ECLI:CZ:US:2011:4.US.950.11.1
sp. zn. IV. ÚS 950/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. dubna 2011 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele JUDr. P. T., právně zastoupeného Mgr. Vladislavem Šintákem, advokátem se sídlem 8. března 12, Liberec, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2298/2008-481 ze dne 31. 3. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 31. 3. 2011 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2298/2008-481 ze dne 31. 3. 2010, jímž bylo zrušeno usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Ko 418/2007-400 ze dne 14. 12. 2007 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. K 3/96-387 ze dne 11. 6. 2007 a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že Nejvyšší soud ve věci rozhodl, aniž by byly splněny podmínky řízení, a to konkrétně podmínka plynoucí z ustanovení §241 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), dle nějž musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Dovolatelka, úpadkyně BILL spol. s r. o., sice byla v dovolacím řízení zastoupena advokátem JUDr. J. Z., ten však byl dne 20. 5. 2009 vyškrtnut ze seznamu České advokátní komory. Dle názoru stěžovatele porušil Nejvyšší soud jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že nezkoumal podmínky řízení, resp. že i přes jejich nedostatek ve věci meritorně rozhodl. Stěžovatel uvedl, že o porušení svých základních práv se dozvěděl teprve v březnu roku 2011, ústavní stížnost tedy podává ve lhůtě uvedené v §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu.
II.
Dříve, než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda jsou splněny veškeré zákonné předpoklady pro její meritorní projednání.
Institut ústavní stížnosti je založen na principu subsidiarity, tzn. platí, že ústavní stížnost je přípustná pouze tehdy, jestliže stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 290/03, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 34, str. 321 a násl., usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 125/06, publikováno tamtéž, svazek 40, usnesení č. 4, str. 781 a násl., nejnověji pak např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3256/10, II. ÚS 2948/10 a III. ÚS 256/11, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). V nyní projednávané věci rozhodl Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 Cdo 2298/2008-481 ze dne 31. 3. 2010 tak, že zrušil rozhodnutí vrchního a krajského soudu a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, které stěžovatel napadl svou ústavní stížností, tedy nebylo rozhodnutím konečným, a ústavní stížnost je proto za daného stavu řízení před obecnými soudy nepřípustná.
Pouze pro úplnost Ústavní soud podotýká, že i v případě, že by snad bylo namítané pochybení Nejvyššího soudu natolik závažné, že by vedlo Ústavní soud k úvahám o prolomení výše uvedených tezí o nepřípustnosti ústavní stížnosti, bylo by nutno odvozovat lhůtu k podání ústavní stížnosti ode dne doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), neboť ustanovení §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu se uplatní toliko tehdy, směřuje-li ústavní stížnost proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci. Jelikož stěžovatel převzal napadené usnesení Nejvyššího soudu dne 14. 6. 2010, byla by ústavní stížnost podaná v březnu roku 2011 zjevně opožděná. Již jen zcela na okraj Ústavní soud poznamenává, že požadavek právního zastoupení dle §241 odst. 1 občanského soudního řádu se uplatňuje toliko při sepisu a podání dovolání, příp. při jiných úkonech, jimiž se disponuje řízením. (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol., Občanský soudní řád I, II Komentář, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1913, nebo např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3784/2010, dostupné na http://nsoud.cz). Následné ukončení právního zastoupení tedy zásadně nebrání meritornímu projednání návrhu.
Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2011
Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj