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 9 000 Kč (výrok V.). Okresní soud rozhodl o nákladech řízení podle ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. a přiznal žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení, neboť její neúspěch v rozsahu 1/7 považoval za nepatrný. Při stanovení odměny za právní zastoupení postupoval podle ustanovení §3 odst. 1, bodu 5. a odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a vypočetl ji z částky 900 000 Kč představující pětinásobek ročního plnění z částky 15 000 Kč).
K odvolání stěžovatele (s výjimkou výroku II. rozsudku okresního soudu, který nebyl napaden) Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a V. potvrdil, výši dlužného výživného změnil na částku 169 500 Kč za dobu od 4. 6. 2008 do 30. 11. 2010. Rozhodnutí o nákladech řízení před soudem I. stupně nepovažoval odvolací soud za správné a změnil je, neboť měla-li žalobkyně ve věci úspěch jen částečný, bylo třeba náhradu nákladů poměrně rozdělit a rozhodnout o nich podle ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. Po zjištění míry její úspěšnosti (72 %) odvolací soud přepočetl odměnu zástupce žalobkyně z částky 1 050 000 Kč (pětinásobek ročního plnění z žalované částky 17 500 Kč) a přiznal jí náklady řízení v celkové výši 51 672 Kč. O nákladech odvolacího řízení rozhodl za použití ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal je žalobkyni ve výši 68 200 Kč. K námitce stěžovatele ohledně určení sazby odměny zástupce účastníka řízení, krajský soud uvedl, že ustanovení §7 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. na projednávaný případ nedopadalo, neboť bylo žalováno na peněžité plnění - výživné v konkrétní částce. Pouze pokud by žalobním požadavkem bylo dosažení určitého rozhodnutí, s ní by měl být spojen zánik dosavadní povinnosti (např. žaloba o zrušení vyživovací povinnosti), byla by aplikace §7 písm. b) citované vyhlášky namístě.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Stěžovatel opřel svoji ústavně právní argumentaci o čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle relevantních ustanovení těchto článků se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), resp. má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Předepsanému postupu v úsilí o právo je proto třeba rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být účastníku řízení dána možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Pojem spravedlivý proces není v Listině a Úmluvě blíže definován a Ústavní soud, který ve své dosavadní judikatuře reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k čl. 6 odst. 1 Úmluvy, chápe tuto záruku obecně především jako právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručena rovnost zbraní.
Ústavně zakotvené principy spravedlivého procesu je nutno přiměřeně aplikovat i při rozhodování obecných soudů o nákladech řízení. Současně však je třeba mít na zřeteli, že žádné z ustanovení Listiny ani Úmluvy se o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje; právo na náhradu nákladů občanského soudního řízení má tudíž pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr. Ústavní soud se proto k problematice nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 a další dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu příslušných procesněprávních norem, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli; zároveň tyto "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. usnesení III.ÚS 296/10, dostupné v el. podobě). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000, Sb. n. u., sv. 23, str. 23 a další).
V projednávané věci se zásadní námitka stěžovatele upínala k aplikaci ustanovení §3 odst. 1, 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., za použití kterého obecné soudy stanovily sazbu odměny právního zástupce žalobkyně, představující podstatnou část celkových nákladů řízení (43 060 Kč a 55 300 Kč). Ústavní soud však neshledal v postupu obecných soudů nic, co by odůvodnilo jeho zásah.
S aplikací citovaného ustanovení při rozhodování o nákladech řízení, v němž bylo žalováno na přiznání konkrétní výše výživného nerozvedené manželky, byl Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konfrontován a z jeho nálezové judikatury vyplývá, že proti aplikaci této podzákonné normy neměl z ústavněprávního hlediska výhrady. V nálezu ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. II.ÚS 31/10 (dostupný v el. podobě na http://nalus.usoud.cz) označil postup obecného soudu vycházející z premisy §3 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. za správný, důvodem kasačního nálezu byla nesprávná aplikace dispozice právní normy (vadný výpočet sazby odměny ze správně stanoveného puncta). Z nálezu ze dne 3. 5. 2007 sp. zn. II.ÚS 198/07 (publ. in Sb. n. u., sv. 45 str. 171) vyplývá, že rozhodnutí o nákladech v řízení opírající se rovněž o citovanou podzákonnou normu bylo sice zrušeno, ale z důvodu nedostatečného odůvodnění aplikace ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř.
Ústavní soud se od závěrů již dříve přijatých neodchýlil ani v projednávané věci, a proto stěžovatelově námitce o pochybení obecných soudů při aplikaci podzákonné normy nepřisvědčil.
Neshledal rovněž, že by napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem (v jeho náhradově nákladových výrocích) bylo poznamenáno libovůlí ve smyslu absence relevantního odůvodnění aplikace ustanovení §142 odst. 1 a 2 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci před odvolacím a nalézacím soudem. Z odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem je rovněž zřejmé, že při stanovení dlužného výživného soudy obou stupňů zohlednily částky, které stěžovatel od počátku vyživovací povinnosti žalobkyni platil (srov. str. 3 a 4 rozsudku), nicméně šlo o částky (10 000 Kč, 7 000 Kč), které byly pod limitem soudem přiznaného výživného. Pokud stěžovatel v této souvislosti uvedl, že nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení a domáhal se aplikace ustanovení §143 o. s. ř., je třeba uvést, že stěžovatel zaznamenal určitou míru úspěchu ve věci (14 %) a že poměr úspěchu obou účastníků byl zohledněn a přiměřeně Krajským soudem v Ústí nad Labem odůvodněn při rozhodování o nákladech řízení před nalézacím soudem.
Odkaz stěžovatele na nález ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. I.ÚS 2862/07 (Sb. n. u., sv. 51 str. 307) neshledal Ústavní soud v projednávané věci za případný. V tomto nálezu Ústavní soud uvedl, že základní zásadu, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, zásadu úspěchu ve věci vyjádřenou v §142 odst. 1 o. s. ř., může soud v konkrétním výjimečném případě prolomit a za použití moderačního práva aplikací §150 o. s. ř. rozhodnout, že ten, kdo v řízení uspěl, si také sám ponese své náklady; spravedlivým se toto rozhodnutí bude jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stádiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku. V projednávané věci však obecný soud k aplikaci §150 o. s. ř. nepřistoupil, a proto mu nelze vytknout, že právní závěry citovaného nálezu nesledoval. Do prostoru, kde je dáno diskreční oprávnění soudu pak Ústavní soud zásadně nevstupuje.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. června 2011
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu