ECLI:CZ:US:2012:1.US.3482.11.1
sp. zn. I. ÚS 3482/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Přemyslem Hoke, advokátem se sídlem Doudlebská 1046/8, 140 00 Praha 4 - Pankrác, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2011 č. j. 72 Co 426/2011-61 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 6. 2011 č. j. 68 EXE 2504/2010-23, a o návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud zakázal příslušným orgánům pokračovat v zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele a uložil soudnímu exekutorovi Mgr. Romanu Chalupovi povinnost zastavit výkon rozhodnutí proti stěžovateli z titulu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 pod č. j. 28 C 44/2009-15 ze dne 29. 6. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 28. 6. 2011 č. j. 68 EXE 2504/2010-23 nařídil podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 6. 2009 č. j. 28 C 44/2009-15 k uspokojení pohledávky oprávněné ELVIA, spol. s r. o. (dále jen "oprávněná") ve výši 2 517 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 8 454 Kč, a pro náklady exekuce a náklady oprávněné, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinného J. M. (dále jen "stěžovatel"), (výroková část I.), dále nařídil podle téhož exekučního titulu exekuci ukládáním pokut k povinnosti stěžovatele převzít od oprávněné přístroj SONY CXN500Z, výrobní číslo W310255089, ze servisu oprávněné na adrese Poděbradská 51, 198 00 Praha 9 (výroková část II.) a provedením exekuce současně pověřil soudního exekutora Mgr. Romana Chaloupku, Exekutorský úřad Mělník (dále jen "SE"), (výroková část III.).
Stěžovatel v odvolání proti citovanému usnesení uvedl, že se o celé záležitosti dozvěděl náhodou, jelikož se na adrese trvalého bydliště od roku 2006 nezdržuje, s oprávněnou neměl žádný vztah (žádný předmět k ní do opravny nedával), o exekuci se dozvěděl až po pátrání, proč má obestavený majetek, účty, plat a navíc se dostal do situace, kdy nemá k dispozici žádné finanční prostředky; požádal proto o "stažení nařízené exekuce". Oprávněná mimo jiné uvedla, že doložila exekuční titul, který byl stěžovateli řádně doručen, nabyl právní moci dne 1. 5. 2010 a stal se vykonatelným dne 5. 5. 2010.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 9. 2011 č. j. 72 Co 426/2011-61 odvolání stěžovatele odmítl. Zdůraznil, že podle §44 odst. 7 exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "EŘ"), je proti usnesení o nařízení exekuce sice přípustné odvolání, avšak v něm nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce (k ostatním soud nepřihlédne a nařízení exekuce potvrdí); soud usnesením odvolání odmítne také v případě, kdy neobsahuje žádné skutečnosti. Obsah skutečností rozhodných pro nařízení exekuce není v EŘ výslovně vymezen, lze jej však dovodit z těch jeho ustanovení, jež upravují náležitosti návrhu na nařízení exekuce, náležitosti usnesení o nařízení exekuce a zvláštní předpoklady nařízení exekuce z titulů vázaných na splnění podmínky či vzájemné povinnosti, jakož i z ustanovení občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") upravujících výkon rozhodnutí, která se ve smyslu §52 odst. 1 a §73 EŘ použijí podpůrně (tj. nestanoví-li exekuční řád jinak) a přiměřeně (tj. nevyplýváni z povahy exekuce jinak). Odvolací soud proto poukázal na to, že za skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce je třeba považovat: "zda titul pro exekuci byl vydán k tomu oprávněným orgánem v mezích jeho pravomoci, zda je titul vykonatelný po stránce formální (tj. splňuje zákonem stanovené formální náležitosti titulu pro výkon rozhodnutí popř. exekuci) i materiální (tj. určitě a srozumitelně stanoví obsah a rozsah vymáhaných práv a povinností), zda je dána aktivní a pasivní legitimace účastníků (tj. zda titul přiznává oprávněnému vymáhané právo a ukládá povinnému vymáhanou povinnost), zda se oprávněný nedomáhá vyšší částky, než na kterou má podle exekučního titulu nárok, zda nedošlo k zániku vymáhaného práva uplynutím doby (prekluzí) a je-li to, co ukládá titul povinnému, vázáno na splnění podmínky nebo vzájemné povinnosti, zda oprávněný prokázal splnění podmínky či vzájemné povinnosti". Odvolací soud vyslovil, že stěžovatel v odvolání žádnou ze shora uvedených skutečností rozhodných pro nařízení exekuce neuvedl. Exekučním titulem je v daném případě rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 6. 2009 č. j. 28 C 44/2009-15; z obsahu nalézacího spisu vyplývá, že uvedený rozsudek byl stěžovateli řádně doručen (ten ostatně ani nenamítl, že by mu doručen nebyl) a stěžovatel proti němu podal odvolání. Vzhledem k tomu, že v soudem určené lhůtě nezaplatil soudní poplatek z odvolání, Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 23. 9. 2009 č. j. 28 C 44/2009-21 odvolací řízení zastavil. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 4. 2010 č. j. 25 Co 55/2010-41 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Exekuční titul tak nabyl právní moci dne 1. 5. 2010 a po uplynutí lhůty k plnění se stál vykonatelným. Městskému soudu v Praze proto nezbylo, než podle §44 odst. 7 EŘ odvolání odmítnout.
II.
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2011 č. j. 72 Co 426/2011-61, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 6. 2011 č. j. 68 EXE 2504/2010-23 a postup SE napadl stěžovatel ústavní stížností, ve které uvedl, že jimi došlo k porušení čl. 3 odst. 1 a odst. 3, čl. 4 odst. 1 a odst. 4, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1, odst. 2 a odst. 3, čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel uvedl, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 6. 2009 č. j. 28 C 44/2009-15 není platným exekučním titulem, neboť není pasivně legitimován, ve věci činil důkazní návrhy, domáhal se zrušení citovaného rozsudku, avšak soudem byl opakovaně formalisticky odmítán. Domnívá se, že "po něm bylo i zcela nesprávné a nespravedlivé žádat, aby hradil soudní poplatek" (roz. v případě odvolání podaného proti citovanému rozsudku v rámci nalézacího řízení). Stěžovatel považuje postup soudů v souzené (exekuční) věci za ryze formální, který odporuje základním principům právního státu. Dle stěžovatele tak soudy nadřadily ve sporném řízení právo jednoho jedince na úkor druhého, jen proto, aby nebyly vidět zásadní procesní chyby soudu.
Stěžovatel proto v prvé řadě navrhl, aby Ústavní soud nálezem usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2011 č. j. 72 Co 426/2011-61 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 6. 2011 č. j. 68 EXE 2504/2010-23 zrušil. Dále uvedl, že podává návrh na předběžné opatření podle §80 zák. č. 182/1993 Sb. Konkrétně v této souvislosti navrhl, aby Ústavní soud zakázal příslušným orgánům pokračovat v zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, uložil soudnímu exekutorovi Mgr. Romanu Chalupovi povinnost zastavit výkon rozhodnutí proti stěžovateli z titulu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 pod č. j. 28 C 44/2009-15 ze dne 29. 6. 2009. Stěžovatel konečně navrhl, aby Ústavní soud projednal jeho stížnost přednostně.
III.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 4. SE se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdal.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zdůraznil, že rozhodl zcela v souladu s §44 odst. 7 EŘ a s ustálenou soudní praxí; uvedl, že nemůže posuzovat vady nalézacího řízení, neboť mu toto právo nepřísluší. Městský soud vyslovil též souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem
Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah spisu a pro řízení před Ústavním soudem vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť oproti napadeným rozhodnutím nic nového nepřinášela.
IV.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha C. H. Beck 1997, str. 173; srov. také III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží zejména právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jinými slovy práva na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem, čehož se stěžovatel dovolává.
Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti - jak již bylo uvedeno - namítá zejména porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v souzené věci zjištěno nebylo.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že obecné soudy (a to především Městský soud v Praze) právem poukázaly na charakter a zásady exekučního řízení a na postup podle §44 odst. 7 EŘ. Městský soud provedl podrobnější hodnocení nutné argumentace v rámci odvolání, tj. zdůraznil, že v odvolání nelze namítat jiné skutečnosti než ty, které jsou rozhodné pro nařízení exekuce; se zřetelem na právní úpravu a na judikaturu uvedl, které skutečnosti je třeba považovat za rozhodné pro nařízení exekuce a poukázal na to, že stěžovatel žádnou z těchto skutečností v odvolání neuvedl. Městský soud také (a navíc) poukázal na řádné doručení exekučního titulu - (nalézacího) rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 6. 2009 č. j. 28 C 44/2009-15; dodal, že stěžovatel sice podal odvolání, avšak v soudem uložené lhůtě soudní poplatek z odvolání nezaplatil, takže Obvodní soud pro Prahu 4 výše citovaným usnesením ze dne ze dne 23. 9. 2009 č. j. 28 C 44/2009-21 odvolací řízení zastavil a Městský soud v Praze výše citovaným usnesením ze dne 14. 4. 2010 č. j. 25 Co 55/2010-41 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proto Městskému soudu v souzené (exekuční) věci jako odvolacímu soudu nezbylo než odvolání stěžovatele odmítnout. Ústavní soud tedy považuje za spektakulární a liché úvahy stěžovatele, který se v podstatě - s odkazem na jim tvrzené nedostatky v nalézacím řízení - snaží zpochybnit povahu daného exekučního řízení a postupu obou soudních orgánů v něm.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že to byl právě sám stěžovatel, kdo v rámci nalézacího řízení nezaplatil soudní poplatek z odvolání a obvodní soud tedy odvolací řízení musel zastavit.
Tu je namístě znovu odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2011 č. j. 72 Co 426/2011-61, který dostatečně zřetelně vysvětlil povahu exekučního stádia řízení, které nelze směšovat s řízením nalézacím. Za těchto okolností jsou proto rozhodnutí obou obecných soudů výsledkem jejich právního posouzení věci a argumenty uvedené v odůvodnění obou usnesení nelze ani z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou přesvědčivá, srozumitelná, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právnímu závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost proti uvedeným rozhodnutím mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] odmítl.
K žádosti stěžovatele, aby Ústavní soud jeho ústavní stížnost projednal přednostně, Ústavní soud uvádí, že o ústavní stížnosti rozhodl relativně rychle, bez zbytečného odkladu a nebylo tedy třeba danou reakci na žádost stěžovatele formalizovat.
Stěžovatel konečně navrhoval, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření podle §80 zákona o Ústavním soudu; v této souvislosti konkrétně navrhl, aby Ústavní soud zakázal příslušným orgánům pokračovat v zásahu do jeho ústavně zaručených práv a aby uložil SE povinnost zastavit výkon rozhodnutí proti němu z titulu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 6. 2009 č. j. 28 C 44/2009-15. Tu Ústavní soud odkazuje na ustanovení §80 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, z něhož plyne, že předběžné opatření lze uložit, směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí. O takovou situaci však v souzené věci nejde a proto Ústavní soud předběžné opatření orgánům veřejné moci neuložil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu