ECLI:CZ:US:2012:1.US.1086.09.1
sp. zn. I. ÚS 1086/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti D. K., zastoupeného advokátem JUDr. Pavlem Kačírkem se sídlem Zenklova 66/230, 182 00 Praha 8 - Kobylisy, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8, ze dne 23. 3. 2009, č. j. 15 Nc 7329/2008-38, a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 6. 11. 2008, č. j. 067 EX 40915/08-31, takto:
Ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 14. 7. 2008, č. j. 15 Nc 7329/2008-2, ve věci návrhu na nařízení exekuce oprávněného Hlavního města Prahy (dále jen "oprávněný") proti povinnému D. K. (dále jen "stěžovatel") pro 500,- Kč, podle vykonatelného rozhodnutí Městské policie hlavního města Prahy ze dne 2. 3. 2003, série DA/1997 číslo A0513110, k vymožení pohledávky oprávněného ve výši 500 Kč nákladů oprávněného a nákladů exekuce, které budou určeny v příkazu k úhradě nákladů exekuce, nařídil exekuci na majetek povinného a provedením této exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického (dále jen "soudní exekutor").
Soudní exekutor vydal dne 6. 11. 2008, č. j. 067 EX 40915/08-31, napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce ve výši 7.735 Kč. V jeho odůvodnění odkázal na §88 zákona č. 120/2001 Sb. (exekuční řád), podle něhož náklady exekuce a náklady oprávněného určuje exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce; odměna soudního exekutora z vymožené částky činí částku 3.000 Kč (15 % z vymožené částky, minimálně však 3.000 Kč), náklady exekuce (tvořené poštovným, kopírováním, telekomunikačními poplatky a ostatními náklady) činí částku 3.500 Kč a příslušná DPH činí 1.235 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 8 napadeným usnesením ze dne 23. 3. 2009, č. j. 15 Nc 7329/2008-38, zamítl námitky stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 6. 11. 2008, č. j. 067 EX 40915/08-31. Zdůraznil, že námitky musí vedle obecných náležitostí (§42 odst. 2 o. s. ř.) obsahovat i důvod, pro který účastník nesouhlasí s obsahem příkazu k úhradě nákladů exekuce; obsahem uvedeného důvodu je exekutor i soud při rozhodování o námitkách vázán. V souzené věci však stěžovatel ve svých námitkách neuvedl důvod, pro který nesouhlasí s obsahem příkazu k úhradě nákladů exekuce, pouze uváděl, že nařízená exekuce je nezákonná. Soud dále poznamenal, že podobné důvody uvedl stěžovatel i v návrhu na zastavení exekuce, o které soud bude následně rozhodovat a zároveň v tomto rozhodnutí určí, kdo z účastníků bude hradit náklady exekuce. Soud proto konstatoval, že nemohl přezkoumat exekuční příkaz k úhradě nákladů exekuce, neboť v námitkách nebyly uvedeny důvody a rozsah námitek; svou argumentaci uzavřel s tím, že příkaz k úhradě nákladů exekuce shledal věcně správným a námitky zamítl. Obvodní soud konečně dodal, že podle §87 odst. 1 a odst. 2 exekučního řádu jsou nákladem exekuce odměna exekutora ve výši 3.000 Kč (odměna exekutora je 15 % z vymožené částky, minimálně však 3.000 Kč podle vyhlášky č. 330/2001 Sb.; podle téže vyhlášky, ve znění novely provedené vyhláškou č. 291/2006 Sb., exekutorovi náleží podle §13 v souvislosti s výkonem exekuční činnosti náhrada hotových výdajů v paušální částce 3.500 Kč a soudní exekutor má dále nárok na DPH ve výši 19 %, tj. 1.235, celkem 7.735 Kč.
II.
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8, ze dne 23. 3. 2009, č. j. 15 Nc 7329/2008-38, a příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 6. 11. 2008, č. j. 067 EX 40915/08-31, napadl stěžovatel ústavní stížností. Tvrdí, že soud v napadeném usnesení zcela opomenul důvody i rozsah jeho námitek formulovaný v jeho podání ze dne 13. 11. 2008 nebo jim tento charakter a rozsah svévolně nepřiznal, a to i přesto, že je stěžovatel takto výslovně označil. Tím došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR. Stěžovatel se domnívá, že soud vytvořil absurdní a zmatečnou situaci, kdy fakticky i právně potvrdil námitkami napadený exekuční příkaz a v odůvodnění uvedl, že v rámci rozhodnutí o stěžovatelově návrhu na zastavení exekuce rozhodne o tom, kdo z účastníků bude hradit náklady exekuce.
Stěžovatel dále zdůraznil, že opakovaně odkazuje na příslušná ustanovení [tj. §84 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích a §105 odst. 1 písm. a) a §106 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a §73 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků], ze kterých vyplývá naprostá nezákonnost nákladů exekuce, a to v souvislosti s nezákonností exekuce samotné, neboť předmětná pohledávka měla být (v souladu s citovanými předpisy) vymožena postupem správce daně. Pokud tedy exekuci nařídil soud - a nikoli správce daně - a jejím výkonem pověřil exekutora, šlo o postup nezákonný.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 3. 2009, č. j. 15 Nc 7329/2008-38, a příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 6. 11. 2008, č. j. 067 EX 40915/08-31, zrušil.
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha C. H. Beck 1997, str. 173; srov. také III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží zejména právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jinými slovy práva na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem, čehož se stěžovatelka dovolává.
Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti - jak již bylo uvedeno - namítá zejména porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo.
Ústavní soud konstatuje, že obecný soud právem poukázal na to, že námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce musí (vedle obecných náležitostí) obsahovat i důvod, pro který účastník nesouhlasí s obsahem příkazu k úhradě nákladů exekuce a obsahem uvedeného důvodu je exekutor i soud při rozhodování o námitkách vázán. Tu se stěžovatel mýlí, pokud odkazuje na své podání ze dne 13. 11. 2008; tam (obdobně jako v návrhu na zastavení exekuce ze dne 10. 11. 2008, o kterém soud měl následně rozhodovat) uváděl, že nařízení exekuce je nezákonné, neboť nařízení exekuce a vymožení předmětné pohledávky nenáleží do pravomoci soudu, ale do pravomoci správních orgánů (resp. v případě vymožení předmětné pohledávky do pravomoci správce daně). Tu však stěžovatel nezohlednil možnost správních orgánů podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (srov. §119 odst. 1 a především odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů), a postupovat tedy cestou soudního výkonu rozhodnutí. Tak také správní orgány v souzené věci právem učinily.
Ústavní soud ještě dodává, že obecný soud nemohl takto stěžovatelem uváděný důvod (formulovaný v jeho podání ze dne 13. 11. 2008, a to i přesto, že jej stěžovatel takto označil) uznat, neboť se obsahu příkazu k úhradě nákladů exekuce netýkal.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení základních práv či svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu