ECLI:CZ:US:2011:4.US.977.11.1
sp. zn. IV. ÚS 977/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou o ústavní stížnosti společnosti Gordion, s. r. o., se sídlem Praha 9, Kolmá 6/682, zastoupené Mgr. Vlastislavem Andrštem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Španělská 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2011 č. j. 23 Cdo 2575/2010-253, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 95 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny, zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
2. Jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2011 č. j. 23 Cdo 2575/2010-253 byly zrušeny rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2009 č. j. 11 Cmo 313/2008-137, 11 Cmo 24/2009 v napadeném výroku pod body II. a III. a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2008 č. j. 19 Cm 98/2006-88, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 4. 2008 č. j. 19 Cm 98/2006-93 a předmětná věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Stěžovatelka vyslovuje v tomto ohledu v ústavní stížnosti svůj nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu uplatněným v předmětném rozhodnutí, že nelze podmínit nárok na zaplacení smluvní pokuty, neboť ustanovení §544 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, o smluvní pokutě je ustanovením kogentním. Na základě tohoto výkladu zrušil Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, jimiž byla zamítnuta žaloba vedlejší účastnice na zaplacení částky 10.000.000,- Kč jako vrácení bezdůvodného obohacení, a zasáhl tak do stěžovatelčiných základních práv. Stěžovatelka proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil.
II.
3. Dříve, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny veškeré zákonné předpoklady pro její meritorní projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
4. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost je přípustná pouze tehdy, jestliže stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není, a ani z povahy věci nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž všech orgánů veřejné moci, zvláště pak obecných soudů.
5. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně proto jako nepřípustné odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 290/03, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 34, str. 321 a násl., usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 125/06, publikováno tamtéž, svazek 40, usnesení č. 4, str. 781 a násl., nejnověji pak např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3256/10, II. ÚS 2948/10 a III. ÚS 256/11, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). V nyní projednávané věci rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 1. 2011 č. j. 23 Cdo 2575/2010-253 tak, že zrušil rozhodnutí vrchního a městského soudu a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, které stěžovatel napadl svou ústavní stížností, tedy není rozhodnutím konečným, a ústavní stížnost je proto za daného stavu řízení před obecnými soudy nepřípustná. Právo stěžovatelky na případné posouzení rozhodnutí, která budou v dalším řízení před obecnými soudy vydána, Ústavním soudem tím není narušeno, neboť ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze proti těmto rozhodnutím podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
6. Za daného stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2011
Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj